Přátelé (a jak napsat co nejčistěji bratři a sestry?), po týdnu není snad možné odpovídat na všechny podněty v diskuzi, které se zde ozvaly. Ale alespoň se o to pokusím. Vedle těchto zveřejněných odkazů jsem měl i něco telefonátů - odmítavých, váhavých, souhlasných a také cosi mailů stejného kalibru přišlo.

Chtěl bych poprosit znovu o to, co jsem psal na začátku, a to dokonce dvakrát, celého textu: Vážím si všech, kdo v církvi pracují poctivě, ať laiků, či farářů, vím o nich, raduji se z nich, beru si z nich příklad. Mám je jmenovat? Mám ještě vícekrát děkovat?

K reakcím zcela odmítavým: jsem rád, že v těch sborech, se kterými mají pisatelé zkušenost, to vše jde skvěle a hladce a ve vztazích je tam vše v pořádku, či se vše v řádu království nebes řeší. Přesto se nějak domnívám, že žádný ze sborů nežije a ani nemůže žít jen sám sobě, ale je součástí celku oné ČCE. Takže je prima, že v Horní Lhotě je vše v pořádku. A je zlé, že v Dolní Lhotě to v pořádku ani zdánlivě není a lehce nebude. A co vy v Horní Lhotě pro Dolní Lhotu uděláte? Možná nic, protože jste sami rádi, že vám to v Horní jakž takž funguje. Anebo možná ano, abych vám nepředkládal nevůli. Tak to udělejte!

Žel, to vše, co jsem popisoval, a nepopisoval jsem zdaleka všechny jednotlivosti, které bývají nechutně přízemní, se stalo více než třikrát a dokonce se to často stává velmi pravidelně. Není to tedy situace NĚKTERÝCH, ale bývá dosti běžná. Mrzí mne to. A dokonce mne to bolí. Proč bych měl být podezříván z nevůle a zlovůle či z nějakého sadomasochistického válení se v bahně?

Otázka a otázky, jestli se to netýká třeba jenom mne či také mne: Ano, týká. Nikde nepíšu, že jsem z obliga. Všechny hříchy na sebe ovšem vzít nemohu, od toho je zde někdo jiný. Ale jsou smutné věci, které potkaly i mne, či jsem byl jejich účastníkem. Nikde se neobhajuji a nikde neříkám, na rozdíl od jiných, já to dělám správně. A i kdybych snad něco správně dělal, už vím, že jsem jen neužitečný služebník. To není falešná skromnost vystavovaná na odiv, to je stav člověka.

Tím už odpovídám na námitky, že text, který jsem napsal, vlastně jen klouže po povrchu a nejde k podstatě věci. Špatná christologie - to by nás mělo trápit.

Co se, přátelé, dovídám z toho, co píšete a jak píšete? (A neberte to, prosím, jako útok.) To, co nás zřejmě trápí na prvním místě, je špatná hamartologie - hodně špatně odhadujeme sami sebe a svůj podíl viny. Takže jsme ještě nepochopili, jakou mocí je hřích. A trápí-li nás špatná hamartologie - špatně odhalujeme sami sebe jako nehodné, pak nás nutně musí trápit i špatná christologie a odtud bude i velmi pochybná eklesiologie.

Vědomě jsem popisoval příznaky, nahrnul jsem ty jednotlivé bolesti na jednu velkou a nepřehlednou hromadu buldozerem a polámal přitom ikonky a zástěnky a nástěnky - a zdaleka ne všechny a už vůbec ne adresně - to ode mne ani nechtějte. Nejde ani o to, že bych chtěl všechny spláchnout, vymést z církve. Nikdo nikoho nesplachuje a nevymetá. Otázka jen zní, zda, například, chorobný extrovert či introvert jsou těmi nejvhodnějšími lidmi do farářské služby? A už vůbec nevymetám pracující faráře - ty návrhy - komické - kurzívou, totiž nakonec také patří k obrazu církve, vždyť se všechny, včetně oné pravicové orientace, objevily a byly či jsou na stole. Ergo klapka - tam se těch farářů zastávám.

Dávám jediné doporučení a předkládám jediné řešení, a tím je právě onen konkrétní krok do neznáma, do nebezpečna, a to je zřeknutí se nároků na restituce, vyrovnání, zřeknutí se vlastně jakýchkoli nároků, které jdou mimo církev. (Jestli stát usoudí, že jsme zde k něčemu, pak mu nebráníme ve finanční podpoře, ale není to nic, na čem bychom mohli trvat jako na svém právu.) Mám za to, a jestli to tak není, prosím, aby mi to někdo vysvětlil, že právě toto je vykročením za Kristem, tedy správnou christologií. Pokud si dobře pamatuji, funguje jazyk v církvi jinak - teologie není jen správné mluvení - v tom jsme jednoznačně v ČCE největší kabrňáci v téhle zemi - ale také správné činění - a to nám zas tak docela nejde (a opravdu nejde o liturgii). Takže správná christologie je následováním Krista, nikoli jen teoretickým - zíravým - mluvením. Jaké kroky budou následovat, nevím. Snad jsou moudřejší, kteří je tuší. Já osobně bych chtěl důvěřovat Jedinému moudrému.

A děkuji za to ohodnocení "mladý rozhněvaný muž". Hned mě přestalo loupat tu i onde.

Milý bratře Tomáši,

ve své reakci jsem se zmínil o tom, že s popisem stavu věcí (pokud už nemáme použít onoho vulgárního synonyma k "vykřičenému domu") s Vámi lze souhlasit, jistě by se tu našli i tací, kteří by to popsali ještě barvitěji a "chutněji". Vaše analýza mi však vyzněla hledáním problému (a korelujícího řešení) především v psychosociální oblasti, respektive ve zvládání či nezvládání jakýchsi manažerských či PR procesů. Br. Vokoun správně poznamenává, že na této úrovni je možné spekulovat leda o krizi jednotlivých sborů a roztáčením byrokratického kolotoče a neplodných diskusí nikam nevede, ani vymýšlení nových strategií a "fint", jak nalanařit nebo alespoň udržet lidi. Bude-li v církvi působit Duch, není nic takového potřeba, lidé budou mít vnitřní motivaci církev tvořit (všimněte si, že neříkám "být v církvi"), i když nároky budou vysoké, ovšem nebude-li tam jeho činnost patrná, nepomůžou ani evangelizační show, ani perfektní exegese a písmácké biblické, ani křesťanský heavy metal, ani kázání plná argotu a sprostých slov, ani nabídka věřit si čemu chci. Snad možná pivo zadarmo a zelená "volné lásce" by nám na chvíli početně zvedly statistiky… ;-)

S tou hamartiologií, christologií a eklesiologií bych to klidně podepsal. Z hříchu se stal i v naší církvi "bubák pro děti". V jednom pastoračním rozhovoru, který jsem vedl, byl pastorovaný překvapen, když jsem mu sdělil, že vina je objektivní skutečnost nezávislá na pocitech viny které má či nemá. Na druhou stranu se někdy sám přistihuji u rádoby "psychoterapeutických" schémat typu "z ničeho se neobviňujte!", ačkoliv by dotyčnému možná přijetí viny (spojené s určitým duševním nepohodlím) s nabídnutím cesty smíření a odpuštění prospělo více než řešení nějakých pocitů - to je ale bohužel důsledek stereotypů z "pomáhajícího" a "klientsko-terapeutického" pojetí pastorace, které nám ještě jako zelenáčům bylo vnucováno jako ideální. Pomíjím jazyk užvaněné církevní "politické korektnosti", kdy např. cizoložství nazýváme eufemismy typu "nepevné svazky" apod. - tohle nemá nic společného s Božím přijetím a odpuštěním ani s nějakými "novými začátky". Věci máme nazývat pravými jmény - aby nám bylo odpuštěno Evangeliem, musí být nejprve naše svědomí obžalováno Zákonem.

Ovšem stavění "doxa" a "praxis" proti sobě ve vašem exkursu o christologii mi přijde trochu demagogické. Pokud chci následovat Krista, musím vědět koho vlastně následuji. Je to "Kristus", kterého jsem si ubastlil na místě z nějakého ideologického sajrajtu, nebo Kristus, kterého už dva tisíce let následují i ostatní? Kecání o "víře bez předmětu" se dobře poslouchá, ale pokud předpokládáme že víra je vztah, může nám vyjít pěkná blbost - vztah bez partnera, něco ala "žiju v manželství, ale je mi jedno, kdo je moje žena a zda vůbec existuje". Taková "víra" pro mne má jisté feurbachovské rysy; metodou volné asociace mi připomíná výrok W. Allena o tom, že "masturbace je milování s osobou, kterou máme nejraději". Sv. Pavel ví, KOMU uvěřil. Z tohoto důvodu si myslím, že církev, kde není leiturgia a martyria (oslava Boha a svědectví - orthodoxia) je stejný mrzák, jako ta, kde není koinonia a diakonia (společenství a služba - orthopraxis).

Otázkou je, co s tím. Martin Fér navrhuje v jiném vláknu diskuse, besedy, projednávání apod. - návrh sice konstruktivní, ale mám obavu, zda to leckde nebude spíše připomínat zasedání Judejské lidové fronty z "Brianova života" od Monty Pythonů. My to zkoušíme (mimo jiné) přes to vámi ironizované "liturgování". Chápeme, že to není všelék, ale možná to je v léčbě pacienta jedna z nezastupitelných procedur - a nejde o to, jestli je výsledek "prostý" nebo "bohatý", ale spíš jestli je "čistý" nebo "falešný". A podobné to je i u toho ostatního co Církev v (čbr.) církvi koná.

Co navrhujete Vy?

