Výše popsané je ovšem předzvědění, nikoliv předurčení. Problémem této nauky je však právě to, že podle ní Bůh "může nad naší z(a)traceností jen hořce zaplakat". Spása v posledu závisí právě na lidské vůli.
Problém je jednak, že podle takového učení si spásou nemůže být nikdo jist, vědomě či nevědomě je u něj přítomná stálá úzkost, které se také může proměnit v rezignaci: "Stejně to nakonec nějak skazím, takže proč se snažit." Druhý produkt této nauky je přesvědčení, že pokud nedovedu k obrácení druhé, způsobil jsem vlastně jejich zatracení, nezachránil jsem je.
Právě na tuto úzkost spásy reagoval Luther naukou o předurčení. Nebyl ale první, předurčení zastával i Viklef, Jan Hus, Savonarola, Gottschalk – pokud máme jmenovat ty, z kterých Luther nejspíš čerpal.
Nauka o predestinaci má především tento pastorační smysl - zbavit člověka úzkosti o spásu. A opírá se především o mnohá Kristova ujištění jako 'Z těch, které jsi mi dal, neztratil jsem ani jednoho.', " V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo." atd., je významným tématem mnoha epištol. Má také zbavit člověka úzkosti o spásu druhých a brání příliš urputné misii ve stylu "pokud je nepřesvědčíme, skončí v pekle", protože obrácení člověka je zcela dílem Ducha svatého.
Nauka o predestinaci skutečně popírá svobodnou vůli člověka ve věcech spásy; konečně, ústřední dílo reformace je Lutherovo "O nesvobodě vůle", kterého si sám Luther cenil nejvíce a za zásadní je pokládal i Calvin. Pouhé předzvědění by znamenalo, že i Bůh si nad někým může jen zoufat, že ani Bůh není zcela svobodný. A obráceně, znamená, že původcem spásy je nakonec vůle člověka, proti které ani Bůh nic nezmůže.
Predestinace je v zásadě jádro původního evangelického křesťanství, je to předpoklad nauky o spáse pouhou milostí. Je to jeden z hlavních - ne-li hlavní konfesní rozdíl oproti římskému katolicismu, baptismu, metodismu atd.
Díky autorovi článku za podnět k přemýšlení!
