Diskuze k článku: Přehlížené stáří

Nenaříkáme nad stárnutím církve zbytečně? Není jen problém v tom, že se příliš orientujeme na mladé a podbízíme se jim? Tolik stručně k obsahu článku, který vyšel v září t.r. v Evangelickém týdeníku. Vzbudil reakce, které z technických důvodů nemohou všechny vyjít tiskem. Právě zde prostor pro diskusi bude.

Téma: Přehlížené mládí

Od: Anonym: Jan Hrudka <> ( ---.uhk.cz )
Kdy: 16. 11. 2006 15:48
Předmět: Přehlížené mládí

Navigace: link | přehled | fórum
Přehlížené mládí Naříkáním nad stárnutím církve se zakrývá skutečnost, že řada současných farářů neumí zaujmout mladé lidi, aby se těšili a s radostí chodili na nedělní bohoslužby. Někteří faráři se tak aspoň snaží podchytit děti, mladé lidi a rodiny ke sborovým akcím v týdnu, přesto si sbory často stěžují na malou účast při týdenních programech. A tak je veliké štěstí, že jsou v církvi faráři pro mládež, kteří mladým lidem rozumí a snaží se je nějak zaujmout, případně k nim najít cestu. Už teď se stává, že sbory nemají nadějnou přítomnost – chybí jim mládež! Dnešní mladé lidi je třeba si hýčkat, hlavně po konfirmaci, která bývá takovým nejúčinnějším nástrojem, jak mládeži život ve sboru znechutit… Slabost tak není v mládeži, jíž se možná občas ustupuje, ale spíše v samotných bohoslužbách, které mnohdy bývají nudné a nezáživné. Možná právě proto je třeba institucionalizovaných farářů pro mladé, aby je měl kdo do toho kostela přitáhnout. A na druhou stranu, aby mladí měli na koho do toho kostela chodit. Kostel a dění v něm tu sice není jen pro ty staré, ale bohužel bývá. Byť v oblasti hudby jsou znát pokroky, do bohoslužebného dění již pronikají mládežnické písně ze zpěvníku Svítá či z Dodatku, ale kázání stále bývají taková, že jim často chybí vtip a někdy i myšlenka či jakési napětí textu, tedy něco, co by posluchače zaujalo, případně jej provázelo po celý následující týden. Proto je třeba, aby mladí mohli nedělní bohoslužby nějakým způsobem oživovat, přinášet do nich nové a povzbudivé nápady, určovat směr, kudy kam a kudy dál. A že se zapomíná na potřeby starých? Nač tedy máme naše sborové faráře, copak se nestarají o své ovečky, nejsou jim pastýři? Nejsou snad faráři na sborech od toho, aby se starali právě o ty potřebné? Jestliže mívají staří lidé pocit, že jsou přezírání, nevypovídá to něco o sborových farářích? Naštěstí máme diakonii, jen kdyby měla větší podporu ve farářích a jejich pastýřské péči… Ano, mládež si váží nejrůznějších nákladných akcí a atrakcí, často to bývá jedna z mála věcí, jíž si ještě váží, protože církev sama, respektive její sbory, často upadají. Církev se zatím ještě nedostává do područí mládeže, to jen oddělení určená pro práci s dětmi a mládeží mladé oslovují, nabízejí jim zajímavé akce (i proto, aby se mládež od církve úplně neoddělila). Většinou bez povšimnutí tak nechává mládež hlavně leckteré sbory, ty jí za to ani nestojí. Jak pak může mládež o církvi, sborech a dění v nich odpovědně rozhodovat, když to spíš vypadá, jako by vůbec nebyla její součástí, sbory se perspektiv mládeže stále trochu bojí a mládež se za svůj sbor, potažmo církev, často stydí. Neúcta ke stáří, neúcta k mládeži. To zase něco vypovídá o farářích a církvi samotné, jakoby místo hledání cesty k člověku hledali spíš cestu k Bohu. Tím se ta propast prohlubuje, že totiž péče o člověka je nahrazována péčí o Boha. Možná právě proto okolní společnost mnohdy nectí církev, že je to už instituce stará, když se sama církev nenechá společnosti otevřít. Kdyby se církev zaměřovala zvláště na mladé rodiny, to by pak vypadala docela jinak. Nebyla by tak zkostnatělá… „Kostel s pěti babičkami“ je výrazem, že to s naší církvi ještě není tak špatné, i těch pět věrných babiček je někdy hodně, jejich osobní víra a vytrvalost nám mohou být příkladem, že je na čem stavět. Odpovědnost za praktickou sborovou práci nesou hlavně faráři a staršovstvo, ale někdy to skoro vypadá, jako by se mladých lidí báli, nepřistupují k nim aktivně a nezapojují je více do sborových programů (např. nedělních bohoslužeb), aby tak v setkání se staršími lidmi mohlo docházet ke vzájemnému chápání. Není to neúcta ke stáří v mladých lidech, spíš obecná ztráta úcty jako takové. Co úctu nebudí, to úctu ztrácí a lepší než ctít neuctivé bývá vůbec si toho nevšímat. Církev se sice oficiálně skládá ze všech pokřtěných věřících, ale spíš už jen ti věrní a trpěliví se ke své církvi hlásí. Aby se nám ale nestalo, že se ti pokřtění věřící začnou obracet nebo lépe řečeno odvracet od církve, která mnohdy nevytváří podmínky pro zdravý duchovní růst mladého člověka. Otázky obrácení, pokání, víry a modlitby patří spíš do osobního života. Ať je církev především světlem pro naši dobu! Tak bude světlem i pro nás samotné…
Od: Kazatel ČCE Tomáš Pavelka <>
Kdy: 16. 11. 2006 19:36
Předmět: Chodit na někoho

