Správci Evangnetu <>
Autorem textu je Tomáš Molnár.
(12.11.2008, rubrika: Církev a svět)
Tento text byl původně psán pro poměrně úzký okruh lidí – farářů v našem seniorátě. Vznikl na podnět některých kolegů při rozhovorech o nutnosti věci pojmenovat. Snad odráží stav především tedy zde, ve východních Čechách. A možná, že je to také jen křivé zrcadlo, protože je to pohled jen můj. Platí to, co je napsáno níže v předmluvě, a zde to opakuji ještě jednou a důrazněji – popisuji to, co je příznakem krize. Kritiky, kteří budou do omrzení zdůrazňovat, jak v církvi také leccos jde, upozorňuji, že ani já nejsem slepý a vnímám to a jsem za to vděčný. Leč, a proto to bylo psáno, to, co je znakem krize, je zde a proto o tom píši. A je také možné, že třeba někde na Valašsku či co já vím kde, je to úplně jinak...
Jak se tento spisek dostal do širšího povědomí? Ani nevím, ale vím, že mi to není osobně milé. Tak jako mnozí mám rád svůj klid. Jsem-li vyzýván, abych tento text zveřejnil pověšením na webové stránky, je mi dopředu nepříjemné, jakou debatou budu muset projít, což zvyšuje zkušenost, co vše se dá napsat na web. Kdosi mi řekl: „...jestli jsi ochoten být otloukánkem...“. Nejsem. Ale asi jím budu. Jestliže tento text na Evangnet věším, pak jen proto, prosím, že mám tuhle částku církve zvanou Českobratrská církev evangelická rád a velmi mi na ní záleží. A mám také rád českobratrské evangelíky a velmi mi na nich záleží. Jestli by měl můj pohled, něčemu pomoci, ať pomůže. Na mé osobě zas asi tolik nezáleží. Jestli by to mělo vést jen k pohoršení, nechť je to zapomenuto.
Po malých úpravách předkládám.
KRIZE ČESKOBRATRSKÉ CÍRKVE EVANGELICKÉ A JAK Z NÍ VEN
To, co předkládám, je podnět k diskuzi a následným pokusům o změnu stavu – tendencí. Nepochybuji o tom, že se všichni z vás nějakým způsobem o změnu, nápravu, jinou cestu, návrat, obrácení, nevím, jakým různým způsobem bych to nazval, snažíte, snažíme. Proto nic z toho, co řeknu, prosím, neberte jako útok na svou osobu, ani jako záminku k útoku na mou osobu. Vynasnažím se vyjmenovat nejen fakta, ale také pojmenovat příčiny krize, byť by se zdály být, a třeba také budou, protichůdné. A znovu opakuji, že se o to snažím bez ohledu na osoby, včetně té mojí. Následná debata, o to stojím a prosím, nechť je upřímná a vše, co to, co bude řečeno osobního, budeme považovat za důvěrné.
Jsou to disiecta membra, takže je to trochu schizofrenní, trochu dětinské anebo mladicky kritické a trhlé. Nepředkládám zde to všechno úžasné a skvělé, co se v naší církvi děje, protože to sem prostě v tuto chvíli nepatří. Jestliže se taková práce děje, nechť pokračuje a nechť si ostatní berou příklad. Skláním se hluboce před takovou prací a, to říkám upřímně, vidím-li takové lidi, a vídám jich kolem sebe dost – farářů i laiků, vhání mi to do očí slzy vděčnosti.
Znaky krize
Znaky krize jsou zřetelné – stárnutí členů církve, stálé umenšování počtu duší, i ti, kdo do kostela ještě zajdou, projevují často malou, někdy vůbec žádnou ochotu k dalšímu nasazení. Zbožnost v rodinách, ve všedním dni – písmáctví se vytratilo, snad jen téměř. Sbory často nemají děti, mají-li děti, nemají mládež a naopak. Zájem o biblické hodiny je stále menší a menší, leckde tato forma práce ustala pro nezájem vůbec. Sbory se dostávají pro liknavost a nezájem svých členů do finančních potíží, přičemž finanční ochotu projevují spíše chudí členové sborů, než ti movití. Počet křtů poklesl na minimum – nejvyšší počet křtů v minulém roce v našem seniorátě – 4 – vykázaly, pokud vím, jen tři sbory. Celkově je pohled na nás poněkud tristní a ve všem všudy se podobá pohledu na Československou církev. Stav budov je leckde komický – vlhkost, špína, plíseň, zařízení z první republiky, či to, co se bratřím a sestrám už doma nehodilo. V lepším případě jde o odpady z Německa.
