Diskuze k článku: Přehlížené stáří

Nenaříkáme nad stárnutím církve zbytečně? Není jen problém v tom, že se příliš orientujeme na mladé a podbízíme se jim? Tolik stručně k obsahu článku, který vyšel v září t.r. v Evangelickém týdeníku. Vzbudil reakce, které z technických důvodů nemohou všechny vyjít tiskem. Právě zde prostor pro diskusi bude.

Odpověď na příspěvek: 3. bod: Hledat cestu k Bohu, nebo k člověku?

Od: Kazatel ČCE Tomáš Pavelka <>
Kdy: 16. 11. 2006 22:05
Předmět: 3. bod: Hledat cestu k Bohu, nebo k člověku?

Toto je můj třetí bod:
Píšete dále: "To zase něco vypovídá o farářích a církvi samotné, jakoby místo hledání cesty k člověku hledali spíš cestu k Bohu. Tím se ta propast prohlubuje, že totiž péče o člověka je nahrazována péčí o Boha. "
Opět bych sitoval Písmo: "Když byl v Betanii v domě Šimona Malomocného a seděl u stolu, přišla žena, která měla alabastrovou nádobku pravého vzácného oleje z nardu. Rozbila ji a olej vylila na jeho hlavu. Někteří se hněvali: "Nač ta ztráta oleje? Mohl se prodat za víc než tři sta denárů a ty se mohly dát chudým." A osopili se na ni. Ježíš však řekl: "Nechte ji! Proč ji trápíte? Vykonala na mně dobrý skutek. Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře; mne však nemáte stále. Ona učinila, co měla; už napřed pomazala mé tělo k pohřbu. Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila."
Jsem docela rád, že jsme se naším monotématickým článkem asi dotkli špičky pomyslného ledovce. Totiž otázky chápání církve a duchovních vůbec. Znovu musím konstatovat, že jsem za tuto diskuzi nesmírně vděčný.
Jistě nejde říci, že úkolem církve je péče o Boha. Vždyť je psáno: "Kdybych měl hlad, neřeknu si tobě, mně patří svět se vším, co je na něm. Jídám snad maso z tura nebo napájím se kozlí krví? Přines Bohu oběť díků a naplň svoje sliby Nejvyššímu!" Hlavním úkolem církve je díkůvzdání, oslava Boha, která se pochopitelně projevuje činy. Ale aby bylo za co děkovat, je potřeba Boha znát. Úkolem církve tedy JE hledat cestu k Bohu. Nikde jinde nemůžeme najít sílu k lásce k bližnímu než v lásce Boha k nám. Je přece psáno: "V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy."
Osobně bych se raději přidal k těm, kteří radostně oslavují Boha, než k těm, kteří hledají nové lidi, o které by mohli pečovat. Pokud naše láska k bližním, starost o ně, nebude přirozeným projevem vděčnosti Bohu, stejně se namáháme zbytečně. Vzpomeňme jen na Marii a Martu.
Různých pečujících organizací je dnes mnoho a díky Bohu za ně. Ale církev je jedna z mála organizací, která hledá Boha, která se ptá po smyslu. Vždyť i ti beze sporu obdivuhodní lidé, kteří pečují o druhé jako profesionálové, sami někdy časem začnou postrádat smysl. Neměli bychom se ptát, kde jsme (případně) nahraditelní a kde nás nemůže nahradit opravdu nikdo?
Třeba ne každý stojí o to, aby o něj někdo pečoval (být v něčí péči je vždy podřízené postavení). Ale každý nějak touží po smyslu života.
Ale více k našemu tématu. Píšete: "Dnešní mladé lidi je třeba si hýčkat, hlavně po konfirmaci, která bývá takovým nejúčinnějším nástrojem, jak mládeži život ve sboru znechutit…" Představme si takového patnáctiletého, na kterého maminka při každém odchodu z domu volá: "A vem si šálu!". Myslí to dobře, a dělá co má - je maminka. Ale jak na to asi bude reagovat ten patnáctiletý? Znovu musím opakovat tezi našeho článku: Není zdravému mladému člověku spíše nepříjemné, když se o něj přehnaně pečuje? S velkým sebezapřením jsem se v našem sboru prezentoval jako "mládežník", třeba s básničkou. Ale velmi jsem si vážil toho, že tam ve svých 14 smím sedět jako jeden z nich, že slyším to samé, že se modlím to samé, že jsem s nimi posléze směl stát ve stejném kruhu Večeře Páně. Normálně mladého člověka opečovávání spíše štve. Spíše mi přijde divné a snad trochu nezdravé, že dnes mládeži často nevadí nebo je dokonce vyžaduje. Je mi divné, když někdo v 15ti nechce být brán jako dospělý, ale jako "mládežník".
Nakonec jsem rád, že se s našimi mladými mohu třeba i v jejich 14ti jednat jako s dospělými a s úžasem zjišťuji, že otázky, které si člověk klade jako mladý, klade si (jistě v trochu jiné formě) už po celý život.

Přidat příspěvek:


















Ověřovací kód