Diskuze k článku: Přehlížené stáří

Nenaříkáme nad stárnutím církve zbytečně? Není jen problém v tom, že se příliš orientujeme na mladé a podbízíme se jim? Tolik stručně k obsahu článku, který vyšel v září t.r. v Evangelickém týdeníku. Vzbudil reakce, které z technických důvodů nemohou všechny vyjít tiskem. Právě zde prostor pro diskusi bude.

Odpověď na příspěvek: Přehlížené mládí

Od: Anonym: Jan Hrudka <> ( ---.uhk.cz )
Kdy: 16. 11. 2006 15:48
Předmět: Přehlížené mládí

Přehlížené mládí Naříkáním nad stárnutím církve se zakrývá skutečnost, že řada současných farářů neumí zaujmout mladé lidi, aby se těšili a s radostí chodili na nedělní bohoslužby. Někteří faráři se tak aspoň snaží podchytit děti, mladé lidi a rodiny ke sborovým akcím v týdnu, přesto si sbory často stěžují na malou účast při týdenních programech. A tak je veliké štěstí, že jsou v církvi faráři pro mládež, kteří mladým lidem rozumí a snaží se je nějak zaujmout, případně k nim najít cestu. Už teď se stává, že sbory nemají nadějnou přítomnost – chybí jim mládež! Dnešní mladé lidi je třeba si hýčkat, hlavně po konfirmaci, která bývá takovým nejúčinnějším nástrojem, jak mládeži život ve sboru znechutit… Slabost tak není v mládeži, jíž se možná občas ustupuje, ale spíše v samotných bohoslužbách, které mnohdy bývají nudné a nezáživné. Možná právě proto je třeba institucionalizovaných farářů pro mladé, aby je měl kdo do toho kostela přitáhnout. A na druhou stranu, aby mladí měli na koho do toho kostela chodit. Kostel a dění v něm tu sice není jen pro ty staré, ale bohužel bývá. Byť v oblasti hudby jsou znát pokroky, do bohoslužebného dění již pronikají mládežnické písně ze zpěvníku Svítá či z Dodatku, ale kázání stále bývají taková, že jim často chybí vtip a někdy i myšlenka či jakési napětí textu, tedy něco, co by posluchače zaujalo, případně jej provázelo po celý následující týden. Proto je třeba, aby mladí mohli nedělní bohoslužby nějakým způsobem oživovat, přinášet do nich nové a povzbudivé nápady, určovat směr, kudy kam a kudy dál. A že se zapomíná na potřeby starých? Nač tedy máme naše sborové faráře, copak se nestarají o své ovečky, nejsou jim pastýři? Nejsou snad faráři na sborech od toho, aby se starali právě o ty potřebné? Jestliže mívají staří lidé pocit, že jsou přezírání, nevypovídá to něco o sborových farářích? Naštěstí máme diakonii, jen kdyby měla větší podporu ve farářích a jejich pastýřské péči… Ano, mládež si váží nejrůznějších nákladných akcí a atrakcí, často to bývá jedna z mála věcí, jíž si ještě váží, protože církev sama, respektive její sbory, často upadají. Církev se zatím ještě nedostává do područí mládeže, to jen oddělení určená pro práci s dětmi a mládeží mladé oslovují, nabízejí jim zajímavé akce (i proto, aby se mládež od církve úplně neoddělila). Většinou bez povšimnutí tak nechává mládež hlavně leckteré sbory, ty jí za to ani nestojí. Jak pak může mládež o církvi, sborech a dění v nich odpovědně rozhodovat, když to spíš vypadá, jako by vůbec nebyla její součástí, sbory se perspektiv mládeže stále trochu bojí a mládež se za svůj sbor, potažmo církev, často stydí. Neúcta ke stáří, neúcta k mládeži. To zase něco vypovídá o farářích a církvi samotné, jakoby místo hledání cesty k člověku hledali spíš cestu k Bohu. Tím se ta propast prohlubuje, že totiž péče o člověka je nahrazována péčí o Boha. Možná právě proto okolní společnost mnohdy nectí církev, že je to už instituce stará, když se sama církev nenechá společnosti otevřít. Kdyby se církev zaměřovala zvláště na mladé rodiny, to by pak vypadala docela jinak. Nebyla by tak zkostnatělá… „Kostel s pěti babičkami“ je výrazem, že to s naší církvi ještě není tak špatné, i těch pět věrných babiček je někdy hodně, jejich osobní víra a vytrvalost nám mohou být příkladem, že je na čem stavět. Odpovědnost za praktickou sborovou práci nesou hlavně faráři a staršovstvo, ale někdy to skoro vypadá, jako by se mladých lidí báli, nepřistupují k nim aktivně a nezapojují je více do sborových programů (např. nedělních bohoslužeb), aby tak v setkání se staršími lidmi mohlo docházet ke vzájemnému chápání. Není to neúcta ke stáří v mladých lidech, spíš obecná ztráta úcty jako takové. Co úctu nebudí, to úctu ztrácí a lepší než ctít neuctivé bývá vůbec si toho nevšímat. Církev se sice oficiálně skládá ze všech pokřtěných věřících, ale spíš už jen ti věrní a trpěliví se ke své církvi hlásí. Aby se nám ale nestalo, že se ti pokřtění věřící začnou obracet nebo lépe řečeno odvracet od církve, která mnohdy nevytváří podmínky pro zdravý duchovní růst mladého člověka. Otázky obrácení, pokání, víry a modlitby patří spíš do osobního života. Ať je církev především světlem pro naši dobu! Tak bude světlem i pro nás samotné…

Přidat příspěvek:


















Ověřovací kód