Diskuze k článku: Krize Českobratrské církve evangelické a jak z ní ven?

Je ČCE v hluboké krizi? Pokus o analýzu vystřelený z koltů hluboce zavěšených - hříchy farářů i laků, opovržení společnosti, hříchy vlastní i cizí. Je to pravda, nebo není? A jestliže ano, jak z toho ven?

Odpověď na příspěvek: Re: malé odpovídání

Od: Uživatel Evangnetu David Geisler <>
Kdy: 26. 11. 2008 18:11
Předmět: Re: malé odpovídání

Milá sestro Koutná. Dovolím si a) Vás citovat: "V církvi se nemluví o znovuzrození, obrácení a když se někdo obrátí a řekne svědectví ve sboru, tak je to, jak když píchne do vosího hnízda. Co už odešlo obrácených evangelíků do jiných církví! Snad je to jiné ve sborech, kde jsou obrácení faráři…" "…V ČCE živá víra chybí, proto není přitažlivá pro mladé lidi, protože nevidí rozdíl mezi křesťanem a nevěřícím…" b) a trochu s Vámi nesouhlasit. :-) Víte, poprvé slyším tak ostré a kritické věty na českobratrské evangelické půdě (byť virtuální). Jako bych to už někde slyšel - v nějaké fundamentalisticky zaměřené evangelikální církvi. Já sám bych si netroufl takto tepat do evangelických řad. Možná mám zkreslený pohled na české evangelíky. Ale zdá se mi, že v dobách po roce 1968 byli ti undergrondoví více slyšet. Alespoň více na alternativní kulturní i politické scéně. Já sám jsem začal na cestě víry inspirován svědectvím undergroundového evangelíka Sváti Karáska - viz. http://dagg.blog.cz/0707/still-on-the-road. Byl jsem hippie a hledal jsem pravdu - v oceánu komunistických lží. A zjistil jsem, že evangelijní příběh a postava Ježíše z Nazareta je víc než jen legenda. Tady bych podotkl, že tzv."vyprávění příběhů z Bible" (o kterém se na Evangnetu vede diskuze) má pro člověka mimo církev smysl. Zaujme totiž jeho duši, která hledá směr. Duši hledače nemůže nasytit svět, protože jeho nasycení je pomíjivé. Člověka, lačnícího a žíznícího po spravedlnosti, může nasytit jen Kristus a evangelium. A autentická interpretace novozákonních pravd směrem do světa - např. směrem do sociální či charitativní sféry. Tohle mi tehdy scházelo. Ale za to evangelíci nemohli - byla jiná doba. Nemohlo se tak svobodně psát, cestovat či studovat jako teď. Po sametové revoluci jsem "objevil" letniční svět. Tehdy byli letniční a charismatici velmi akční. A v prvních letech po sametu přitahovali lidi svou bezprostředností a zápalem. A taky jasným evengelikálním svědectvím. Jenže jak toto prvotní nadšení opadalo, tak se začaly hledat různé strategie, duchovní proudy, které by upadající nadšení probudily. A to byl pro mě osobně konec tohoto "experimentu". No a… po pár letech "charismatických zkušeností" jsem honem utíkal zase do tradičního protestantství. Nakonec jsem se objevil zpátky na půdě evangelické. Boj jsem bojoval, víru jsem zachoval. Písmo a Krista jsem milovat nepřestal, letniční zkušenost jsem nově interpretoval. No… a svědectví jsem vydávat nepřestal. U evangelíků jsem nikomu nic nevnucoval, protože je třeba ctít Boží vedení, které je tu vidět. Byť je ta cesta trochu jiná, než ta moje. Ke svědectví je třeba mít moudrost. Protože pravé slovo - v klidu pronesené - v pravý čas (a podložené vlastní zkušeností) je mnohem účinnější než 3x denně rozsévané emocionální výlevy. Vím o čem mluvím, sám jsem to tak před lety (jako charismatik) dělal. :-) Takže… nehaněl bych tichou zbožnost evangelickou. Sám ji v evangelickém azylu velmi oceňuji. Ona má svůj smysl. Jako všechno, co Hospodin činí se svým lidem, ne? :)

Přidat příspěvek:


















Ověřovací kód