Milý bratře Martine, nestavím proti sobě doxa a praxis. Stavím proti sobě doxa-praxis a theória, přičemž se bojím, že jsme spíše těmi teoretiky. A z toho plyne vše ostatní. Za hřích nepokládám jen jednotlivé přestoupení zákona, ale předně vzdálenost, ztracenost, a to vůči Bohu i lidem. Jednotlivosti jsou jen projevy toho, že jsme jen sami svoji, abych parafrázoval Heidelberský katechismus. Chtě nechtě se v téhle písemné debatě nevyhneme zkratům. Ale trochu se bojím, ale i tohle je přece věc, kterou církev zažila, že v té naší teologii můžeme zažít onen úžasný sex s osobou, kterou mám nejradši s pocintanými kalhotami. A možná že zažíváme.

Trochu je mi líto a čekám stále, že sem napíše jeden věhlasnější teolog, než jsem já a že mi vysvětlí, jak sliboval, jak máme chápat Kristovy výzvy existenciálně. Zatím nenapsal, takže se mohu jen domnívat, co napíše. Ale bojím se, že Kristovy výzvy a činy a smrt a zmrtvýchvstání, jakkoli by se nám líbilo chápat to vše jen existenciálně a jakkoli se zdá že s pádem první naivity nic jiného nejde, aniž bychom nebyli v podezření z hloupého fundamentalismu, musíme chápat také zcela existenčně, na té nejelementárnější poloze našich každodenních činů.

Pokusím se u sebe o nemožné (žertuji!!!) a zkusím vzít pozitivně vaše snahy v Coeně. Ten problém možná bude v tom, že je mi poněkud vzdálen a nepříliš možný projekt Tankstellegemeinde, který tak trochu za tím, co činíte, a to opravdu překonávám sám sebe (zas žertuji!!!), cítím a třeba ctím, chcete-li. Dobrou, ačkoli pro mne poněkud bizarní ilustrací je svatba ve východním ritu na vašich stránkách - je to zážitek, je to fakt natankování, ale co dál. Hledám usilovně každodennost s Pánem Bohem - nejen pro sebe, ale také pro laiky.

S Martinem jsme z jednoho hnízda. A mám v dobré paměti jeho pradědečka a dědečka. Když jim přišli brát statek, stáli si na tom, že Hospodin dal a Hospodin vzal, ale na kostel nám nesáhnete. Stejný postoj osvědčili, když jim tragicky zahynul syn, Martinův strýc. Stejný postoj osvědcila Martinova babička, když jí ředitel školy vyhrožoval, že jestli budou posílat své děti na náboženství, tak se nedostanou na školy. Tak se nedostanou, odpověděla. A když už byl bez sebe vztaky a křičel, že ten farář učí ty děti něco docela jiného, než je učí oni, odpověděla mu zcela prostě: Tak je to neučte. A tohle, jsem přesvědčen, proneslo tenkrát ten sbor, a dodnes ho nese, těchhle pár zcela pravdivých věcí, postojů, které tak jasně koření ve vztahu s Pánem Bohem - možná že víc než v neděli, v úterý dopoledne. A tu neděli vůbec nepodceňuji!!!

Takže když navrhuji do všeho toho hnoje, kterým se brodíme, a, je mi líto, je to smrádek, který nám leze celou církví, v tom se s vámi neshodnu, ten jeden jediný, zdánlivě absurdní čin, který by náš pohled obrátil ke Kristu, tak to myslím smrtedlně vážně.

Rozebírat jednotlivosti - Martine, to se děje, tuším a vím, na každém seniorátním výboru a na zasedáních synodní rady. Asi se to musí, ale výsledek nevidím. V debatách to nebude, ačkoli se jim nevyhýbám. Jen nevím, zda to nebude takové to švihání do čehosi na pastvě. Určitě se všcichno shodneme v tom, že krást se nemá a nesmí, že rozvod je hnusná a přehnusná a nemožná záležitost, na všem se nakonec shodneme a přesto se to bude dít. Nemá to ani biskupské řešení, to bychom museli být v jiné církvi, a ani tam, pokud si dobře všímám, to nějak ne a ne uhlídat. Řešením, a to nikoli účelovým je cesta za Kristem. Já ji v tuhle chvíli vnímám jednoznačně. Ale třeba má někdo lepší mapu?

Vážení bratři faráři,

sleduji tuto diskusi a až po delším rozhovoru se poprvé objevila správná odpověď na položenou otázku: Je ČCE v krizi? Ano je, již delší dobu a to duchovní. S tím souhlasím. A jak z ní ven? Dovolím si pár mých připomínek.

V sobotu budeme oslavovat 90 let ČCE, všechno si pochválíme, jak jsme dobří evangelíci – křesťané, ale je to omyl. V ČCE je již delší dobu duchovní prázdnota a s příspěvkem br. Hoblíka souhlasím. Myslím si, že bychom místo oslav měli dělat pokání a vyznávat hříchy.

2. Moj. 20, 3 – „Nebudeš míti bohů jiných přede mnou.“

J 5,21 –„Synáčkové, vystříhejte se model.“ Hospodin zjevil se nám v Kristu jako Otec, kde je naše synovská vděčnost a láska? Důvěřujeme v Něho bezpodmínečně nejen ve dnech štěstí, ale i neštěstí? Koříme se před Ním, i když nerozumíme myšlením a cestám Jeho? Milujeme Ho více než sebe, více než otce a matku, více než vlastní rodinu, třídu, vlast, národ, stát, víc než mamonu, víc než kulturu? Nečiníme si z těchto statků bohy, kterým sloužíme místo Pánu Bohu? On zajisté má plný nárok na celé naše srdce, na celou naši duši a mysl, to druhé chce míti na druhém místě a podřízené své vůli. Pro toto modlářství navštěvuje Bůh svět přísnými soudy Svými, aby se navrátil k Němu v upřímném pokání u víře a v lásce.

J 12,26 – „Slouží-li mi kdo, následujž mne.“ Člověk pyká za svůj hřích. Opustí-li cesty Hospodinovy, vzepře-li se Božím zákonům, pak se vydá v moc zla, trpí a hyne. Tak jako ratolest, která odpadá od stromu, usychá a hyne, tak i člověk, který opustí Hospodina, zaniká a hyne. Vizmež, jak trpěli všichni národové a synové lidští, kterí opustili cesty Hospodinovy, nebyli poslušni jeho zákonů a nesloužili Jemu! Trpíme-li i my, zdaž není to proto, že opustili jsme cesty Hospodinovy, že zaměnili jsme živého Boha za bohy nepravé, kteří lákali nás v podobě mamonu, marnivosti, zhýralosti, lži, přetvářky, nenávisti, zloby, lakoty a všech poklesků a vášní lidských? A kde je vysvobození ze všech běd a trýzní našich? Jíti po cestách Hospodinových, sloužíce jemu jedinému v duchu a v pravdě.

V církvi se nemluví o znovuzrození, obrácení a když se někdo obrátí a řekne svědectví ve sboru, tak je to, jak když píchne do vosího hnízda. Co už odešlo obrácených evangelíků do jiných církví! Snad je to jiné ve sborech, kde jsou obrácení faráři moravskoslezský seniorát, západočeský a omlouvám se těm, o kterých možná nevím. Proč církev nevyužívá obrácené faráře, které má? Br.faráře St. Kaczmarczyka, Mojm. Blažka, Josefa Hurtu, P. Smetanu, J. Marvana a aj., kteří mají mladým farářům co předat a dovést je k živé víře. V ČCE živá víra chybí, proto není přitažlivá pro mladé lidi, protože nevidí rozdíl mezi křesťanem a nevěřícím.

J 3,3 – „Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže viděti království Božího.“ Přečtená podobenství přirovnávají království Boží k vzácnému, drahocennému pokladu a drahé perle. Avšak ne každý spatří a nalezne tento poklad. Jen nové srdce, nový člověk může viděti království Boží a do něho vejíti. Neboť jen tento nový člověk dovede viděti a poznati jeho vzácnost a neskonalou hodnotu. Pán Ježíš označuje toto obnovení člověka jako nové zrození. Neboť znamená docela nový počátek duchovního života, života z Boží moci a z Božího ducha. Nemluvme lehce o království Božím! Bez znovuzrození, bez nového srdce, království Božího nikdy nespatříme.

Ř 8,9 – „Jestliže pak kdo Ducha Kristova nemá, tenť není jeho.“ Mít ducha Kristova znamená, že Ješíž přebývá v srdci, že zde bylo navázáno obecenství mezi člověkem, který skrze víru došel ospravedlnění a Ježíšem, Spasitelem. Pán řekl: Kdož by se napil vody té, kterouž já dám jemu, bude v něm studnicí vody, prýštící se k životu věčnému. Jestliže kdo přišel na Ježíšovo pozvání k Němu, tak se muselo s jeho srdcem něco stát. Duch Kristův pak vede, ovlivňuje. Kdo tohoto ducha nemá, ještě se neobrátil, není Jeho. Troška zbožnosti není ještě obrácení.

J 3,5 – „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vjíti do království Božího.“ Převeliké věci ukládá Pán Ježíš svým učedníkům vysílaje do světa. A nakonec ještě přísná výstraha, aby Ho nezapřeli. A přece, když ukládá, je možné, abys splnil a nic se nebál. To se musí ovšem s námi stát převeliká proměna: jako bys byl znovu narozen, od nečistoty obmyt a Duchem svatým zmocněn – tak jak se ti to zaslibovalo ve křtu svatém.