Milý bratře,
upřímně děkuji za vaši reakci, protože v podstatě shrnuje většinu postojů, vůči kterým jsem se já osobně (nemohu mluvit za kolegy) svým přízpěvkem k našemu společnému článku chtěl vyhranit.
Píšete: "Možná právě proto je třeba institucionalizovaných farářů pro mladé, aby je měl kdo do toho kostela přitáhnout. A na druhou stranu, aby mladí měli na koho do toho kostela chodit." CHODIT NA NĚKOHO - to považuji snad za nejzávažnější nešvar naší církve. Totiž pojetí duchovního jako středu bohoslužeb. Dokonce i v katolickém pojetí duchovního jako kněze je jeho ústřední role dána jeho svěcením, nikoliv jeho osobností. Proto, alespoň co je mi známo, nepůsobí výměna duchovního ve farnosti takový zvrat jako je tomu v církvi naší. Prostě nastoupil jiný služebník, možná osobně sympatičtější více či méně, ale jede se dál. V každém kostele se dá čekat něco podobného, katechumenát v jedné farnosti neznamená, že v jiné farnosti musím vše přkopat, protože pan farář to "pojal" nějak po svém, originálně.
Oč více by to tak mělo být v našé církvi s jejím, bibličtějším, všobecným kněžstvím. Kžadý, kdo svou trchou přispívá k oslavě Boha, ať jako farář, účetní, uklízeč, nebo jen řadový zpěvák při bohoslužbách, je knězem. Duchovnímu pak náleží zejména bdít nad kázáním božího slova a vysluhováním svátostí. Jen péče o to, co je v církvi ústřední mu dává čestné místo prvního mezi rovnými. Čelný je jeho úkol, jeho osoba samotná by měla stát v pozadí. Ideální stav je ten, kdy jeden farář odejde, zaklapne Bibli, druhý přijde, otevře ji na tom samém místě a jede dál, bez větších otřesů.
Často jsme bohužel svědky pravého opaku. Relativizuje se Písmo, svátosti se téměř nevysluhují. Co tedy zbývá? Osobní charisma duchovního, který se horečně snaží zaujmout svou osobou, svým vtipem, svou liturgickou tvořivostí. Který organizuje různé zábavné akce.
Zmiňme jen krátce, že to samo je špatné - nevěříme ve faráře, ale v Krista, oslava Boha je rovným dílem úkolem celé církve. Účetní sboru je stejně podstatná osoba jako farář.
Zcela zřejmé jsou praktické důsledky,na které bohužel lidé slyší víc, než na arguementy Písma. Navštivte libovolný ze sborů, kde dříve působila nějaká farářská legenda, "na kterou se chodilo". Z davu zájemců, často mladých, jich tu již mnoho nenajdete, spíše ty věřící, kteří tam věrně chodili už před tím. Pokud přece zůstali, odchod populární osobnosti je pro ně traumatem, které se léčí třeba půl funkčního období nového duchovního.
I z hlediska jednoty církve je takový stav velmi neuspokojivý. Může se vám snadno stát, že co vás farář na jednou sboru naučí, to druhý v rámci svého "originálního pojetí" popře, nebo se tomu rovnou vysměje. Kážeme stále ještě Krista, nebo už jen sami sebe?
To je tedy má první námitka, rád budu v diskuzi pokračovat i v jiných bodech. Pro zatím toto, ať je celá debata přehlednější.
Tomáš Pavelka, farář v Lounech
P.S. Aby bylo zcela jasné, že mé námitky jsou rázu theologického, nikoliv věcí mé situace: S mládeží běžně pracuji, tak jako s každou jinou skupinou. Za své roční působení jsem vykonal 3 křty - všechno mladí lidé, kteří se dále aktivně účastní života církve, v současnosti připravuji jednoho katechumena ve věku 18ti let, dalšího zájemce o křest, pravidelného účastníka se chystám oslovit. Letos v říjnu jsem jako duchovní přednášel na gymnáziu a chstám se znovu. S naší mládeží nacvičujeme, jako loni, divadelní hru za účasti 4 herců ze sekulárního prostředí, z nichž někteří projevují opatrný zájem o víru. Divadlo je pro mne práce navíc, která mne baví, misijní záměr tu ani nemám, protože by to nebylo čestné - jde o divadlo, ne o křest. Přesně to, co nechci je někoho "přitahovat, podchycovat". To, jak věřím, musí učinit sama síla evangelia, o kterém jsem ochoten svědčit komukoliv, kdo má zájem. S mládeží jezdím na výlety, koukám na filmy, jednou jsem hrál fotbal - ale ne "pracově", ale proto, že jsem měl zrovna volno a rád ho trácím s lidmi, které mám rád.
Od: Anonym: Jan Hrudka <> ( ---.uhk.cz )
Kdy: 21. 11. 2006 10:41
Předmět: Re: Chodit na někoho

