bratři a milé sestry!

Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodla reagovat na vaši výzvu, zveřejněnou na tomto místě. Domnívám se, že vaše prohlášení je založeno spíše na náhlých emocích než na rozvážném vhledu do situace v Gruzii a hlubším rozvažování o úloze, kterou by v ní měli čeští křesťané sehrát. Podobnost ruského zásahu v Gruzii se vstupem do Československa v roce 1968 je vzdálená, oba akty se odehrály v odlišných souvislostech, měly jiné cíle, příčiny a průběh. V roce 1968 sověti obsadili celé Československo, sesadili jeho tehdejší vládu a nahradili ji novou, zatímco v současné době v Gruzii k ničemu takovému nedošlo. V pozadí konfliktu v roce 1968 nestály spory mezi různými etniky na území Československa, ani se neřešila teritoriální celistvost země, jako je tomu dnes v Gruzii. Co mají tyto dvě události společného bezesporu je, že v obou případech ruská (resp. sovětská) armáda zasáhla mimo území svého státu a obě události se staly v srpnu, v roce zakončeném na osmičku. Situace v Gruzii snad může připomínat neklid a války na Balkáně, které možná Rusko umně použilo jako precedens. Další otázkou, kterou si při sledování zpráv z Gruzie pokládám, je, co mohu dělat jako křesťan tváří v tvář válečnému konfliktu v cizině. Je demonstrace před ruskou ambasádou skutečně to pravé? Svou účast strádajícím lidem je bezesporu dobré vyjádřit humanitární pomocí přímo na místě konfliktu. V této souvislosti se ptám: proč humanitární pomoc směřující do zemí postižených válkou z České republiky nevedou křesťanské organizace? Zde by jistě bylo dobré pole působnosti pro ekumenicky založenou iniciativu. Další možností, jak pomoci, je poskytnout azyl lidem prchajícím před násilnostmi obou válčících stran. V této oblasti má naše země dobrou tradici, vzpomeňme na velkorysou Masarykovu Ruskou akci, která pomáhala uprchlíkům před sovětskou mocí ve dvacátých letech minulého století. Jsme však k takové pomoci připraveni i dnes? Má otázka není směřována ani tak úředníkům státní správy, kteří pro uprchlíky připravují materiální a právní zázemí, jako spíše běžným občanům naší země a především křesťanům. V naší zemi (a bohužel i v našich sborech) je rozšířena xenofobie. Nejen strach, ale i pohrdání, ba odpor je směřován mnoha skupinám cizinců (Rusům, Ukrajincům, Vietnamcům…), Romům a vůbec osobám s tmavší pletí nebo vlasy. Vím o případu, kdy se dítěti, jehož otcem je Maďar, spolužáci ve škole posmívali, že má „Černého tátu“. Jak by asi naši spoluobčané přijali tmavovlasé Gruzínce, Osetince, Abcházce? A jsme my, poznamenaní negativními emocemi k Rusku, schopni přijmout i mladé Rusy prchající před nucenou vojenskou službou v armádě státu, který se už řadu let nachází v permanentní válce? V naší zemi se množí strany s nacionalistickým programem a aktivity neonacistů, kteří se svým odmítavým postojem k cizincům netají. Domnívám se, že právě na tomto poli bychom jako křesťané měli prokázat službu. Proč nezaložit evangelickou iniciativu pro boj s neonacismem? Konečně se domnívám, že jako křesťané jsme také povoláni k tomu, abychom nepodléhali informační válce v médiích, ale usilovali o zasvěcený náhled do situace a šířili jej dál. S tímto cílem můžeme organizovat besedy s odborníky na historii a kulturu Kavkazu, politology apod. Kéž nás provází zaslíbení našeho Pána Ježíše Krista: „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“

Kateřina Kováčová

O humanitární pomoci se na stránkách Evangelického výboru mluví. Samozřejmě, jsou i jiné problémy. Slepé děti, ohrožené přírodní druhy, týrané ženy, to nezlehčuji. Ale teď je řeč o Gruzii. Takže,sestro Kováčová, jste spíše na straně pana prezidenta Klause a ruského impéria, nebo na straně malé země postižené agresí velkého souseda? Tvá řeč budiž ano, ano, ne, ne. Zdeněk Pavelka

Sestra Kateřina navrhuje konkrétní věci a při čtení odpovědi na její reakci mi přišlo na mysl podobenství o Samaritánovi.

