Diskuze k článku: Krize Českobratrské církve evangelické a jak z ní ven?

Je ČCE v hluboké krizi? Pokus o analýzu vystřelený z koltů hluboce zavěšených - hříchy farářů i laků, opovržení společnosti, hříchy vlastní i cizí. Je to pravda, nebo není? A jestliže ano, jak z toho ven?

Odpověď na příspěvek: Re: malé odpovídání

Od: Kazatel ČCE Ladislav Beneš <>
Kdy: 01. 12. 2008 10:02
Předmět: Re: malé odpovídání

Trochu delší poznámka k diskusi na evangnetu v listopadu 2008
Sleduje-li zaujatý (a ne nezaujatý, tj. nečlen ČCE, ba dokonce nekřesťan) čtenář diskusi, kterou nastartoval článek T.Molnára, může získat dojmy všelijaké. Může to zcela odmítnout, podivovat se eventuálně nad nekulturností vyjadřování (byť jde jen o internetovou diskusi), může reagovat lidovou moudrostí podle sebe soudím tebe, může ho třeba trefit šlak. Nebo začne přemýšlet o tom, že o některých věcech by skutečně stálo za to přemýšlet. Odbýt to celé poukazem na to, že jde o mladého rozhněvaného muže, autor sám považuje za nemístné. Neboť první přívlastek si již nechce osobovat a druhý mu nebudeme podsouvat, neboť jako teolog ví, že „hněv muže spravedlnosti Boží nepůsobí“ (Jak 1,20). Ale z diskuse je také patrné, zdá se mi, že není mnoho těch, kteří by podobné symptomy a fenomény krize zde četli a slyšeli poprvé. K nim se počítám já. Ale objevují se rovněž pokusy o řešení, nabídky k rozhovoru, teologické „rozříkávání“, někdy se diskutující těžko ubrání emocím, ale to k teologii patří. Vždyť má co činit s našim srdcem.
V článku i následné diskusi jsou vskutku pojmenovány věci v naší církvi, o kterých je odporné i jen mluvit ( viz Ef 5,12) opravdu nám dělají jen ostudu a jsou překážkou evangeliu. Což považuji za daleko horší než ostudu. Ale T.M. nechce být soudcem, jen byl při nějaké příležitosti požádán, aby tyto věci správně pojmenoval (Ef 5,13). Neumím posoudit, zda právě toto má uvedené epištolní místo na mysli. Ani odborníci (Pokorný, Schnackenburg) nejsou zcela zajedno, co se tu myslí, v každém případě jde však o pojmenovávání svinstva vně církve, aby si křesťané nedělali iluze o „světě“ a nezdál se jim lákavý, nebo „ne zase tak moc špatný“ atp. Lze tento metodický pokyn pro sbory užít i uvnitř církve? Schnackenburg je skeptický vůči tomu, že by „verbální napomínání“ k něčemu bylo, odkazuje nás k moudrosti knihy Přísloví (9,7; 15,12). Moralizování bude nevěřícím jen k smíchu a ještě se zatvrdí. Myslím, že s tím máme zkušenosti bohaté, T.M. na to rovněž poukazuje, když odhaluje naše krasořečnění navenek, za kterým nenásledují skutky.
Pochopitelně se nabízí otázka, zda jsou tedy tyto skutky jednoznačnější. Nepochybně jsou situace, kdy to tak může být a je. Ostatně i Schnackenburg má za to, že ono svinstvo nelze odhalit a usvědčit jako svinstvo jen tím, že o tom budou křesťané řečnit, ale že to prostě nebudou dělat. Dokonce se tu evangelický a katolický vykladač shodne v tom, že zřejmě šlo o špínu v oblasti sexuálních praktik náboženských kultů (tomu by nasvědčoval následný oddíl o vztahu muže a ženy), ale jsou jmenovány i další věci: neopíjet se vínem, neposlušnost dětí vůči rodičům a rodičovské dráždění dětí ke vzdoru, společenská anarchie (Ef 6,5), ale všemu tomu vévodí a všechno to začíná milováním peněz (Ef 5,5). Ale jsou i jiná, možná daleko výstižnější místa, kde skutky mají „přesvědčovací“ charakter, napadá mě teď například Ř 12,20 nebo velmi vzácné místo v 1Pt 3,1n. Samozřejmě by šlo hned připojit varování: Mt 6,1, ale myslím, že podobná pro a proti by nás zavedla pryč. Jakkoli je nesmíme spustit ze zřetele a některé biblické místo stavět proti jinému jen proto, že teď se nám to tak v diskusi hodí.