Neberete Bibli jako Boží slovo. Berete Bibli jako příběhy, které se kdysi staly a nevěříte, že i v dnešní době k nám Bůh mluví. Nestačí převyprávět příběh, ale přímo oslovit lidi. Je únavné neustále s faráři debatovat, zda Bible je Boží slovo, tuto pravdu nám neustále vyvrací. Proč se tak neděje v jiných denominace? Tam je to pro ně samozřejmostí, že Bible Boží slovo je! Žid. 4,12 – „Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká……..“

1 J 2,16 – „Všecko, což jest na světě, jako žádost těla a žádost očí a pýcha života, toť není z Otce, ale ze světa.“ Cítíte, že se dnes ostýcháme táhnout ostře čáru mezi světem a lidem Božím. Je to tím, že jsme prostoupeni světským myšlením, zábavou, rozptýlením a módou? Je to únava nebo dokonce lhostejnost? Nebo je to obava abychom nechtěli vypadat líp než ve skutečnosti, že nechceme být falešní neb nadutí? V reformaci, kde šlo o poslušnost Božího řádu, šlo o boj proti zesvětštění církve, o prohloubení života, bible byla nade vším a tam znělo zřetelně slovo Pavlovo: „Nepřipodobňujte se světu tomuto, ale proměntež se obnovením mysli své tak, abyste zkusili, jaká by byla vůle Boží dobrá, libá a dokonalá.“ (Ř12,2). Přemýšlejme o tom, když chrámy jsou dnes vyprázdněny a na otázku proč, máte tu vedle lidské zábavy, výlety a nutnost osvěžení. U piva se přece nebude číst z bible a v rozpustilé zábavě se nebude myslet na zodpovědnost života před Bohem. Proč je tím člověk strhován, váben a sváděn? Jsme nakloněni vice ke hříchu a ke zlému než k dobrému, žádost těla a očí nás strhuje. Kdyby nám znělo Slovo Boží bezpodmínečně, bez odmluvy a rozhodně, stavěli bychom všechno do Jeho světla, ale takto nám svět je žádostivější svojí mocí a příležitostí; není to souboj Božího a světského, ale to Boží je rozmělněno ve světském a světskými měřítky chceme držeti i církev. Lidé zodpovědní před Bohem se bojí lidí. Posviťme si konečně na to, co jsme se báli kritizovat, co nám přerůstalo přes hlavu. Jde o to Boží a ne světské a bude-li nám zábava, rozptýlení, tělo, sobecké zájmy více než Boží, pak prohrajeme všechno. Nebát se, ale ostře položit čáru mezi to světské a Boží, časné a věčné a nyní, kde budeš ty, co zamiluješ si ty víc? Bude to svět nebo Bůh? Svět nebo církev? Kéž by tu opět šlo, jako kdysi o Boží svět v poslušnosti dítek Božích!

J 5,39 – „Ptejte se na Písma, nebo vy domníváte se v nich věčný život míti, a tať svědectví vydávají o mně.“ Chcete-li žiti s Kristem, svým Pánem, přijde vám jistě otázka: Kde se s ním nejúčinněji setkám? Kde nejlépe přijdu pod dosah a vliv jeho osobnosti? Kde by nejmocněji zavanul jeho duch? Kde by se nejzřetelněji představil mé duši jako osobnost, která se chce s moji osobností potkat? Na to byla a zůstává jedna odpověď: „Ptejte se Písma, nebo vy domníváte se v nich věrný život míti, a tať svědectví vydávají o mně!“ Hledej v písmích, ponoř se do evangelií, zamiluj si Nový zákon! Obírej se jím ve chvílích meditace, čtěte si ho kolem rodinného stolu! Čiňte tak ve dnech radosti i žalu! A přijde den, že ze stránek Písma jednoho dne vyvstane On, živý Kristus, a že ti promluví: Synu, dcero, dej mi srdce své a kroky tvé cest mých ať ostříhají! A ty díš: Pane, kamkoli půjdeš, půjdu!

Jak. 1,21 – „S tichostí přijímejte vsáté slovo.“ Jest důležité, do jaké půdy jest rozsévámo semeno Božího rozsévače. Mat. 13,1-23. Jak jsme my připraveni přijmout rozsévače a jeho slovo? Jak se stavíme k Tomu, který k nám mluví nejen skrze Mojžíše, proroky, ale skrze to Slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi a viděli jsme slávu Jeho, jakožto jednorozeného Syna Božího? Vždyť Jeho slovo, jeho kázání a slyšení, jest alfou a omegou evangelické zbožnosti a víry. Na tom záleží vše. Mnohý náš vztah vystihuje zmíněné Ježíšovo podobenství. Jeden z nich naše slovo: Přijímejte s tichostí. Nikdy slovo Boží v nás nezakoření a nevzroste a nevydá užitek, nezapadne-li do srdce, které je připraveno v tichosti. Co to znamená? Že teprve tam spočine Duch svatý a začne pracovati skrze slovo na tobě, kde bude všechna zkroušenost a poníženost tebe sama. Kde ty ztichneš před Tím, který k tobě mluví, zavrhneš svoji pravdu a budeš připraven bezvýhradně dáti se poučiti Jeho slovem. Až tvoje srdce bude naplněno opravdovou pokorou a důvěrou a připraveno vzíti na se jho Jeho pravdy, tam bude Jeho slovo v dobré půdě.

Chybí nám poslušnost – neřídíme se Biblí, nepoužíváme ji v běžném životě.

Ř 12,2 – „A nepřipodobňujte se k světu tomuto, ale proměňte se obnovením mysli své tak, abyste zkusili, jaká by byla vůle Boží dobrá, libá a dokonalá.“ To, co se zdá lidem stálé, neproměnné, lákavé, důležité a rozhodující, co pohlcuje jejich čas, zájem i peníze – svět se svými dary i přednostmi, ano svět z té nejkrásnější stránky, prohlašuje apoštol Pavel za něco co pomíjí (1.Kor. 7,31), kde se člověk musí opřít a hledat víc, aby byl “rozumějící, která by byla vůle Páně” (Ef. 5,17). To je první krok, ale nutno, nejen vědět o cestě a vůli Boží, ale v poslušnosti té Boží vůle chodit, tj. odepřít se světu. Tu člověk vidí, jak se tím mění celý svět člověka k dobrému – to je nyní proměnění hříchu a je tu člověk „dokonalý Boží, ke všelikému skutku dobrému hotový“ (2.Tim. 3,17).

Chybí modlitba – modlitební zápas – pomodlí se br.farář a to stačí.

Jak. 5,16 – „Mnoho zmůže modlitba spravedlivého opravdová,“ Jak snadno by člověk mohl vypadnouti z Boží milosti, svou nevěrou se zbavit cti být Božím synem či dcerou. Jsou to výzvy k zápasům víry – a to k zápasům věrným a vytrvalým. Kde však k nim vzít sílu? Bylo vždy zkušeností Božích svědků, že Bůh odpovídal na jejich modlitby Svou pomocí. Opři se o jejich příklad a učiň jej svou vlastní zkušeností!

Ef 6,19 – „Modlete se i za mne, abych oznamoval tajemství evangelium.“ Bohu nejmilejší pak jest služba opravdových svědků evangelia, těch, kteří oznamují tajemství evangelia. Není pak této bohulibé službě nejblíže ta, jíž slouží v církvi opravdoví modlitebníci? Volají k Bohu denně a vždy vyprošují na Pánu Bohu, aby dával svým svědkům sílu i moc k svědectví. Církev pak prospívá a roste tam, kde jest hojně takových modlitebníků.

Kol. 4,2 – „Na modlitbě buďte ustaviční.“ Vytrvávejme – Bůh chce, abychom ho prosili ustavičně. Neustále bděme, protože Bůh má své chvíle světla, milosti, milosrdenství i návštěv. Když jsi sám, bdi nad sebou samým. Veď vytrvalý boj proti toulavým myšlenkám. Kdo se umí doma dobře modlit, umí se jinde dobře chovat, neboť modlitba uvolňuje sílu, jež jinak v nás zůstátá utajena. A co otvírá dveře Slova a všech Božích požehnání, ne-li jazyk orosený modlitbou a srdce Duchem svatým ověnčené? Doporučuji si na internetu najít „Krátký a velmi snadný způsob modlitby“ – od Jeanne Guyon.

Duch svatý. Ř 8,9 - „Jestliže pak kdo duch Kristova nemá, tenť není jeho.“ Náležím Pánu Ježíši? To poznám podle ducha, který je anebo není mým hostem. Sladká slova, „kananejská řeč“, může býti oklamavatelnou povrchností, hra se zbožnými slovy, jež mi ukáže, dřív či později můj nutný pád a bídu konce. Často i tam, kde už se učíš duchovně chodit, zůstáváš ještě tělesným. Jen Duch Boží, Duch svatý, jejž si Kristus dokonale osvojil, tedy i Důch Jeho tě dokonale mění a vytváří tvůj osobitý život. Být Kristův znamená mít jeho Ducha, život, svobodu, sílu, čistotu lásky, podřízení vůle, možnost líbiti se Bohu, být podobný Kristu, umrtvený tělesně, znovu obživený Duchem, mít pocit syna a dědice, ujištění víry, lásky i naděje, ale také bratrský vztah k lidem jako měl Kristus.

Půst – o půstu se moc nemluví, ten patří ke katolické církvi. Joel 1,14 „Uložte půst, svolejte slavnostní shromáždění, shromážděte starší, všechny obyvatele země, do domu Hospodina, svého Boha, a úpěte k Hospodinu.“ Iz 58,5-6

Vzpomínáme a oslavujeme lidi, ale na svědectví, která nám zanechali, zapomínáme. Jedině, kdo si zaslouží naši oslavu a chválu je Pán Ježíš Kristus – hlava církve.

1.Kor. 8,6 – „Máme jediného Boha, z něhož všecko.“ Svět a život v něm jest tak proměnlivý a nestálý. Kde nalézt opěrný bod? Nezakotví-li člověk v Bohu, potácí se jako nalomená třtina bez naděje a v zoufalství. Víra v Boha, který jest počátek a konec, prapůvod všeho a cíl, jenž jest od věků do věků a v němž všechno se rodí, žije i zaniká, tato víra v Boha jediného jest mocnou oporou člověka ve všech vírech života. Bůh jest podle J.A.Komenského ono „centrum securitatis“ v nestálosti lidských životů. Je-li vše kolem nás pomíjející, on věčně žije a trvá a s ním všichni, kdož v Něm pevně zakotvili. Všechno-li je klam a šalba a smyslů našich mámení, On jest skutečnost mocná a nikdy nepomíjející.

