bratři a milé sestry!

Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodla reagovat na vaši výzvu, zveřejněnou na tomto místě. Domnívám se, že vaše prohlášení je založeno spíše na náhlých emocích než na rozvážném vhledu do situace v Gruzii a hlubším rozvažování o úloze, kterou by v ní měli čeští křesťané sehrát. Podobnost ruského zásahu v Gruzii se vstupem do Československa v roce 1968 je vzdálená, oba akty se odehrály v odlišných souvislostech, měly jiné cíle, příčiny a průběh. V roce 1968 sověti obsadili celé Československo, sesadili jeho tehdejší vládu a nahradili ji novou, zatímco v současné době v Gruzii k ničemu takovému nedošlo. V pozadí konfliktu v roce 1968 nestály spory mezi různými etniky na území Československa, ani se neřešila teritoriální celistvost země, jako je tomu dnes v Gruzii. Co mají tyto dvě události společného bezesporu je, že v obou případech ruská (resp. sovětská) armáda zasáhla mimo území svého státu a obě události se staly v srpnu, v roce zakončeném na osmičku. Situace v Gruzii snad může připomínat neklid a války na Balkáně, které možná Rusko umně použilo jako precedens. Další otázkou, kterou si při sledování zpráv z Gruzie pokládám, je, co mohu dělat jako křesťan tváří v tvář válečnému konfliktu v cizině. Je demonstrace před ruskou ambasádou skutečně to pravé? Svou účast strádajícím lidem je bezesporu dobré vyjádřit humanitární pomocí přímo na místě konfliktu. V této souvislosti se ptám: proč humanitární pomoc směřující do zemí postižených válkou z České republiky nevedou křesťanské organizace? Zde by jistě bylo dobré pole působnosti pro ekumenicky založenou iniciativu. Další možností, jak pomoci, je poskytnout azyl lidem prchajícím před násilnostmi obou válčících stran. V této oblasti má naše země dobrou tradici, vzpomeňme na velkorysou Masarykovu Ruskou akci, která pomáhala uprchlíkům před sovětskou mocí ve dvacátých letech minulého století. Jsme však k takové pomoci připraveni i dnes? Má otázka není směřována ani tak úředníkům státní správy, kteří pro uprchlíky připravují materiální a právní zázemí, jako spíše běžným občanům naší země a především křesťanům. V naší zemi (a bohužel i v našich sborech) je rozšířena xenofobie. Nejen strach, ale i pohrdání, ba odpor je směřován mnoha skupinám cizinců (Rusům, Ukrajincům, Vietnamcům…), Romům a vůbec osobám s tmavší pletí nebo vlasy. Vím o případu, kdy se dítěti, jehož otcem je Maďar, spolužáci ve škole posmívali, že má „Černého tátu“. Jak by asi naši spoluobčané přijali tmavovlasé Gruzínce, Osetince, Abcházce? A jsme my, poznamenaní negativními emocemi k Rusku, schopni přijmout i mladé Rusy prchající před nucenou vojenskou službou v armádě státu, který se už řadu let nachází v permanentní válce? V naší zemi se množí strany s nacionalistickým programem a aktivity neonacistů, kteří se svým odmítavým postojem k cizincům netají. Domnívám se, že právě na tomto poli bychom jako křesťané měli prokázat službu. Proč nezaložit evangelickou iniciativu pro boj s neonacismem? Konečně se domnívám, že jako křesťané jsme také povoláni k tomu, abychom nepodléhali informační válce v médiích, ale usilovali o zasvěcený náhled do situace a šířili jej dál. S tímto cílem můžeme organizovat besedy s odborníky na historii a kulturu Kavkazu, politology apod. Kéž nás provází zaslíbení našeho Pána Ježíše Krista: „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“

Kateřina Kováčová