Milý bratře faráři,
děkuji Vám za Vaše reakce, pokusím se k nim postupně vyjádřovat…
Domnívám se, že farář by měl být jakýmsi prostředníkem na cestě víry v Boha a s ním souvisejícího Krista, proto si rádi vybíráme bohoslužby hlavně podle osobnosti kazatele; jak nás dokáže - především svým kázáním, které bývá těžištěm bohoslužeb - zaujmout či oslovit. Tak je tedy důležitá osoba faráře… Nedaří-li se mu to, pak je to špatně. Mnohé sbory si po odchodu "farářské legendy" dávají záležet na výběru dalšího faráře, někdy "se trefí", jindy "přestřelí", pak to tak i podle toho vypadá.
Ta návaznost ve sboru je důležitá, dokonce si někteří lidé (i faráři) stěžují, že přišel nový farář bez znalosti prostředí, kam přichází, že neví, do čeho jde, protože se to nedozvěděl, tedy nebyl mu ten sbor předán.
Farář by totiž měl být především tzv. duchovním správcem sboru odpovědným za jeho chod. Jakmile tato role nefunguje, jsou z toho podráždění i ostatní lidé, zejména pak presbyteři (účetní teprv), protože za chod sboru taky nesou určitou odpovědnost.
Od: Anonym: Evandělík VM---.sobnet.cz )
Kdy: 21. 11. 2006 15:45
Předmět: Re: Chodit na někoho