Nemůžeme však pustit ze zřetele, že mnohé dobré a vyznavačské skutky samy o sobě nepřesvědčí, jako jednoznačné se skutky nejeví a samy o sobě, a žádným svědectvím o přicházejícím Božím království samy o sobě ještě nejsou. Snad si smím dovolit vynechat příklady. Neplatí to obecně o všech, ale určitě o velké části Ježíšových mocných činů uzdravení, sycení či jiné pomoci. Dokonce i v chrámě, kde jedná – podle našich měřítek – jako mladý, rozhněvaný muž, nevyvolá jeho čin jednoznačnou reakci. Tyto činy se neobejdou bez výkladu. Buď jej připojí Ježíš sám hned, jiné se osvětlí až zpětně, po Ježíšově vzkříšení. Ne, nechci zde vytyčovat obecné pravidlo, vždyť mnoho Ježíšových činů vedlo bezprostředně k následování a další službě. Že není obecně platný jeden předpis o tom, jak se křesťan má chovat, ale je třeba vždy zvážit situaci a bedlivě promýšlet, co na koho jak zapůsobí, o tom svědčí například sám ap. Pavel: někdy se apoštol nechá klidně živit sborem, jindy po nocích šije stany a vyzývá k poctivé práci jako pádnému argumentu (1Tes 4,11). Obecně není jedno řešení lepší než druhé (1Kor 9,3-15). To by i nás mělo vést k tomu, abychom vždy dosti diferencovali, dbali na rozmanitost situací a dříve než vyslovíme svůj úsudek dobře znali okolnosti.
Jak je to s našimi skutky? Můžeme počítat s větší obecnou jasností a přesvědčivostí než tomu bylo v době novozákonní? Zvážit situaci a okolnosti, kdy je třeba místo mluvení konat, platí i dnes. Z mnoha důvodů jsem přesvědčen, že nepřestává platit Ř 10,17. Víra není a nebude bez mluvení, beze slov.
Z historie známe ovšem příklady, kdy se církev (či církve společně) dohodly, že už nestačí jen mluvení a mluvení, ale určitým skutkem – ve stavu nouze – dají najevo svůj postoj, aby změnily danou zlou situaci. Že propojí své vyznání s činem natolik úzce, aby bylo patrné, že zde – in statu confessionis – se rozhodují otázky života a smrti. V moderní době to byl postoj církví vůči jihoafrickému apartheidu. Jindy ovšem církve volily jiný prostředek – vyhlášení společného půstu.
Zda odmítnutí restitucí posunout do vyznavačské polohy těchto grádů a zda to tedy přinese kýžený efekt, to nedokážu odhadnout. Je nepochybné, že tím bychom se octli v situaci, kdy právě toto nám už nebude moci být předhazováno jako argument proti nám. Zda by to pomohlo církvi samotné jako určitý prvek pokání či katarze – inu v jistém slova smyslu snad ano. Hledání paralel v dějinách lidu Božího by snad nemělo být problémem. Mírně cynicky se však zeptám, proč právě toto. Ano, diskutují se i jiná témata, například sexuální a rodinná morálka některých farářů. Přiznávám, že ani jedno mě nepřesvědčuje. Jsou i u nás církve, které se vzdaly státní podpory, noviny si toho ani nevšimly a vnitřní problémy těchto církví to spíše zvětšilo. Jsou jiné církve, které bedlivě střeží právě sexuální morálku (až k samotnému celibátu) a také nijak zvlášť vnějšně ani vnitřně nerostou, a když, pak, pokud vím, ne kvůli tomu. Ostatně ani restituce nejsou z hlediska víry (nejen efektu) snadnou záležitostí, T.M. to naznačuje: na jedné straně to neodpovídá podstatě církve, na druhé straně, v situaci dané komplikovaným vývojem u nás a jakési duchovní asthenie a neujasněnosti, by to mohl být projev zvláštní přízně Boží, která nám „ještě rok“ poshovívá, abychom dostali ještě čas. Který však neradno propást, ovšem.