2.Kor. 4,13 – „Majíce tedy téhož duch víry, podle toho, jakž psáno jest: Uvěřil jsem, protož jsem mluvil, i my věříme, protož i mluvíme.“ Kdo upřímně věří, že Pán Bůh vzkřísil Pána Ježíše mrtvých, ten o tom nemlčí. Čeho je srdce plno, tím ústa přetékají. Apoštol Pavel, největší svědek Krista ukřižovaného zmrtvýchvstalého v době apoštolské, připomíná, jak důležité je zmrtvýchvstání Kristovo pro křesťanský život. Nevstal-li mrtvých Kristus, daremné je kázání, marná je víra. Není svaté církve obecné, není jistoty odpuštění hříchů a není naděje života věčného. Celý duchovní život křesťanský roste z víry v Krista zmrtvýchvstalého, faktu Boží moci, jejž možno uchvátiti jen vírou. „Vyznáš-li ústy svými Pána Ježíše, a srdcem svým uvěříš-li, že jej Bůh vzkřísil mrtvých, spasen budeš. Víra pak vede k novému vyznání, k novému svědectví: Věříme, protož i mluvíme. – A nemluvíme-li, věříme? Až uvěříme, budeme mluvit, budeme o něm vděčně vypravovat všem, aby také našli spasení v něm. Pán Bůh nám dej ducha živé víry, aby o nás platilo: Věříme, protož i mluvíme.

1.Tes. 3,4 – „Aby se žádný nepohnul v takových těchto souženích.“ Apoštol Pavel musel sbor v Tesalonice náhle opustit. Do Tesaloniky poslal Timotea, aby sbor, který procházel pronásledováním, posilnil, „aby žádný nepohnul v takových souženích.“ Timoteus je jistě posiloval kázáním evangelia. Musíme-li i my skrze mnohá soužení vcházeti do království Božího, potřebujeme posilování své víry. Víra je posilována svědectvím Slova Božího provázeným požehnáním Ducha svatého. Pak je víra vítězstvím, které přemáhá svět; víra přenáší hory trápení. Věřící staví dům svého života na skále věků – Kristu. Žádný příval soužení ani žádné vichřice pronásledování a útisku nepohnou domem na takové skále. Kdo je zakotven v hlubině bezpečnosti – v Bohu – je jist, že kdyby se hory pohybovaly a pahrbky ustupovaly, milosrdenství Boží od něho neodstoupí a smlouva pokoje s Bohem se nepohne, protože to praví Slitovník Hospodin. Najdeme dnes věrné svědky evangelia, jakým byl Tesalonickým Timoteus, kteří by naše sbory posilovali u víře, „aby se žádný nepohnul v takových těchto souženích?“ Nemohl bys takovým svědkem býti ty? To bys musel býti cele vírou, láskou a naději zakotven v Kristu. Pros o to, aby ti to bylo dáno.

J 9,25 – „To vím, že byv slepý, nyní vidím.“ (6.červenec) Slepota je velikým neštěstím a utrpením. Prohlédne-li slepý, má radost a je vděčný všem, kteří pečovali o jeho uzdravení. Slepý, o němž nám vypravuje evangelista Jan, byl velmi vděčný Pánu Ježíši za své uzdravení a zastával Pána Ježíše energicky před nepřáteli. Byli duchovně slepí a bezohledně soudili Pána Ježíše i uzdraveného. Sebe považovali za lepší a zbožnější a nutili uzdraveného, aby uznal jejich autoritu a neměl v úctě Pána Ježíše, který ho uzdravil. Chtěli mu namluviti, že byl ďábelskou mocí uzdraven, že ten, který ho udravil není z Boha, protože neostříhá soboty. Soudili Pána Ježíše, hledali mrvu v jeho oku, za hříšníka ho prohlašovali a nutili uzdraveného, aby to také uznal. Ten se však radoval z toho, že vidí. A když mu k tělesnému prohlédnutí bylo z milosti přidáno duchovní vidění, když uvěřil v Syna Božího, klaněl se jemu, a radoval se jistě ještě více. To věděl, že býv slepý, nyní vidí. Pochopíte radost a vděčnost těch, jimž z milosti dáno, aby prohlédli? M.J.Hus měl jistě velikou radost, když mu Pán Bůh otvíral duchovní zrak, aby rozuměl Písmům. Vážil si pravdy Boží čisté a odmítal učení a nálezky lidské, které s Písmem nesouhlasily. Vlastní i cizí víru a život měřil pravdou Boží. Rád kázal Slovo Boží v kapli betlémské i na venkově. Byl stálý v poznané pravdě, i když pro ni musel trpěti. Byl vděčný, že vidí cestu Božího spasení v Kristu a že na Krista může vírou spolehnouti a jíti i cestou mučednické smrti s vyznáním: „Tak velikou chovám víru v Pána Ježíše Krista, že ochoten jsem pro ni v naději pokorně i smrt podstoupiti.“ Na to nedbal, že ho soudili a odsoudili lidé duchovně slepí, radoval se, že vidí víc a dál, než oni, a tak jako Pavel, podle té cesty, kterou kacířstvím nazývali, sloužil Bohu otců, věře všemu, cokoli jest psáno v zákoně a v prorocích. (Sk 24,14) I na hranici a za hranicí viděl nebesa otevřená, protože mu Pán Bůh otevřel duchovní zrak. Platí také o nás, že byvše slepí vidíme? Vidíme cestu labyrintem světa s Kristem a ke Kristu? Otevřel už Pán Ježíš náš duchovní zrak pro své spasitelné dílo? Kéž by nám památka smrti Husovy byla v tom směru požehnaná!

Tolik výňatky z Písmákova deníku z r.1944 od K.P.Lanštjáka, faráře v Praze – Žižkov. A tak bych mohla opsat celý deník, protože, co den, to perla. Jen malou poznámku. Písmákův deník jsme našli ve sběru, utržené desky a připravené ke zničení. Věřím, že to nebyla náhoda, ale Boží vedení. Nabízí se mi otázka? Co tyto P.D. znovu vydávat a třeba místo Na každý den, které já již ani nekupuji a nejsem sama. Rozdíl v obsahu uvidí každý. A věřím, že je v archívu ČCE více pokladů, ale my je nehledáme nebo nechceme hledat. Přeji všem, kteří tyto řádky budou číst, aby Slovo Boží a tyto výklady se dotýkaly vašich srdcí. Přeji všem Boží pokoj.

Milá sestro Koutná. Dovolím si a) Vás citovat: "V církvi se nemluví o znovuzrození, obrácení a když se někdo obrátí a řekne svědectví ve sboru, tak je to, jak když píchne do vosího hnízda. Co už odešlo obrácených evangelíků do jiných církví! Snad je to jiné ve sborech, kde jsou obrácení faráři…" "…V ČCE živá víra chybí, proto není přitažlivá pro mladé lidi, protože nevidí rozdíl mezi křesťanem a nevěřícím…" b) a trochu s Vámi nesouhlasit. :-) Víte, poprvé slyším tak ostré a kritické věty na českobratrské evangelické půdě (byť virtuální). Jako bych to už někde slyšel - v nějaké fundamentalisticky zaměřené evangelikální církvi. Já sám bych si netroufl takto tepat do evangelických řad. Možná mám zkreslený pohled na české evangelíky. Ale zdá se mi, že v dobách po roce 1968 byli ti undergrondoví více slyšet. Alespoň více na alternativní kulturní i politické scéně. Já sám jsem začal na cestě víry inspirován svědectvím undergroundového evangelíka Sváti Karáska - viz. http://dagg.blog.cz/0707/still-on-the-road. Byl jsem hippie a hledal jsem pravdu - v oceánu komunistických lží. A zjistil jsem, že evangelijní příběh a postava Ježíše z Nazareta je víc než jen legenda. Tady bych podotkl, že tzv."vyprávění příběhů z Bible" (o kterém se na Evangnetu vede diskuze) má pro člověka mimo církev smysl. Zaujme totiž jeho duši, která hledá směr. Duši hledače nemůže nasytit svět, protože jeho nasycení je pomíjivé. Člověka, lačnícího a žíznícího po spravedlnosti, může nasytit jen Kristus a evangelium. A autentická interpretace novozákonních pravd směrem do světa - např. směrem do sociální či charitativní sféry. Tohle mi tehdy scházelo. Ale za to evangelíci nemohli - byla jiná doba. Nemohlo se tak svobodně psát, cestovat či studovat jako teď. Po sametové revoluci jsem "objevil" letniční svět. Tehdy byli letniční a charismatici velmi akční. A v prvních letech po sametu přitahovali lidi svou bezprostředností a zápalem. A taky jasným evengelikálním svědectvím. Jenže jak toto prvotní nadšení opadalo, tak se začaly hledat různé strategie, duchovní proudy, které by upadající nadšení probudily. A to byl pro mě osobně konec tohoto "experimentu". No a… po pár letech "charismatických zkušeností" jsem honem utíkal zase do tradičního protestantství. Nakonec jsem se objevil zpátky na půdě evangelické. Boj jsem bojoval, víru jsem zachoval. Písmo a Krista jsem milovat nepřestal, letniční zkušenost jsem nově interpretoval. No… a svědectví jsem vydávat nepřestal. U evangelíků jsem nikomu nic nevnucoval, protože je třeba ctít Boží vedení, které je tu vidět. Byť je ta cesta trochu jiná, než ta moje. Ke svědectví je třeba mít moudrost. Protože pravé slovo - v klidu pronesené - v pravý čas (a podložené vlastní zkušeností) je mnohem účinnější než 3x denně rozsévané emocionální výlevy. Vím o čem mluvím, sám jsem to tak před lety (jako charismatik) dělal. :-) Takže… nehaněl bych tichou zbožnost evangelickou. Sám ji v evangelickém azylu velmi oceňuji. Ona má svůj smysl. Jako všechno, co Hospodin činí se svým lidem, ne? :)

Milý bratře Geislere, jistě na to máte právo se mnou nesouhlasit, jenom se chci vyjádřit k tomu, cituji:"Ke svědectví je třeba mít moudrost. Protože pravé slovo - v klidu pronesené - v pravý čas (a podložené vlastní zkušeností) je mnohem účinnější než 3x denně rozsévané emocionální výlevy."

