Milý bratře Tomáši,

ve své reakci jsem se zmínil o tom, že s popisem stavu věcí (pokud už nemáme použít onoho vulgárního synonyma k "vykřičenému domu") s Vámi lze souhlasit, jistě by se tu našli i tací, kteří by to popsali ještě barvitěji a "chutněji". Vaše analýza mi však vyzněla hledáním problému (a korelujícího řešení) především v psychosociální oblasti, respektive ve zvládání či nezvládání jakýchsi manažerských či PR procesů. Br. Vokoun správně poznamenává, že na této úrovni je možné spekulovat leda o krizi jednotlivých sborů a roztáčením byrokratického kolotoče a neplodných diskusí nikam nevede, ani vymýšlení nových strategií a "fint", jak nalanařit nebo alespoň udržet lidi. Bude-li v církvi působit Duch, není nic takového potřeba, lidé budou mít vnitřní motivaci církev tvořit (všimněte si, že neříkám "být v církvi"), i když nároky budou vysoké, ovšem nebude-li tam jeho činnost patrná, nepomůžou ani evangelizační show, ani perfektní exegese a písmácké biblické, ani křesťanský heavy metal, ani kázání plná argotu a sprostých slov, ani nabídka věřit si čemu chci. Snad možná pivo zadarmo a zelená "volné lásce" by nám na chvíli početně zvedly statistiky… ;-)

S tou hamartiologií, christologií a eklesiologií bych to klidně podepsal. Z hříchu se stal i v naší církvi "bubák pro děti". V jednom pastoračním rozhovoru, který jsem vedl, byl pastorovaný překvapen, když jsem mu sdělil, že vina je objektivní skutečnost nezávislá na pocitech viny které má či nemá. Na druhou stranu se někdy sám přistihuji u rádoby "psychoterapeutických" schémat typu "z ničeho se neobviňujte!", ačkoliv by dotyčnému možná přijetí viny (spojené s určitým duševním nepohodlím) s nabídnutím cesty smíření a odpuštění prospělo více než řešení nějakých pocitů - to je ale bohužel důsledek stereotypů z "pomáhajícího" a "klientsko-terapeutického" pojetí pastorace, které nám ještě jako zelenáčům bylo vnucováno jako ideální. Pomíjím jazyk užvaněné církevní "politické korektnosti", kdy např. cizoložství nazýváme eufemismy typu "nepevné svazky" apod. - tohle nemá nic společného s Božím přijetím a odpuštěním ani s nějakými "novými začátky". Věci máme nazývat pravými jmény - aby nám bylo odpuštěno Evangeliem, musí být nejprve naše svědomí obžalováno Zákonem.

Ovšem stavění "doxa" a "praxis" proti sobě ve vašem exkursu o christologii mi přijde trochu demagogické. Pokud chci následovat Krista, musím vědět koho vlastně následuji. Je to "Kristus", kterého jsem si ubastlil na místě z nějakého ideologického sajrajtu, nebo Kristus, kterého už dva tisíce let následují i ostatní? Kecání o "víře bez předmětu" se dobře poslouchá, ale pokud předpokládáme že víra je vztah, může nám vyjít pěkná blbost - vztah bez partnera, něco ala "žiju v manželství, ale je mi jedno, kdo je moje žena a zda vůbec existuje". Taková "víra" pro mne má jisté feurbachovské rysy; metodou volné asociace mi připomíná výrok W. Allena o tom, že "masturbace je milování s osobou, kterou máme nejraději". Sv. Pavel ví, KOMU uvěřil. Z tohoto důvodu si myslím, že církev, kde není leiturgia a martyria (oslava Boha a svědectví - orthodoxia) je stejný mrzák, jako ta, kde není koinonia a diakonia (společenství a služba - orthopraxis).

Otázkou je, co s tím. Martin Fér navrhuje v jiném vláknu diskuse, besedy, projednávání apod. - návrh sice konstruktivní, ale mám obavu, zda to leckde nebude spíše připomínat zasedání Judejské lidové fronty z "Brianova života" od Monty Pythonů. My to zkoušíme (mimo jiné) přes to vámi ironizované "liturgování". Chápeme, že to není všelék, ale možná to je v léčbě pacienta jedna z nezastupitelných procedur - a nejde o to, jestli je výsledek "prostý" nebo "bohatý", ale spíš jestli je "čistý" nebo "falešný". A podobné to je i u toho ostatního co Církev v (čbr.) církvi koná.

Co navrhujete Vy?