Milý bratře faráři,
po přečtení Tvého článku bych se Tě rád zeptal proč nám tedy ještě káží faráři a ne (v době techniky a vědy) nejací roboti. Proč někde na ústředí nesedí jeden farář, nenapíše své kázání, které by poslal do všech sborů, a my jakož to ovečky, bychom se v neděli usadili do lavic a z reproduktoru na kazatelně by se k nám linul příjemný hlas oznamující : "Dnešní základ kázání je vzat z evagelia podle Matouše…" Nebylo by to ideální? Ušetřili by se přece peníze, které by se mohli určit na práci se staršími.
Myslím, že robotizace farářů nenastala právě z toho důvodu, že JE potřeba CHODIT NA NĚKOHO. Je potřeba slyšet rozdílná kázání a vidět živé, opravdové lidi-faráře, kteří svým životem, skutky a jednáním potvrzují víru. Nebýt v našem sboru kdysi jistého faráře, nevím zda by moje matka začla chodit do kostela, zda bych se já stal věřícím. Možná ano, možná ne… Faráři jsou lidé a jejich svěcení jim je k ničemu, když jejich osoba je zatvrzelá, jako jednoho katolického bratra faráře, ke kterému jsme chtěli jít na půlnoční mši a kamarád katolík se ho ptal odkolika je, načež se mu dostala odpověď, aby na ní nechodil, protože už nechodí do kostela. Takový to farář být v mém sboru, tak v něj mám nedůvěru a NECHODÍM NA NĚJ. Příchod nového faráře na sbor, který vykládá Písmo jiným způsobem, věci dělá jinak a některé, jako předchozí farář nedělá vůbec, je snad větším přínosem, než ten, který otevře Bibli na tom samém místě a jede dál bez větších otřesů.Proto přece předchozí farář odešel. Z důvodu oboustranného vyčerpání, jak jeho samotného, tak sboru. Který měl pana faráře po těch letech tak trochu prokouknutého, věděl jaký má mustr na kázání, To co píšeš mi přijde jako schovat se do ulity, "pohoda jazz, hlavně žádný pobuřování, natož šokování svou originalitou, jsem přece nevýrazný jak každý jiný…" To je asi ta nejlepší cesta ke zkostnatění sboru. Loni k nám přišel nový farář, je pár lidí, kteří stýskají po "starém", ale kdyby současný farář dělal všechno jako předchozí, sboru by to nic moc nedalo. Mám to spojeno s krásným heslem, které je v církvi často hlásáno, že nemáme víru v nás nechat zůstat ne jednom bodě, aspoň v řečech za to krásně bojujeme. Máme se ptát, zkoumat, hledat… Uniformování farářů jen podpoří toto zamrznutí víry. Rád CHODÍM NA NĚKOHO, poskytuje mi to pestrost a šírší záběr informací a možnost hlubší víry. Za sebe a pár známých můžu říct, že stále věříme v Krista, ne ve faráře, s tím můžeme jít na pivo, ale netrpěl za nás.
Vojta Máca
Od: Uživatel Evangnetu David Šmída <>
Kdy: 21. 11. 2006 16:18
Předmět: Re: Chodit na někoho

Milý Vojto, na jednu stranu s Tebou souhlasím, že může být na škodu, když nově příchozí farář má stejný styl ve výkladu kázání (nemusí se to jednat pouze kázání a bohoslužeb) jako farář předchozí. Nicméně souhlasím s Tomášem Pavelkou když tvrdí, že hrozí nebezpečí, když někdo chodí na faráře. V jednom sboru byl silný nárůst mládeže právě proto, že chodili na konkrétního faráře. Po jeho odchodu o ty lidi ve sboru téměř nezakopneš. Netvrdím, že to je špatné chodit na někoho, nicméně se musí s tímto rizikem počítat a předcházet jeho vzniku tím, že se bude s těmi lidmi více pracovat.
Od: Kazatel ČCE Tomáš Pavelka <>
Kdy: 21. 11. 2006 18:12
Předmět: Re: Chodit na někoho

A co tohle?
Když se jeden z vás hlásí k Pavlovi a druhý k Apollovi, neznamená to, že jste lidé světa? Kdo je vlastně Apollos? A kdo je Pavel? Služebníci, kteří vás přivedli k víře, každý tak, jak mu dal Pán. Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst; a tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst. Kdo sází a kdo zalévá, patří k sobě, ale každý podle vlastní práce obdrží svou odměnu. Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy - dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm. Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy. Ať nikdo sám sebe neklame. Domnívá-li se někdo z vás, že je v tomto světě moudrý, ať se stane bláznem, aby se stal opravdu moudrým. Moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem, neboť je psáno: 'Nachytá moudré na jejich vychytralost'; a jinde: 'Hospodin zná úmysly moudrých a ví, že jsou marné.' A tak ať se nikdo nechlubí lidmi. Všechno je vaše, ať Pavel nebo Apollos nebo Petr, ať svět nebo život nebo smrt, přítomnost nebo budoucnost, všechno je vaše, vy však jste Kristovi a Kristus je Boží.
No, já vím, je to jenom Bible, ale přece …
Od: Kazatel ČCE Tomáš Pavelka <>
Kdy: 16. 11. 2006 21:20
Předmět: Re: Přehlížené mládí