Vážení,

sestra Kováčová měla odvahu moudře popsat problematickou stránku celého prohlášení i vnímání celé té kavkazské události. Je to problém, k němuž nejsou s to zaujmout stanovisko ani spravodajské služby! Jen se ví, že tam jde o něco úplně jiného, než co je deklarováno, počínaje ruskou odvetou zbytku světa za uznání Kosova a demonstraci své znovunabyté vojenské síly, jakož i o definice "národního", "suverénního", "práva národů na sebeurčení" atd., což jsou více méně filosofické konstrukty, spíš než skutečné entity (Georg Sørensen).

Tato diskuse odhaluje hrubý omyl křesťanů - slepou víru, že vše ve světě má analogii v historii nebo v paradigmatu nějakého podobenství či jiného literárního vzoru. Ale nic takového není - události na Kavkaze se nedají rozlousknout událostmi u nás v roce 1968 ani podobenstvím O milosrdném Samařanovi.

Také já nemám k Rusům důvěru, ale jistý pan Džugašvili byl Gruzín, podle některých pramenů snad dokonce Osetinec!

Petr Fischer v Hospodářských novinách nazval strany na Kavkaze velmi trefně "bláznivou gruzínskou a pak šílící ruskou". Mluvit o demokracii či křesťanskosti v Gruzii je zatím dost odvážné; Rusko je jen mnohem horší hráč na světovém hřišti, to musí uznat každý. Nevěřím ani, že by za Gruzínskou akcí stály USA, vždyť Busch se snažil Saakašviliho od vojenských akcí odradit.

Co nyní udělat pro neviné Gruzíny, Osetince, Abcházce a další národy? Demonstraci? Když si představím, že půjdu řvát před cizí ambasádu na demonstraci, a nemusím se přitom ničeho bát, obávám se, že bych si jen pěstoval pocit osobní důležitosti. V situaci, kdy povolaní, tedy politici, zvláště ministr zahraničí (s výjimkou jednoho u nás bezvýznamného, v Rusku populárního státního úředníka), zaujali vzácně rychle jednoznačný postoj, podpořeni politiky jiných zemí a mocností, účast na demonstraci ani podepisování vskutku nedomyšlených a zmatených prohlášení jako pomoc těmto lidem nevidím. Něco jiného by bylo, kdybychom byli občany Ruska - tam by takový vzkaz vlastní vádě něco znamenal.

Než začnete sestru Kováčovou kamenovat citáty, historickými analogiemi a falešnými alternativami "buď a nebo", napřed ji pozorně vyslechněte (J 7, 51).

tuto vetu zakoncit odkazem, to znaci vrazedny smysl pro humor:-D

Jsem rád, že jste to pochopil!