Bez cynismu se však optám, jak při těchto opravdu vážných rozhodnutích uplatnit ohled na maličké, na slabé ve víře, na všelijaké kulhající a chromé, kteří potřebují doprovod, na všelijaké vyčerpané existence, které si přišly odpočinout a ne aby na ně někdo naložil další břemena. A jak uplatnit ekumenické ohledy. Sám jsem velmi na vážkách, protože mě by byly osobně tyto kroky velmi sympatické a táhne mě to na tuto stranu. Vím, že permanentním přešlapováním na místě se nikam nedostaneme a tomuto světu sotva budeme pomocí. Ale na druhé straně – kam se máme za jakou cenu vlastně dostat? Neztratit „ani jednoho“ je dvakrát zdůrazněným Ježíšovým posláním (J 6,39; 18,9). I když se budeme chtít distancovat od Ježíše s tím, že on je přece jen někdo jiný, pak stejně tu je například ep. Žd se svojí starostí o to, aby nikdo nepromeškal Boží milost, aby lid jako celek mohl doputovat ke konci své cesty (3,13; 12,15). Ostatně od dob starozákonních víme, že cestovní rychlost neurčují rychlejší, ale pomalejší či slabší (Gn 33,13; Iz 40,11), a o tuto rychlost dbát je právě zvláštní odpovědností pastýřů.
Skutečnost, že tvářnost (skutky) církve a její (naše) přizpůsobování světu, ohrožují integritu, znevěrohodňují evangelium, jsou pro mnohé pohoršením, kvůli kterému oni buď odcházejí, nebo nepřicházejí noví. To nelze popřít. Neznám nikoho, koho by to netrápilo. Ostatně i jakási zvláštní atmosféra kolem oslav 90. výročí, která nedovolila propukat v „radost nevýslovnou“ a stále někdo někde připomínal, že buď není co slavit, ale když už slavíme, tak si musíme připomenout to či ono, co je velmi neslavné atp., jakoby odkazovala k tomu, že na dějiny (nedovolím si užít slova příběh) naší církve a našeho působení v ní se nelze dívat jinak než s pokáním. Očividný rozpor mezi tím, že tu je evangelium, Kristova oběť, milost a láska, a na druhé straně zkušenosti s hříchem a pokušením, kterým jsme my a církev ne vždy a všude odolali, a to prosím nejen za totalitních režimů, domnívám se, skutečně může přivést nejednoho k zoufalství, rozčarování, hněvu, depresi a rezignaci. Z podobného rozporu za jiných okolností asi vyrostla ep.Žd.