(Pro případ, že by se vše řadilo od nejnovějšího, toto je druhý bod.)
"Sbory nemají nadějnou přítomnost – chybí jim mládež!"
Nemohu než citovat 2. dopisu do Korintu:
Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy - dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm. Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy. Ať nikdo sám sebe neklame. Domnívá-li se někdo z vás, že je v tomto světě moudrý, ať se stane bláznem, aby se stal opravdu moudrým. Moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem, neboť je psáno: 'Nachytá moudré na jejich vychytralost'; a jinde: 'Hospodin zná úmysly moudrých a ví, že jsou marné.' A tak ať se nikdo nechlubí lidmi. Všechno je vaše, ať Pavel nebo Apollos nebo Petr, ať svět nebo život nebo smrt, přítomnost nebo budoucnost, všechno je vaše, vy však jste Kristovi a Kristus je Boží.
Ano, naše je všechno! Naše naděje není v našem počtu, věku - ani u Izraele to tak nebylo. Naopak, jako u něj, v našem vyvolení. I kdyby zůstal ve městě jen jeden křesťan, již ve víře ve Vzkříšení získal vše - nadějnou přítomnost, blaženou budoucnost. Kázal jsem asi před půl rokem v zatím největším kostele. Bylo nás tam sedm. Měl jsem radost z těch (starších) lidí, kteří směřují celý život k věčnému životu, měl jsem radost, že i ve svém mládí smím jít s nimi. Po bohoslužbách jsem měl skoro chuť každého z nich obejmout - i z jejich strany jsem takové duchovní obětí cítil. Byl to jeden z mých nejhezčích zážitků.
Náš základ je Ježíš Kristus ve svém slovu, viditelném a neviditelném. V Písmu a ve svátostech. To je základ. A Písmo se na bohoslužbách snad čte pořád, i ty svátosti se párkrát do roka vysluhují. Že jsou kázání, vystavěná na Písmu, někdy slaměná? Na obecné rovině - kazatelé jsou jenom lidé. Bohoslužby nejsou jen kázání, ale především čtení Písma, svátosti, modlitby, písně, požehnání. Když se jedno ne zorvna podaří, pro jiné stojí za to zůstat. Když mě to v jistém pubertální vzdorovitosti v kostele nebavilo, řekl jsem si: Ale co, aspoň jsme se ve Jménu Božím sešli. (spíše na okraj - že se v kostele nudím může být také tím, že čekám, že dostanu vše až pod nos, nechce se mi třeba podstupovat společně s kazatelem jeho zápas o pochopení Písma). To pokud jde o ten základ. Kázání může být nudné také proto, že jsme nudným učinili samo své pochopení Písma. Že jsme už předem odstranili všechno, co nás dráždí. Písmo činí dramatickým zázraky, mezní situace, zrcadlo nastavené lidské vině. Když se vše nepžíjemné nebo nadpřirozené vypustí,těžko pak z toho zbytku vyčarovat nějaké drama. Můžeme se uchýlit ke klišé typu: Bůh nás má rád. Z praktických důvodů - kazatelé byli dříve často vrháni do práce bez homiletické, rétoriské přípravy. Dnes církev klade moudře na tuto průpravu důraz. Je spíše třeba obdivovat, že se mnoho kazatelů samostudiem v tom přívalu povinností vypracovalo na skutečné mistry. Naše generace dostala řadu vodítek, oni v tom byli úplně sami - režim vzdělávání duchovních všemožně stěžoval. Každopádně, základ slova a svátostí v bohoslužbách je a to neumenší ani naše chatrné kazatelské stavby na tom základu.
Tomáš Pavelka
Od: Anonym: Jan Hrudka <> ( ---.uhk.cz )
Kdy: 21. 11. 2006 10:46
Předmět: Re: Přehlížené mládí

Omlouvám se, že jsem tam předchozí příspěvek uložil dvakrát, ale nějak jsem se uklikl, nicméně se chystám pokračovat v odpovědích…
Od: Anonym: Jan Hrudka <> ( ---.uhk.cz )
Kdy: 22. 11. 2006 09:36
Předmět: Re: Přehlížené mládí