Vyrostla jsem v ČCE, ale s živou vírou (obrátila jsem se) jsem se setkala, až na Evangelizačním kurzu ČCE v Praze v Jirchářích v r.1996, a to již ve zralejším věku (kdy jsem neexperimentovala). Po velmi vážném onemocnění, kdy mi šlo o život, jsem se znovu vracela k Bohu a hledala takovou víru, kterou žily moje kamáradky (a já jsem po ní také toužila) a ty mě na kurz pozvaly. Můj duchovní otec je br.farář Heryán a jsem za něj Pánu Bohu nesmírně vděčna. Nejsou to emocionální výlevy, ale hluboké svědectví podložené vlastní zkušeností s Bohem, kdy mě zachránil, jak tělesně (uzdravil mě), tak i duchovně (spasil mě). Myslím, že je to i pravé slovo - v klidu pronesené - v pravý čas, neboť jsem se modlila, aby to co jsem napsala nebyl jen můj lidský výmysl, ale aby mě tím provedl Duch svatý. Proto jsem se také odkazovala na výklady z Písmakova deníku z r.1944, které snad nejsou emocionální výlevy autorů, ale pravdivé evangelium, které sytí našeho ducha. Tomu co jsem napsala věřím, je mi líto jestli vy ne. Vy píšete z vlastní zkušenosti a já také. Přeji vám Boží pokoj.

Jen si dovolím doplnit, že pojem "znovuzrození" má svou nesmírnou hloubku a biblické kořeny. Bohužel však letniční a charismatické křesťanství jej valchuje k nepoznání a klasické evangelictví jím pohrdá. Nevím, co je horší. Ale na druhé straně mě nebaví se do letničního a charismatického křesťanství navážet, je to střelba naslepo přes plot, která se pěstuje v ČCE i přes omrzení. Podobný vztah mám k hybridním slovním spojením jako "Jesus, Peace, Rock'n'roll" - nelíbí se mi to, i když už desítky let oblibuji bigbít, a navíc nevím proč šperkovat řeč angličtinou. Přitom toho, kdo tak činí, nechci pokořovat nebo moralizovat - už jen proto, že netuším, co vše s tím má spojeno.

Myslím, že tady Jirka Hoblík nasměroval diskusi správným směrem. Na rozdíl od bratra Kupky si nemyslím, že technologie, včetně těch modlitebních, mohou být čímsi víc, nežli jen určitým symptomem. Ale jistá zdrženslivost v modlitební činnosti je i opodstatněná Ježíšovou výzvou v Mt 6,5-8 k neokázalé zbožnosti. Ne stydlivé, ale neteatrální. Co však skutečně podstatné je, je znovuzrození.

Jirka nás upozornil na podstatný fakt, že to není jen doménou těch, kdy si tento pojem přisvojili a vnutili mu své vlastní chápání. Sociologickou funkcí náboženství je stabilizace určitýchz poměrů. Ve víře, jejíž podstatou je znovuzrození či spasení, nemůže jít o stabilizaci poměrů, osobních i nadosobních, nýbrž voláme po změně. Křesťanské je na tom to, s čím jsme nespokojeni a po jaké změně voláme?

Jsme-li si tedy s to klást otázky, před jaké nás postavil bratr Molnár, myslím, že vůle po změně a nápravě v ČCE přece jen nechybí. Otázkou je, jaký obsah tomuto volání po změnách dáme. Slovo znovuzrození zprofanovali evaqngelikálové, slovo následování ti, kdo umějí akorát citovat název Bonhoefferovy knihy. Zkusme to nazvat učednictvím. Ostatně Mt 28,19-20 nás neposílá lanařit lidi, vylepšovat sborové statistiky, zachovat svoji církev jako organizační jednotku, ale zvát k učednictví. Jsme jako členové ČCE učedníky Kristovými? Jak se to projevuje - osobně, ve sboru, v církvi jako v celku, v křesťastvu a ve společnosti? Má například naše obec něco z toho, že je mezi ní sbor učedníků Kristových? Pak může pozvání ke spolunásledování KRista znít věrohodně.

Učednictví přitom není podmínkou spasení, ani cestou ke spáse, je spasením. Nechceme-li trčet v otroctví mimo prostor učednictví, chceme-li být vytrženi z daného stavu jako Židé z egypta pro učednictví, voláme po spáse, hledáme království boží a jeho sravedlnost, žízníme po spravedlnosti, pak by to bylo dobré, jen tak dál.

S bratrem Kupkou nemohu souhlasit ani v tom, že "všichni máme tak trochu pravdu". Tu musíme spíš všichni hledat. Tato diskuse nikomu nepatří, nikdo do ní nemusí tudíž vstupovat s omluvou. Je veřejná. A diskuse v křesťanském duchu by především měla být vzájemnou službou všech zůčastněných k poznání pravdy a povzbuzování se k učednictví. Kdo do ní vstupuje, slouží svým bratřím a sestrám.

To mi zní jak z Karla Marxe… :-D

Já jsem si až dosud myslel, že křesťanská víra se právě týká "stabilizace poměrů" a to narovnání vztahu s Bohem a skrze něj s druhými, obnovení stvoření, které je instabilní díky zlu a hříchu, bez spojení s Bohem se vrací tam odkud vzešlo, tedy do nicoty. Bůh v tomto svému stvoření poskytl vyjímečný "stabilizátor" v podobě Inkarnace, vtělení svého Syna. To je také v pozadí nám západním (zvláště helvítským ;-)) uším tak cize znějícího učení východního křesťanství o theosi, "zbožštění", tedy sjednocení veškerého stvoření s Bohem.

Samozřejmě, když to přestaneme vidět theologicky a přistoupíme na to, že náboženství je oporou feudalismu, kapitalismu apod., je (poněkud kacířskou :-)) otázkou, zda přeci jen není nejlepším řešením Lutherovo učení o dvou regimentech, které nechává péči o stabilizaci společnosti na někom jiném. "Revoluční" budování "rájů na zemi" i ve jménu roztodivných náboženských idejí většinou nedopadlo o mnoho lépe než podpírání nějakého ancien regime.

Bez nějakého dalšího nároku si jen dovoluji upozornit na to, že výraz "znovuzrodit" není přesným překladem řeckého "gennéthénai anóthen"(J 3,7). Doslova by mělo být "shůry zrodit".

Nárok nenárok, literou se zabíjet nenechám :-), jelikož ANÓTHEN nemá jen prostorový, ale i časový a "opakovací" význam (J 3,3.7, dále v Ga 4,9 a porůznu v antické literatuře. Zároveň je možné, že u Jana je přítomen dvojí význam - prostorový i "opakovací".

Vzhledem k tomu, že žije, jde o "znovu", vzhledem k tomu "jak a odkud", jde o "shůry". To není litera, to je jen nutná opatrnost. Zabíjet literou bych si tě, Jirko, nedovolil. Ono je nakonec k povšimnutí, že v příběhu Nikodema jde i o toto nedorozumění stran dvojího významu ANÓTHEN - shůry - znovu. TM

Takže když už tu máme malý kurs řečtiny:

znovuzrození bylo do Jana vpašováno překlady, jde skutečně o narození z hůry, ale co to vlastně znamená? Je to něco jiného, nežli se narodit jinak než ostatní lidé, jak se to chtělo po starém Nikodémovi?

Pojem znovuzrození (pro fajnšmekry αναγεννω, αναγενναν) užívá jiný novozákoní autor - 1Pt 1,3 a 1Pt 1,23.

Br. Grombiříkovi lze připomenout, že br. Tomáš Halík asi marxista nebude. Sledování stabilizující funkce náboženství je sociologicko religionistický fenomén. Ale nemluvíme tu o žádných (primárně) politických turbulencích a projektech nápravy lidskými prostředky. Mluvíme tu o bídě hříchu, v níž se tento svět tak či onak nachází, ať už vládne režim jaký chce, starý nebo nový. Mluvíme o poměrech, procházejících i skrze naše vlastní bytí, v nichž může být někomu stejně dobře jako oněm reptajícím zachráněncům z exodu, kteří si také mohli stěžovat, že v Egyptě byli sice na odpis, ale česnek a pórek byl zadarmo, zatímco vytržením (hebrejský ekvivalent pro spásu) z těchto poměrů se ocitli na poušti.

Ale nechci přemílat tyto hovadinky. To přece známe všichni. Místo různých duchaplnůstek raději přemýšlejme, kudy na cestu učednictví a jak nezahnít v tom, co popsal Tomáš Molnár, co je sice smutné, ale tak to chodí. Budeme se snad strašit tím, že to co je, prostě je. Co by bylo, kdybychom se tím snažili pohnout? Máme jistotu, že nepřijde něco mnohem horšího (třeba inkviziční vymítání všech introvertů a extrovertů), jak už tomu v lidských dějinách bylo tolikrát? Já si nemyslím, že jsme pvoláni takovou situaci ustalovat.