Zda jsou v článku uvedené analýzy „správné“, korektní, dostatečné, pastoračně odpovědné, to ponechávám stranou. Diskuse ukazuje, že téměř každá věta je pravdou, dokonce ještě ani ne celou, ale že lze také najít i pravý opak. Kladu si však otázku, a diskuse ukazuje stejným směrem, je to skutečný obraz naší církve? Nejde právě ani tak o to, zda je „pravdou“ a „skutečností“ to či ono, zda to není jinak (již případné nesrovnalosti by nás však měly vést k opatrnosti), ale zda je to – při vší partikularitě – ten pravý a opravdu skutečný obraz i o té krizi. Domnívám se, že důraz reformátorů na to, že jsme „tělem i duší, v životě i ve smrti“ jen bídní hříšníci propadlí soudu, a taková je podle toho i církev, ukazuje do poněkud hlubších pater problému. Tam nám totiž nepomůže již ani dobrá vůle a odhodlání k činu, tam nás neuklidní ani to, že někde to není přece tak hrozné, jak se to tu líčí, nebo někde to je špatné, ale jinde ne a tím je to jaksi vyvážené. V této dimenzi hříchu se pak naše i ty nejtěžší škraloupy politické, morální, ekonomické, nebo ještě i jiné, současné i minulé, jeví jako triviální proti tomu, jak a že stejně – s tím vším nebo bez toho – nemůžeme v budoucnu obstát. Tady přestává všechna legrace. Možná se někdo pokusí ukázat, že se tímto pojetím nivelizuje naši odpovědnost a operuji „lacinou milostí“. Všechno, jen toto ne. Snad se jen pokouším ukázat, že dvojznačnost činů (i slov), tedy našich životů a života naší církve nebude nikdy odstraněna naším sebevětším úsilím. To jen zlomkovitě, tu a tam, vydáme dobré svědectví o Kristu. A i tak to jsou skutky, které jsou pro nás předem připravené (Ef 2,10).
Chtěl bych však povědět, že ani to ještě není skutečný, celý a pravý obraz o nás a naší církvi s její krizí. Vrátíme-li se k oné ep. Ef uvidíme, že samotné pojmenování věcí pravým jménem v problematice ohavnosti a svinstva ještě jasno neudělá. Ono to jde totiž správně pojmenovat vlastně až teprve tehdy, když je uvidíme v tom správném světle. A tím světlem nejsou ani naše morální odhodlání či kulturní normy, ani naše rozčilení nad bídou světa, nýbrž Kristus a jeho dílo (jednání) pro nás. A tak ještě dříve než se dozvíme, co existuje špíny kolem nás a v nás, a co máme nebo nemáme dělat, se dozvíme, že jsme „milované děti“ (Ef 5,1). Podobná „hra“ světla a tmy, která ovšem není žádnou hrou, se objevuje, jak známo, v Janově evangeliu (např. 3,19-21). Teprve v této podobě se kompletuje obraz a „skutečnost“ církve, ale i nás, stejně jako kteréhokoliv jiného člověka: hříšníci, a přesto milovaní Bohem (Ef 2,5; Ř 5,8). A když se řekne milovaní, pak to je opravdu něco jiného než laskavé přimhuřování oka či solidarita jednoho špindíry s druhým nebo jakési teplé obecenství u kávičky nebo nedělní chvilka s náboženstvím. Ta cena každého člověka, to, že je milován, je zaplaceno krví nevinného.
Mám tedy za to, že naším prvním a nezastupitelným úkolem není kázat lépe než ostatní o špíně a kazech, odkrývat kdejakou špínu v domnění, že to je ta pravda, která nás vysvobodí, a být prstem, který ukazuje na nedostatky. Ale prstem, který odkazuje ke světlu, které tmy neobsáhnou, jak se to nepochybně v mnoha kázáních, biblických hodinách či pastoraci děje, a posilovat klesající kolena ujištěním, že Bohu jsou tito slabí a nedostateční obzvláště milí. Právě tito. A spolehnout se na to, že toto světlo mnohým zazáří tak, že opravdu zanechají skutků tmy a posilněni se vydají se novou cestou. Jednou provždy, a přece každý den znovu. Proto, domnívám se, není třeba pohrdat (naší) církví a vynikat nad všechny ostatní kritikou. Ale naopak smíme být skutečně vděčni za církev. Je to jediné místo, kde se ta pravda pravdoucí o nás i o tomto světě říká, osvobozuje nás tak od vší nedostatečnosti a dluhů a na nás je, aby to slyšeli i mnozí další. Nad tím je třeba intenzivně přemýšlet. To jistě nejsou pravdy, které bychom nikdy neslyšeli. Ale snad právě v situacích zmatků a nejistot je dobré si to přeslabikovat. Zdali ještě platí. Já mám za to, že ano. L.Beneš

Přidat příspěvek:


















Ověřovací kód