Máte pravdu s tím kázáním, ale přesto si dovolím vyslovit otázku, kdo (my) jsme, myslím, že sami faráři učinili kázání nudným, a to často tím, že se vyhýbají onomu zápasu o pochopení Písma a místo toho se uchylují k různým frázím, zkrátka v kázání chybí ono napětí textu. Jen se hlavně neuchylujme k „Bůh nás má rád“…, toť jest cesta zpět.
Ale jinak s vámi celkem souhlasím, jen se mi pranic nelíbí to uspokojování se nad dnešní situací, popř. nad sebou samým…
Zdravím!
Od: Kazatel ČCE Tomáš Pavelka <>
Kdy: 16. 11. 2006 22:05
Předmět: 3. bod: Hledat cestu k Bohu, nebo k člověku?

Toto je můj třetí bod:
Píšete dále: "To zase něco vypovídá o farářích a církvi samotné, jakoby místo hledání cesty k člověku hledali spíš cestu k Bohu. Tím se ta propast prohlubuje, že totiž péče o člověka je nahrazována péčí o Boha. "
Opět bych sitoval Písmo: "Když byl v Betanii v domě Šimona Malomocného a seděl u stolu, přišla žena, která měla alabastrovou nádobku pravého vzácného oleje z nardu. Rozbila ji a olej vylila na jeho hlavu. Někteří se hněvali: "Nač ta ztráta oleje? Mohl se prodat za víc než tři sta denárů a ty se mohly dát chudým." A osopili se na ni. Ježíš však řekl: "Nechte ji! Proč ji trápíte? Vykonala na mně dobrý skutek. Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře; mne však nemáte stále. Ona učinila, co měla; už napřed pomazala mé tělo k pohřbu. Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila."
Jsem docela rád, že jsme se naším monotématickým článkem asi dotkli špičky pomyslného ledovce. Totiž otázky chápání církve a duchovních vůbec. Znovu musím konstatovat, že jsem za tuto diskuzi nesmírně vděčný.
Jistě nejde říci, že úkolem církve je péče o Boha. Vždyť je psáno: "Kdybych měl hlad, neřeknu si tobě, mně patří svět se vším, co je na něm. Jídám snad maso z tura nebo napájím se kozlí krví? Přines Bohu oběť díků a naplň svoje sliby Nejvyššímu!" Hlavním úkolem církve je díkůvzdání, oslava Boha, která se pochopitelně projevuje činy. Ale aby bylo za co děkovat, je potřeba Boha znát. Úkolem církve tedy JE hledat cestu k Bohu. Nikde jinde nemůžeme najít sílu k lásce k bližnímu než v lásce Boha k nám. Je přece psáno: "V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy."
Osobně bych se raději přidal k těm, kteří radostně oslavují Boha, než k těm, kteří hledají nové lidi, o které by mohli pečovat. Pokud naše láska k bližním, starost o ně, nebude přirozeným projevem vděčnosti Bohu, stejně se namáháme zbytečně. Vzpomeňme jen na Marii a Martu.
Různých pečujících organizací je dnes mnoho a díky Bohu za ně. Ale církev je jedna z mála organizací, která hledá Boha, která se ptá po smyslu. Vždyť i ti beze sporu obdivuhodní lidé, kteří pečují o druhé jako profesionálové, sami někdy časem začnou postrádat smysl. Neměli bychom se ptát, kde jsme (případně) nahraditelní a kde nás nemůže nahradit opravdu nikdo?
Třeba ne každý stojí o to, aby o něj někdo pečoval (být v něčí péči je vždy podřízené postavení). Ale každý nějak touží po smyslu života.
Ale více k našemu tématu. Píšete: "Dnešní mladé lidi je třeba si hýčkat, hlavně po konfirmaci, která bývá takovým nejúčinnějším nástrojem, jak mládeži život ve sboru znechutit…" Představme si takového patnáctiletého, na kterého maminka při každém odchodu z domu volá: "A vem si šálu!". Myslí to dobře, a dělá co má - je maminka. Ale jak na to asi bude reagovat ten patnáctiletý? Znovu musím opakovat tezi našeho článku: Není zdravému mladému člověku spíše nepříjemné, když se o něj přehnaně pečuje? S velkým sebezapřením jsem se v našem sboru prezentoval jako "mládežník", třeba s básničkou. Ale velmi jsem si vážil toho, že tam ve svých 14 smím sedět jako jeden z nich, že slyším to samé, že se modlím to samé, že jsem s nimi posléze směl stát ve stejném kruhu Večeře Páně. Normálně mladého člověka opečovávání spíše štve. Spíše mi přijde divné a snad trochu nezdravé, že dnes mládeži často nevadí nebo je dokonce vyžaduje. Je mi divné, když někdo v 15ti nechce být brán jako dospělý, ale jako "mládežník".
Nakonec jsem rád, že se s našimi mladými mohu třeba i v jejich 14ti jednat jako s dospělými a s úžasem zjišťuji, že otázky, které si člověk klade jako mladý, klade si (jistě v trochu jiné formě) už po celý život.
Od: Anonym: Jan Hrudka <> ( ---.uhk.cz )
Kdy: 22. 11. 2006 09:38
Předmět: Re: 3. bod: Hledat cestu k Bohu, nebo k člověku?

