Kazatel ČCE Aleš Wrana <>
(3.11.2025, rubrika: Kázání)
Co teď napíšu, bude vypadat jako malichernost, hra s písmenky a nádechy. Někdy se však i v takových prvcích ukrývá velká teologie.
Nejprve k jedné půlvětě Otčenáše, „jako i my odpouštíme našim viníkům“. Často ji slyším takto: „jakož i my odpouštíme…“ Jediné písmenko zde velmi posouvá, možná až převrací smysl výpovědi.
Protože, nejdříve, jak vyznívá takto upravená věta? „Jakož“ je spojka souřadící slučovací, „spojuje větné členy na stejné úrovni ve smyslu: stejně jako, a také“. Slyším pak ta slova modlitby takto: „Ty nám, Bože, odpusť, a také my se k tomu přidáváme. Ty odpouštíš stejně jako my odpouštíme.“
Zatímco původní smysl v sobě obsahuje spojku podřadící srovnávací „jako“ (řecký hós). Podřadící tady znamená, že smysl vedlejší věty „my odpouštíme“ je závislý na větě hlavní, na prosbě: „ty odpusť nám, prosíme“. Jsme závislí na Božím odpuštění. Ovšem v jakém smyslu jsme na něm závislí? Ve smyslu časovém? Že odpustíme až po Božím odpuštění? Ano i ne. V řečtině je tady doslova „jako my jsme (už) odpustili“ (je tu aorist, ukončený děj v minulosti). Vše je tedy mnohem dynamičtější než v jakož-verzi. První krok: věříme, že Bůh je odpouštějící a omilostnil i nás. Už to udělal. Druhý krok: proto jsme už i my měli sílu odpustit našim viníkům (to je onen aorist). A třetí krok: teď přicházíme v modlitbě, aby nám Bůh odpustil naše aktuální hříchy.
Druhá má poznámka bude o článku „sestoupil do pekel“ v Apoštolském vyznání. V prostředním christologickém odstavci tohoto vyznání vytváří tento článek spodní bod zlomu, peklo je zde místem Ježíšova nejhlubšího sestoupení. Předchází mu sestupná linie (Ježíš byl ukřižován - umřel – byl pohřben). A následně „sestoupil do pekel.“ Po pekle následuje linie vzestupná (třetího dne vstal z mrtvých - vstoupil na nebesa - sedí po pravici Boha). Průběh bychom si snadno znázornili graficky a sestoupení do pekel by prostě byl nejnižší bod v průniku těchto linií. Jak to však děláme při recitaci Apostolika, kam článek přiřadíme? K větě, kdy vyslovujeme linii sestupnou, nebo k následující větě, kdy vypočítáváme prvky linie vzestupné? Ano, je to otázka, kde poklesneme hlasem na konci jedné věty, aby následoval nádech na začátku další věty. A ten nádech dá takový či onaký význam celému užitku Ježíšovy smrti.
Nejdříve se vymezím proti častější praxi, kdy sestoupení do pekel vyslovujeme až ve větě vzestupné: „Sestoupil do pekel, třetího dned vstal z mrtvých,“ atd. Co z takového přiřazení vyplývá? Sestupná linie zůstala mezi ukřižováním a pohřbením, „byl ukřižován, umčel a byl pohřben“. Byla ukončena pohřbením. Je to proces přirozený, lidský, nic zvláštního. Všechno se začne mlít až v druhé linii, která pak sahá od nejnižšího bodu, pekla, až k nejvyššímu, nebi. Sestupná první linie byla prostě tělesná, tahle druhá vzestupná je metafyzická.
Když naproti tomu rozumíme sestoupení do pekel jako zakončení a dovršení první linie, co znamená toto? „Byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel.“ Sestoupení do pekel už je první z výdobytků kříže. Ježíš z moci své oběti měl sílu sestoupit až do pekel. (A teď sorry, představuji si, že ho pozvednutí na kříž zmocnilo, aby mocněji a hlouběji prorazil zemi. Ano, ať mi i Ježíš promine, jako při vrážení piloty.) – Pokud pak začíná následující věta vyznáním vzkříšení: „Třetího dne vstal z mrtvých“, ta slova konstatují pozvednutí z obou smrtí – z hrobu i pekla.