Těší mě, že se z evangelických kruhů ozývá také někdo, kdo nevidí svět černobíle. K tomu mají bohužel někteří členové ČCE blízko. Připomíná mi to ideologizaci z dob komunismu. Zdá se, že devatenáct let po pádu železné opony je pohled naší společnosti ovlivněné tendenčními médii stejně ideologický jako kdysi, jen došlo k přehození znamének plus a mínus. Zatímco USA jsou v pohledu mnohých našich bratří a sester naprosto nekritizovatelné, i když kupř. napadly suverénní stát na základě lživých důkazů, Rusko, hájící své zájmy na Kavkazu, ztělesňuje takřka mýtické zlo. Tím nechci jednání Ruska v Gruzii obhajovat, neboť vojenský zásah je vždy tím nejhorším možným způsobem řešení konfliktů. Nicméně násilí v těchto srpnových dnech jako první nerozpoutali Rusové, ale ozbrojený útok gruzínské armády na jižní Osetii! Tedy ani gruzínská strana se nepokoušela řešit konflikt s jihoosetinskou provincií mírovou cestou. To by ti, kdo zakládají Evangelický výbor pro Gruzii, měli brát v úvahu a pokusit se o vyvážený pohled na strany konfliktu. Ty přece nejsou jen dvě (Rusko x Gruzie), nýbrž patří k nim také Jižní Osetie a nemalá je rovněž zaangažovanost Spojených států. Je na pováženou, že v prohlášení Evang. výboru pro Gruzii chybí jakákoli zmínka o tom, co ruskému útoku předcházelo! Ani jednou zde nepadne slovo „Jižní Osetie“. Jestliže tento výbor, který si osobuje název „evangelický“, chce vydávat jakákoli stanoviska, měl by zhodnotit situaci pravdivě, tj. reflektovat ji také vzhledem k tomu, co ruskému zásahu předcházelo, zkoumat kriticky zájmy, s nimiž Gruzie do konfliktu šla, i zájmy USA, které Gruzii od jejího ozbrojeného přinejmenším neodvrátily. Nelze přeci tvrdit, že Gruzie se ocitla v dané situaci nevinně. Nadto je zcela opomíjenou otázkou právo příslušníků jihoosetinského národa a Abcházie na národní sebeurčení (toto právo přece nemají jen kosovští Albánci!). – Ke kritičtějšímu pohledu na situaci doporučuji ke čtení Britské listy - deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví: www.blisty.cz

Dobrý den, nechci se do diskuze míchat,jen doporučuji informace z první ruky, od pana senátora Štětiny, který se z Gruzie včera vrátil. Vyvrací mnohé mýty, které dnes kolují ohledně války v Gruzii. http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/valka-na-kavkaze/stetina-cchinvali-neznicili-gruzinci-ale-rusove_76160.html Samozřejmě se snažíme přinášet přesné informace i na našich stránkách: http://gruzie.webzdarma.cz/ S přáním pokoje Jan Kupka

Informace "z první ruky" přináší na svých stránkách rovněž mezinárodní organizace Human Rights Watch, která gruzínský útok na jihoosetinské město Cchinvali nikterak nezpochybňuje. Tato organizace se pokouší zkoumat zločiny spáchané jak Rusy, tak Gruzínci: http://www.hrw.org/english/docs/2008/08/17/georgi19633.htm Ostatně tisková zpráva pana senátora Štětiny se prý dost podobá oficiálnímu prohlášení gruzínského ministerstva zahraničí (viz http://www.blisty.cz/2008/8/18/art42217.html).

Milý bratře Dominiku, nerad se zúčastňuji anonymních diskusí, přesto nemohu neodpovědět. Moje jméno je skutečné a za svými názory si troufám stát. Je mi 61 let a moje dlouho vyvíjené instinkty mi říkají: Rusko versus XY? Pravdu má XY. Možná to zní primitivně, ale dosavadní životní zkušenosti mne k tomu opravňují. Židé říkají: když ti někdo říká, že tě chce zabít, raději mu věř. Jestliže dnes Rusové říkají, že uznávají gruzínský stát, ale ne územní integritu Gruzie, jdou dále než Hitler. Ten si nechal svoji invazi do Československa nejdříve potvrdit tzv. Mnichovskou dohodou a teprve potom zabral Sudety. Nejsem rusofob, jsem náruživý čtenář Dostojevského, Čechova a jiných vynikajících Rusů. Dokonce si v tuto chvíli nevzpomínám na jediného gruzínského spisovatele. Jsem si však jist, kde je právo. To jsou ty dlouho vyvíjené instinkty. Racionálnější odpověď čekejte od politologů, rusologů, kavkazologů, ne však od politiků. Bývalý německý kancléř Gerhard Schröder, nyní na výplatní listině ruské ropné společnosti, to předvedl více než názorně. Pamatuji ruské tanky v pražských ulicích, moji ženu Rusové postřelili, a to tak, že těžce. Přeji vám klidné spaní během prohánění ruských tanků Gruzií. Zdeněk Pavelka