Není zdravému mladému člověku spíše nepříjemné, když se o něj přehnaně pečuje? Není, vzhledem k tomu, že „ateizovaná“ společnost, v níž žijeme, se ráda věřícím dětem posmívá a jejich víru považuje za jakousi slabost, je třeba, aby alespoň ve sboru našli zdravé společenství, kde by mohli posilovat svoji víru. Dětem a mládeži je ale spíše nepříjemné, když jsou do kostela nuceni, aniž by sami měli proč, chodit. A jsou rádi, když mohou po konfirmaci „odlétnout“. Normálně mladého člověka opečovávání spíše štve. Spíše mi přijde divné a snad trochu nezdravé, že dnes mládeži často nevadí nebo je dokonce vyžaduje. Je mi divné, když někdo v 15ti nechce být brán jako dospělý, ale jako "mládežník". Mladého člověka štve opečovávání hlavně v oblasti rodinné, tedy tam, kde se cítí být středem svého světa. Od sboru jakousi péči vyžaduje, protože např. ve škole často bývá odstrkován. Ale později chce být brán jako dospělý, jenže tím, že nedostává odpověď na své otázky víry, tak vyžaduje alespoň tu „nedělní“ péči…
Od: Kazatel ČCE Tomáš Pavelka <>
Kdy: 16. 11. 2006 23:08
Předmět: poslední bod: Jak by vypadala církev, kdyby se zaměřovala na mladé rodiny

Poslední myšlenka, na kterou bych rád odpověděl, je: "Kdyby se církev zaměřovala zvláště na mladé rodiny, to by pak vypadala docela jinak." V otázce "zábavnosti" církve bych rád regoval na bratra faráře Vymětala a zahrnul i Vaše podněty.
Bytostně zaměřené na mladé rodiny i jednotlivce jsou zejména letniční a charismatické církve. Moji letniční přátelé, kterých si velmi vážím, považují právě nepřítomnost jiných generací za svou velkou bolest. Je trochu groteskni, že po čem jeden touží, k tomu má druhý despekt. Zaujalo mě, jaký je v mnoha katolických společenstích zájem o biblické hodiny - a duchovenstvem je to často zatím spíše trpěno. U nás naopak někdy zájem spíše klesá - i přes snahy duchovních. Přemýšliví letniční vidí v úzkém generačním zaměření velkou slabinu - my se tím směrem chceme vydat. Někdy mám dojem, jako by ve všech ostatních církvích toužili po něčem, co my máme a přehlížíme.
Jednogenerační, stejnorodá společenství, trpí vždy problémy. Vzpomeňme na dětské domovy, učňovská střediska, kasárna (mladí muži), domovy důchodců. Podobně dle mého působí i převažující důraz na nějakou generaci. Mladé rodiny - lidé v produktivním věku vůbec, jsou charakterističtí aktivitou, ctižádostí. To může vést ke střetům, k zápasu rodin. Proto je nutný vyvážený poměr hlasů - tak, aby jedni sloužili druhým. V každém těle je mnoho údů.
A jen krátce: Mysleme každý i na vlastní perspektivu v církvi: Chtělo by se nám zůstat ve společenství, které nás odsune stranou, až budeme "za zenitem"?