Díky, Tomáši, za skvělé vyjasnění.

Problém slova před-určení je podle mého soudu v tom, že máme tendenci myslet o této věci jako o něčem minulém, "předem daném," něco co jsem nemohl ovlivnit, protože to někdo rozhodl dřív (za mne!), než jsem vůbec začal já o věci uvažovat. A jeden se pak cítí trošičku ukřivděn, že kdyby to mohl ovlivnit, třeba by to rozhodnutí mohl nějak vylepšit.

Ve skutečnosti však nauka o předurčení mluví ani ne tak o minulosti, nýbrž daleko spíše o budoucnosti, o tom, co nás čeká. Z mého pohledu se jedná pouze o jiný způsob mluvení o Božím zaslíbení. Bůh samotný rozhodne (URČÍ) o našem údělu a v Kristu (PŘEDEM) prozradil, jak o nás rozhodne. Předurčení je proto radostná zvěst o tom, co se jistojistě stane. A stane se to nikoli proto, že budeme tvrdě nebo laxně na tom pracovat, nýbrž stane se to, jelikož Bůh chce, aby se to stalo a zasadí se, aby se to opravdu stalo. Domnívám se, že každý kazatel, který se odvažuje tvrdit posluchačům nějaké nepodmíněně platné zaslíbení, se vlastně pouští do rozpravy o předurčení, o tom, že Bůh jediný určuje, jak to s námi a se světem nakonec dopadne. A je moc dobře, že to určí Bůh a ne lidi se svojí svobodnou vůlí. Bude to přece ostatně Boží království a ne království kohokoli jiného.