Dovolil bych si trvat na dvojznačnosti výrazu u Jana. Mezi Janem a epištolou Petrovou není zvláštní rozpor - prostě odlišní autoři a Petrova epištola to chápe pasivně, aby tak odkázala k boží iniciativě znovuzrození - vyplývá z božího otcovského vztahu k Ježíšovi, takže "nové zplození" křesťana vede ke zkušenosti vykoupení. Znovu-zrození-shůry znamená pak, že křesťan se nevyznačuje jen vírou jako jakýmsi přídavkem, o němž si někdo myslí, že ho potřebuje, zatímco jiný, že ne, nýbrž jakožto "boží syn" / "boží dcera" prošel osobní transformací. A to je něco, co charismatické křesťanství nastoluje manipulativně a naivně a co klasický protestantismus nevědomě a nafrněně zadupává. Má to ale ještě další souvislosti, což by stálo za další studium.

Jistě, to jsem ani na okamžik nezpochybnil. Naopak. Šlo jen o terminologické vyjasnění. Tyto představy užívají tito dva autoři. Pavel na to jde od jiného lesa: Ř 5-6 - mluví o spoluukřižování s Kristem i spoluzmrtvýchvstání v mnohem masivnějších obrazech, na které jsme si už bohužel dost zvykli. Ale i ty stojí za promyšlení a hlavně prožití.

Milý Jirko, je to tak, jak říkáš. Proč ne. Jestliže jsem něco namítnul v ohledu překladu "znovuzrodit", pak jedině proto, aby nedocházelo k záměně subjektu a objektu v procesu tohoto znovu-shůry-zrození, přičemž jsem ten poslední, kdo by říkal, že člověk nemusí nic. Toť vše. Nemám problém s tím, co jsi teď napsal. TM

Milí a vážení bratři, sem tam sestro …

Bolestí této diskuse, důvodem, proč se postupně rozplizává a rozjíždí do mnoha těžko sledovatelných směrů, ve kterých navíc dochází k závěrům často až zjednodušeným a zjednodušujícím, jindy do pozvolného přátelského špičkování o ničem, bude asi primárně ten moc široký a neuspořádaný Tomášův záběr. Bylo by možná vskutku lepší to, co jsme alespoň někteří uznali za krizi, poněkud utřídit. Předně jasně oddělit symptomy od podstaty této krize. Dále se zamyslet nad tím, co je specificky krize ČCE, a v čem se jdnoduše vezeme s celým křesťanstvem. Leccos zmíněné vstupuje do církve zvenčí. Tím se musíme zabývat, hledat, jak na to reagovat (změny paradigmatů, společenských struktur, naějí a bolestí ve společnosti, očekávání a předsudky …), ale není to problém k řešení - Mk 7,15. To, co musíme řešit, je vnitřní krize ČCE, ať už je v její theorii, praxi, v osobnostních charakteristikách nositelů úřadu či prostých věřících. Vše to je třeba rozdělit, pojmenovat a možná směřovat do samostatných diskusních vláken, jinak se to zašmodrchá a skončí to zase v nějakém bezduchém blafání.

V tom posledním vidím ovšem problém skoro nepřekonatelný. Všichni, kdo tu vidíme nějako krizi, si ji představujeme jinak, máme sklony považovat za symptom to, co jiný za samu podstatu, používáme stejná slova, ale dáváme jim jiný obsah. Neschopnost domluvit se je také jedním z nepochybných příznaků krize: nejsme snad s to "ve víře pokládat jeden druhého za přednějšího sebe"?. Je nutné hned podsouvat druhému ty nejhorší úmysly?

A tak se může stát, že se všichni shodneme, že se musíme navrátit k autoritě Bible, pro sestru Koutnou to však zjevně znamená něco jiného, než pro mě, Tomáše, či Jiřího Hoblíka (my bychom asi spadli do kategorie farářů neobrácených či trochuzbožných).

Bratr Molnár např. napíše, že rozvod je "fuj". Já soudím, že ne. "Fuj" jsou důvody rozvodu: nevěra, netolerance, násilí v manželství či to, kdy (i křesťanští!) manželé k soubě přistupují jako ke spotřebnímu zboží. Mám však zkušenost s tím, kdy jistí faráři ČCE moralizovali týranou ženu za to, že se se svým manželem rozvedla. Tyran, který ji málem připravil o život, se stal naopak předmětem jejich útěch a pastýřské péče. Ne rozvod, ale neschopnost posoudit situaci považuji za něco patologického! Jaká koliv nevěra či zrada ovšem také. Ale i Pavel i Ježíš počítali s jistými okolnostmi, které manželství přetrvat za každou cenu nemusí, např. nevěru či neochotu sdílet s partnerem důsledky jím nastoupené cesty víry - chce-li se nevěřící oddělit, nemá jej ten věřící zdržovat.

Bratr Grombiřík zase výraz rozvolněné svazky, považuje za eufemizaci. Já bych zase nebyl tak příkrý. To, že hned člověk nemluví o smilstvu neznamená, že se to snaží obhajovat. Někdy je třeba odlišit popis od hodnocení, což neznamená hodnocení se vyhnout. Některé jevy však musíme napřed studovat, než je spravedlivě vyhodnotíme. Problém ovšem vidím v tom, kdy je jeden (farář, strší …) za tentýž skutek odsuzován, zatímco o jiném se řekne, musíme ho pochopit, nesmíme ho soudit, musíme mu dát příležitost, jeho žena byla vždycky divná, je nemocný a td…. V Bibli se tomu říká osob přijímání.

Bratr Grombiřík a Molnár se vzájemně oťukávají kvůli ortodoxii, ortopraxii' a theorii. Všichni však, ne jen ze sémantických rozborů řeckcýh slovíček δοξα, δοκεω, δοκω, ale i z celku biblické zvěsti brzy přijdeme na to, že ctít Boha správně, správně jednat, předpokládá i správně smýšlet, což znamená mít i správnou theorii. Pokud té něco vyčítám, pak ne to, že se theoretizuje moc, ale že naši theoretici jakoby znuděni theologií bloudí po jiných pastvinách, přitom zůstávají neschopni vést mezioborový dialog.

Tyto mé úvahy mě zase ovšem shodí v očích bratra Molnára i Grombiříka, ačkoliv mezi sebou mají dost sporů. Obávám se, že žádnou krizi nemohou vyřešit ti, které evangelium nenaučilo vzájemně si naslouchat, kteří činí zbrklé závěry o svých bližních, třeba jen na základě použitých slov, kteří k sobě přistupují s předsudky, nedůvěrou, pohotoví k útoku i k obraně, ale ne k domluvě. Pak se nakonec ti, kdo mají vůli cosi řešit dostanou nutně do sporu, ze kterého se nevymotají a krize bude pokračovat.

Milý Jakube, věř tomu nebo ne, já to s bratrem Grombiříkem nevnímám jako nepřekonatelný rozpor a propast, která by byla nepřeklenutelná. Co se týče oněch slovíček. Teorie jest od slovesa thórein, kreréžto znamená dívat se, či přímo zírat. Ačkoli se v NZ používá dosti běžně, je přesto mluveno o řeckém přístupu jako o tzeoretickém, tedy zíravém a o biblickém jako o přístupu víry, tedy takovém, v němž je myšlení, rozvažování, přesvědčení, vidění, slyšení spojeno nerozlučně s činěním. To jsem měl na mysli a nic jiného.

Vážená sestro Koutná, velmi si vážím toho, že jste napsala svůj názor. Jednu námitku však mám: Jakkoli se může zdát, že to, co jsme napsal o farářích, je tvrdé a některým to dokonce přijde tak, že je všechny vymetám z církve, o nikom jsme nenapsal, že je neobrácený. To je pro mne, přiznám se, dost těžký kalibr a nechám to raději na Pánu Bohu.

Jestli mohu do vaší debaty ještě trochu vstoupit, mám za to, že pravdu tu máme snad všichni. Každý tu totiž hovoří z vlastní specifické zkušenosti: ať už je to br. Molnár, sestra Koutská, br. Geisler, zvláště bych zmínil milého bratra Petra Slámu, ale i další atd. atd. Stejně tak i já. A vlastně všichni jsme se shodli: z evangelikálních, tradičních i konvertitských kořenů, že krize ČCE, kterou všichni nějak cítíme, je duchovní. Málo se u nás duchovně žije. Zmizelo by mé naříkání nad pelagianismem ČCE, kdyby se běžně konaly modlitební skupinky, kdybychom se o modlitbě nestyděli hovořit a ji provozovat, kdybychom ve sborech žili svátostně, s úctou k Bohu a Božímu majestátu. Kdybychom právě o tomto bohatství svědčili světu, vždyť právě v tom jsme nezastupitelní. Je tu mnoho dobročinných organizací, mnoho volnočasových spolků, ale "přžes evangelium" jsou tu právě jen církve. A právě k tomu vede všechno mé hudrání :-))))

Trochu delší poznámka k diskusi na evangnetu v listopadu 2008

Sleduje-li zaujatý (a ne nezaujatý, tj. nečlen ČCE, ba dokonce nekřesťan) čtenář diskusi, kterou nastartoval článek T.Molnára, může získat dojmy všelijaké. Může to zcela odmítnout, podivovat se eventuálně nad nekulturností vyjadřování (byť jde jen o internetovou diskusi), může reagovat lidovou moudrostí podle sebe soudím tebe, může ho třeba trefit šlak. Nebo začne přemýšlet o tom, že o některých věcech by skutečně stálo za to přemýšlet. Odbýt to celé poukazem na to, že jde o mladého rozhněvaného muže, autor sám považuje za nemístné. Neboť první přívlastek si již nechce osobovat a druhý mu nebudeme podsouvat, neboť jako teolog ví, že „hněv muže spravedlnosti Boží nepůsobí“ (Jak 1,20). Ale z diskuse je také patrné, zdá se mi, že není mnoho těch, kteří by podobné symptomy a fenomény krize zde četli a slyšeli poprvé. K nim se počítám já. Ale objevují se rovněž pokusy o řešení, nabídky k rozhovoru, teologické „rozříkávání“, někdy se diskutující těžko ubrání emocím, ale to k teologii patří. Vždyť má co činit s našim srdcem.

V článku i následné diskusi jsou vskutku pojmenovány věci v naší církvi, o kterých je odporné i jen mluvit ( viz Ef 5,12) opravdu nám dělají jen ostudu a jsou překážkou evangeliu. Což považuji za daleko horší než ostudu. Ale T.M. nechce být soudcem, jen byl při nějaké příležitosti požádán, aby tyto věci správně pojmenoval (Ef 5,13). Neumím posoudit, zda právě toto má uvedené epištolní místo na mysli. Ani odborníci (Pokorný, Schnackenburg) nejsou zcela zajedno, co se tu myslí, v každém případě jde však o pojmenovávání svinstva vně církve, aby si křesťané nedělali iluze o „světě“ a nezdál se jim lákavý, nebo „ne zase tak moc špatný“ atp. Lze tento metodický pokyn pro sbory užít i uvnitř církve? Schnackenburg je skeptický vůči tomu, že by „verbální napomínání“ k něčemu bylo, odkazuje nás k moudrosti knihy Přísloví (9,7; 15,12). Moralizování bude nevěřícím jen k smíchu a ještě se zatvrdí. Myslím, že s tím máme zkušenosti bohaté, T.M. na to rovněž poukazuje, když odhaluje naše krasořečnění navenek, za kterým nenásledují skutky.

Pochopitelně se nabízí otázka, zda jsou tedy tyto skutky jednoznačnější. Nepochybně jsou situace, kdy to tak může být a je. Ostatně i Schnackenburg má za to, že ono svinstvo nelze odhalit a usvědčit jako svinstvo jen tím, že o tom budou křesťané řečnit, ale že to prostě nebudou dělat. Dokonce se tu evangelický a katolický vykladač shodne v tom, že zřejmě šlo o špínu v oblasti sexuálních praktik náboženských kultů (tomu by nasvědčoval následný oddíl o vztahu muže a ženy), ale jsou jmenovány i další věci: neopíjet se vínem, neposlušnost dětí vůči rodičům a rodičovské dráždění dětí ke vzdoru, společenská anarchie (Ef 6,5), ale všemu tomu vévodí a všechno to začíná milováním peněz (Ef 5,5). Ale jsou i jiná, možná daleko výstižnější místa, kde skutky mají „přesvědčovací“ charakter, napadá mě teď například Ř 12,20 nebo velmi vzácné místo v 1Pt 3,1n. Samozřejmě by šlo hned připojit varování: Mt 6,1, ale myslím, že podobná pro a proti by nás zavedla pryč. Jakkoli je nesmíme spustit ze zřetele a některé biblické místo stavět proti jinému jen proto, že teď se nám to tak v diskusi hodí.

Nemůžeme však pustit ze zřetele, že mnohé dobré a vyznavačské skutky samy o sobě nepřesvědčí, jako jednoznačné se skutky nejeví a samy o sobě, a žádným svědectvím o přicházejícím Božím království samy o sobě ještě nejsou. Snad si smím dovolit vynechat příklady. Neplatí to obecně o všech, ale určitě o velké části Ježíšových mocných činů uzdravení, sycení či jiné pomoci. Dokonce i v chrámě, kde jedná – podle našich měřítek – jako mladý, rozhněvaný muž, nevyvolá jeho čin jednoznačnou reakci. Tyto činy se neobejdou bez výkladu. Buď jej připojí Ježíš sám hned, jiné se osvětlí až zpětně, po Ježíšově vzkříšení. Ne, nechci zde vytyčovat obecné pravidlo, vždyť mnoho Ježíšových činů vedlo bezprostředně k následování a další službě. Že není obecně platný jeden předpis o tom, jak se křesťan má chovat, ale je třeba vždy zvážit situaci a bedlivě promýšlet, co na koho jak zapůsobí, o tom svědčí například sám ap. Pavel: někdy se apoštol nechá klidně živit sborem, jindy po nocích šije stany a vyzývá k poctivé práci jako pádnému argumentu (1Tes 4,11). Obecně není jedno řešení lepší než druhé (1Kor 9,3-15). To by i nás mělo vést k tomu, abychom vždy dosti diferencovali, dbali na rozmanitost situací a dříve než vyslovíme svůj úsudek dobře znali okolnosti.

Jak je to s našimi skutky? Můžeme počítat s větší obecnou jasností a přesvědčivostí než tomu bylo v době novozákonní? Zvážit situaci a okolnosti, kdy je třeba místo mluvení konat, platí i dnes. Z mnoha důvodů jsem přesvědčen, že nepřestává platit Ř 10,17. Víra není a nebude bez mluvení, beze slov.

Z historie známe ovšem příklady, kdy se církev (či církve společně) dohodly, že už nestačí jen mluvení a mluvení, ale určitým skutkem – ve stavu nouze – dají najevo svůj postoj, aby změnily danou zlou situaci. Že propojí své vyznání s činem natolik úzce, aby bylo patrné, že zde – in statu confessionis – se rozhodují otázky života a smrti. V moderní době to byl postoj církví vůči jihoafrickému apartheidu. Jindy ovšem církve volily jiný prostředek – vyhlášení společného půstu.

Zda odmítnutí restitucí posunout do vyznavačské polohy těchto grádů a zda to tedy přinese kýžený efekt, to nedokážu odhadnout. Je nepochybné, že tím bychom se octli v situaci, kdy právě toto nám už nebude moci být předhazováno jako argument proti nám. Zda by to pomohlo církvi samotné jako určitý prvek pokání či katarze – inu v jistém slova smyslu snad ano. Hledání paralel v dějinách lidu Božího by snad nemělo být problémem. Mírně cynicky se však zeptám, proč právě toto. Ano, diskutují se i jiná témata, například sexuální a rodinná morálka některých farářů. Přiznávám, že ani jedno mě nepřesvědčuje. Jsou i u nás církve, které se vzdaly státní podpory, noviny si toho ani nevšimly a vnitřní problémy těchto církví to spíše zvětšilo. Jsou jiné církve, které bedlivě střeží právě sexuální morálku (až k samotnému celibátu) a také nijak zvlášť vnějšně ani vnitřně nerostou, a když, pak, pokud vím, ne kvůli tomu. Ostatně ani restituce nejsou z hlediska víry (nejen efektu) snadnou záležitostí, T.M. to naznačuje: na jedné straně to neodpovídá podstatě církve, na druhé straně, v situaci dané komplikovaným vývojem u nás a jakési duchovní asthenie a neujasněnosti, by to mohl být projev zvláštní přízně Boží, která nám „ještě rok“ poshovívá, abychom dostali ještě čas. Který však neradno propást, ovšem.

Bez cynismu se však optám, jak při těchto opravdu vážných rozhodnutích uplatnit ohled na maličké, na slabé ve víře, na všelijaké kulhající a chromé, kteří potřebují doprovod, na všelijaké vyčerpané existence, které si přišly odpočinout a ne aby na ně někdo naložil další břemena. A jak uplatnit ekumenické ohledy. Sám jsem velmi na vážkách, protože mě by byly osobně tyto kroky velmi sympatické a táhne mě to na tuto stranu. Vím, že permanentním přešlapováním na místě se nikam nedostaneme a tomuto světu sotva budeme pomocí. Ale na druhé straně – kam se máme za jakou cenu vlastně dostat? Neztratit „ani jednoho“ je dvakrát zdůrazněným Ježíšovým posláním (J 6,39; 18,9). I když se budeme chtít distancovat od Ježíše s tím, že on je přece jen někdo jiný, pak stejně tu je například ep. Žd se svojí starostí o to, aby nikdo nepromeškal Boží milost, aby lid jako celek mohl doputovat ke konci své cesty (3,13; 12,15). Ostatně od dob starozákonních víme, že cestovní rychlost neurčují rychlejší, ale pomalejší či slabší (Gn 33,13; Iz 40,11), a o tuto rychlost dbát je právě zvláštní odpovědností pastýřů.

Skutečnost, že tvářnost (skutky) církve a její (naše) přizpůsobování světu, ohrožují integritu, znevěrohodňují evangelium, jsou pro mnohé pohoršením, kvůli kterému oni buď odcházejí, nebo nepřicházejí noví. To nelze popřít. Neznám nikoho, koho by to netrápilo. Ostatně i jakási zvláštní atmosféra kolem oslav 90. výročí, která nedovolila propukat v „radost nevýslovnou“ a stále někdo někde připomínal, že buď není co slavit, ale když už slavíme, tak si musíme připomenout to či ono, co je velmi neslavné atp., jakoby odkazovala k tomu, že na dějiny (nedovolím si užít slova příběh) naší církve a našeho působení v ní se nelze dívat jinak než s pokáním. Očividný rozpor mezi tím, že tu je evangelium, Kristova oběť, milost a láska, a na druhé straně zkušenosti s hříchem a pokušením, kterým jsme my a církev ne vždy a všude odolali, a to prosím nejen za totalitních režimů, domnívám se, skutečně může přivést nejednoho k zoufalství, rozčarování, hněvu, depresi a rezignaci. Z podobného rozporu za jiných okolností asi vyrostla ep.Žd.

Zda jsou v článku uvedené analýzy „správné“, korektní, dostatečné, pastoračně odpovědné, to ponechávám stranou. Diskuse ukazuje, že téměř každá věta je pravdou, dokonce ještě ani ne celou, ale že lze také najít i pravý opak. Kladu si však otázku, a diskuse ukazuje stejným směrem, je to skutečný obraz naší církve? Nejde právě ani tak o to, zda je „pravdou“ a „skutečností“ to či ono, zda to není jinak (již případné nesrovnalosti by nás však měly vést k opatrnosti), ale zda je to – při vší partikularitě – ten pravý a opravdu skutečný obraz i o té krizi. Domnívám se, že důraz reformátorů na to, že jsme „tělem i duší, v životě i ve smrti“ jen bídní hříšníci propadlí soudu, a taková je podle toho i církev, ukazuje do poněkud hlubších pater problému. Tam nám totiž nepomůže již ani dobrá vůle a odhodlání k činu, tam nás neuklidní ani to, že někde to není přece tak hrozné, jak se to tu líčí, nebo někde to je špatné, ale jinde ne a tím je to jaksi vyvážené. V této dimenzi hříchu se pak naše i ty nejtěžší škraloupy politické, morální, ekonomické, nebo ještě i jiné, současné i minulé, jeví jako triviální proti tomu, jak a že stejně – s tím vším nebo bez toho – nemůžeme v budoucnu obstát. Tady přestává všechna legrace. Možná se někdo pokusí ukázat, že se tímto pojetím nivelizuje naši odpovědnost a operuji „lacinou milostí“. Všechno, jen toto ne. Snad se jen pokouším ukázat, že dvojznačnost činů (i slov), tedy našich životů a života naší církve nebude nikdy odstraněna naším sebevětším úsilím. To jen zlomkovitě, tu a tam, vydáme dobré svědectví o Kristu. A i tak to jsou skutky, které jsou pro nás předem připravené (Ef 2,10).

Chtěl bych však povědět, že ani to ještě není skutečný, celý a pravý obraz o nás a naší církvi s její krizí. Vrátíme-li se k oné ep. Ef uvidíme, že samotné pojmenování věcí pravým jménem v problematice ohavnosti a svinstva ještě jasno neudělá. Ono to jde totiž správně pojmenovat vlastně až teprve tehdy, když je uvidíme v tom správném světle. A tím světlem nejsou ani naše morální odhodlání či kulturní normy, ani naše rozčilení nad bídou světa, nýbrž Kristus a jeho dílo (jednání) pro nás. A tak ještě dříve než se dozvíme, co existuje špíny kolem nás a v nás, a co máme nebo nemáme dělat, se dozvíme, že jsme „milované děti“ (Ef 5,1). Podobná „hra“ světla a tmy, která ovšem není žádnou hrou, se objevuje, jak známo, v Janově evangeliu (např. 3,19-21). Teprve v této podobě se kompletuje obraz a „skutečnost“ církve, ale i nás, stejně jako kteréhokoliv jiného člověka: hříšníci, a přesto milovaní Bohem (Ef 2,5; Ř 5,8). A když se řekne milovaní, pak to je opravdu něco jiného než laskavé přimhuřování oka či solidarita jednoho špindíry s druhým nebo jakési teplé obecenství u kávičky nebo nedělní chvilka s náboženstvím. Ta cena každého člověka, to, že je milován, je zaplaceno krví nevinného.

Mám tedy za to, že naším prvním a nezastupitelným úkolem není kázat lépe než ostatní o špíně a kazech, odkrývat kdejakou špínu v domnění, že to je ta pravda, která nás vysvobodí, a být prstem, který ukazuje na nedostatky. Ale prstem, který odkazuje ke světlu, které tmy neobsáhnou, jak se to nepochybně v mnoha kázáních, biblických hodinách či pastoraci děje, a posilovat klesající kolena ujištěním, že Bohu jsou tito slabí a nedostateční obzvláště milí. Právě tito. A spolehnout se na to, že toto světlo mnohým zazáří tak, že opravdu zanechají skutků tmy a posilněni se vydají se novou cestou. Jednou provždy, a přece každý den znovu. Proto, domnívám se, není třeba pohrdat (naší) církví a vynikat nad všechny ostatní kritikou. Ale naopak smíme být skutečně vděčni za církev. Je to jediné místo, kde se ta pravda pravdoucí o nás i o tomto světě říká, osvobozuje nás tak od vší nedostatečnosti a dluhů a na nás je, aby to slyšeli i mnozí další. Nad tím je třeba intenzivně přemýšlet. To jistě nejsou pravdy, které bychom nikdy neslyšeli. Ale snad právě v situacích zmatků a nejistot je dobré si to přeslabikovat. Zdali ještě platí. Já mám za to, že ano. L.Beneš

Teda Láďo, tos mě teda dostal! Tohle bych od tebe fakt nečekal. Člověče, takové umrtvující kvantum zamotaných a stále zašmodrchávaných vývodů, biblickcýh citátů a odkazů na pár jmen, vše to nevyústí do ničeho slovy popsatelného, jen zůstává pocit dobře odvedené práce, že se tím člověk vůbec prokousal a nezhebnul vprostřed, že autor nic neříká, netvrdí, ani to, že je všechno v pořádku, ale ono nakonec přece je, vždyť je dobře, že jsme hříšníci a milovaní …? To myslíš prosím tě vážně? To přece není ani vhodné pro chat, ale ani důstojné upřímného člověka a theologa, za něhož tě považuji a chci považovat dále. O čem to bylo?

Naprosto zbytečný byl zdlouhavý exkurs o pojmenovávání sviňáren. Sviňárny je potřeba prostě pojmenovávat tehdy a tam, kde se dějí, ne řešit, co kdysi kdesi kdosi myslel v nějakém dopisu, byť se tento v mezičase stal součástí Písma svatého. Kritizovat je nutné to co se děje, je-li to kritiky hodné. A tohle je. Zlehčovat pojmenování takových jevů je blízké útěchám falešných proroků kolem Jeremiáše, kteří proti jeho zlověstem stavěli moc Hospodinovu, jeho přítomnost s (pravda chybujícím, ale neustále milovaným) potomstvem svých praotců.

Že jsme milováni a náprava nepřijde od naší píle a dobré vůle, to snad ani Tomáš nezpochybňuje. Stejně to ale neznamená, že by nás byť jen náznak toho, že nežijeme ve shodě s tím, co hlásáme a co jsme pověřeni zvěstovat, nemělo trápit, že nejenom kázat poctivě slovo Kristovo, ale také jej zachvávat, to přece není s tím vším v rozporu. Pokud jde o tu restituci, to už je úplně nepoctivé: píšeš jednak o vnějších efektech. Ale jediný efekt, který máme sledovat, je chození před tváří Hospodinovou (starozákonní ekvivalent etiky). Kdo a jak to vezme není důležitější, než že se podílíme na něčem, co je nepoctivé a nemůže před Bohem obstát! Spoléhání tu na dary ze zahraničí, tu na stát nás skutečně korumpuje. Milostivý čas od Pána už jsme měli a prošvihli neustálou útěchou, že to za nás někdo zatáhne. Musíme tuhle satanskou pupeční šňůru prostě přetnout a začít chodit po svých. Lidi v ČCE si budou muset ujasnit, zač jim slovo Boží stojí, zda dají víc na drahou zahraniční dovolenou, či na svůj sbor. Sbory budou muset přemýšlet, zda občas nevyhazují peníze na nesmyslné investce a pod.

S těmi slabými máš pravdu - působil jsem na dvou sborech, kde by se lidé rozdali, ale nestačilo to. Ale to není argument pro další parazitování na státu, nýbrž pro vzájemnou solidaritu mezi sbory, jak v odpovědi bratru vršovickému kurátorovi sám autor výchozího článku připoměl.

Co se týče ekumenické diplomacie, sám víš, že už jedno jednání se státem zhatili naši ekumeničtí partneři, zcela bez ohledu na smlouvy a dohody s námi o společném postupu. Proč se máme ohlížet na ně my? Ale mnohem podstatnější je, že naší a ne jejich povinností je zachovat se správně, na našem místě a za nás. Oni mají zase chodit před Pánem sami za sebe. Každý jsme zodpovědni Pánu za své jednání, ne za koordinaci s druhými, jdou-li chybným směrem. Můžeme jim nabídnout, aby se odřekli tohoto obchodu se státem spolu s námi, ale pokud odmítnou a my dojdeme k závěru, že se s nimi do stejného hříchu vrhat nemůžeme, musíme je v tom nechat samotné. To se poukazováním na situační rozměr etiky neokecá.

Snad tě tou kritikou nenaštvu, ale tohle se mi názdálo hodné člověka tvého formátu.

Souhlasím, že církev by se měla financovat sama a že bychom k tomu měli směřovat. Považuji za ostudné, že jsme se zapletli do té hry o "církevní restituce". Můžeme se stokrát zaklínat, že co bylo ukradeno, má být vráceno, protože to udělali zlí komunisté. V případě katolické církve se právně skutečně jedná o jí sebraný majetek. Otázkou je ale legitimita toho, že ten majetek vlastnila. Pokud je mi známo, ve francouzské revoluci se s tím vůbec nepárali a katolické církvi ten majetek prostě zabavili jako majetek, který ve skutečnosti patří lidu, který jej zbudoval a financoval, a církev z toho tyla jen díky privilegovanému postavení spojením trůnu a kříže. K žádné "restituci" nedošlo, akorát francouzský stát se o ten majetek opravdu stará jako o kulturní dědictví. A katolická církev si tam nedovolí křičet nic o ukradeném majetku, protože jej může nerušeně užívat.

Přiznám se, že jak vidím v televizi kardinála Vlka, nezmocňují se mě zrovna pocity bratrské lásky, ale jen se mi vybaví asociace Svatovítská katedrála = MOJE. A veřejnost to oprávněně vnímá negativně.

Na druhou stranu si přiznejme, že okamžitá odluka státu a církví by možná znamenala likvidaci ČCE. Myslím, že by tomu měla předcházet duchovní obnova církve (i když možná ta odluka je jednou z podmínek obnovy) a začít je třeba od reflexe toho, co vlastně hlásáme z kazatelen (viz diskuze Systematické otázky - Prvotní hřích a Kristus).