Historie – jen ta nedávná
V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století ještě sbory kvetly – byla to setrvačnost? V každém případě všude byla mládež, na dětské rekreace, které musely být kamuflované pobyty rodin s dětmi, se jezdilo autobusy. Ve sborech panoval duch písmáctví, na biblických hodinách se sedávalo v několika kruzích, lidé s sebou nosívali nejen bible, ale také dostupné komentáře, které konfrontovali s tím, co říká farář. Ovšem byly už také sbory, kde nastal obrovský odliv – Trutnov – z 300 účastníků bohoslužeb na začátku padesátých let se sestoupilo na průměrné tři v roce 1973. Jsem ve druhém sboru v pohraničí, kde se odehrával stejný scénář – ustrašený farář obchází členy sboru a prosí je, aby své děti neposílali na náboženství, že je těžká doba a že snad bude jinak – časem. A dlouho nebylo. Ti rodiče, kteří poslechli, už nejsou a jejich děti jsou pouze imunizované vůči jakémukoli kontaktu a vnuci mají jen posměch. Jsou to lidé ve všem všudy tvořící tuto společnost plnou předsudků a odporu vůči církvi. Sbory v pohraničí tvoří dnes většinou zcela jiní lidé, než příchozí po válce.
Vedle velkých farářských postav pamatuji vyslovené hlupáky, kteří cestovali ze sboru na sbor se štůskem kázání, které opakovali stále dokola a zůstávala po nich spoušť a sbory, které už nejsou, nebo skoro nejsou. A pamatuji také chytráčky, co chodili na ryby a deset let po zavedení nového zpěvníku u nich na vsi o něm nikdo nic netušil a ekumenický překlad bible neznali. A pamatuji také aktivní spolupracovníky STB, kteří sbory vysloveně rušili a napomáhali likvidaci jejich budov, které přesto nikdo „neodstřelil“. Nutno ovšem říci, že jeden takový sbor i přes šok, který tam byl k zažití, dál žije a dokonce, dá se říci, že poměrně vzkvétá.
Říká se, že nic není staršího, než sbírky kázání ze sedmdesátých let – náboženská klišé, úporná snaha nedotknout se reality. Není také tam někde začátek našeho pádu?
Vedle těchto struktur oficiálních existovaly ovšem i struktury neoficiální, undergroundové. Myslím tím všelijaké ty Sváti Karásky, Zbytovy, semináře atp. A fary možná obecněji, kam se dalo chodit a dýchat trochu jiné ovzduší, než jaké bylo ve společnosti. Konec sedmdesátých a osmdesátá léta – množství příznivců a sympatizantů. Nakolik ovšem tato práce církve byla nakonec a je nakonec něčím, co by nás dnes neslo a bylo schopno pronést dál, kolik lidí skutečně z těchto „misijních“ podniků v církvi zůstalo, je pro mne také otázkou. Třeba na ni někdo znáte odpověď. Nejde o to, že bych teď něco kritizoval, prosím, jde o to, že se snažíme obhlédnout situaci.
V situaci reálného socialismu mnohé z formulací starých katechismů, zdálo se, neměly ozvučnost. Je tomu také dnes tak, nebo se musíme k těmto formulacím vrátit? A jsou „nové“ formulace z těchto let nosné? A nemíním tím jen ty oficiální, ale také ony neoficiální.
Vesnické sbory zasáhla kolektivizace a rozkulačování. Jejich rozpad ovšem, zdá se, začal mnohem dřív. Sedláci byli rozkulačeni a bezzemci a chcankáři skončili v KSČ. Tomu cosi předcházelo a bylo to velmi zlé. Ubohé zbytky evangelíků v takových vesnicích trpí nadto chorobným hamounstvím, které nedovolí zaměstnat ani faráře, natož uklízečku.
Aktéři
a) Faráři
Faráři jsou vzděláváni na ETF UK v Praze, mnozí absolvovali také studium v zahraničí – Německo, Anglie, Švýcarsko, Francie, USA, někteří dokonce také Izrael, Indie atp. Vzdělání dostávají poměrně gruntovné, ačkoli zprávy o vývoji na fakultě jsou spíše znepokojivé – slevení z důvodů potřeby udržet studenty kvůli státním dotacím. Absolventi vycházejí z fakulty s celkem slušným vzděláním, ačkoli lze u některých o tom pochybovat – nedošlo ke spojení teorie s praxí. Někteří dokonce jen prostě prošli, aniž by se jim jednotlivé vědní discipliny jakkoli propojily. A lze vidět i takové, kteří i po absolvování fakulty vycházejí bez znalosti exegeze, s mizivou výbavou jazykovou…
Církev zřídila před časem vikariát, který má být dalším stupněm ve vzdělání, aby nastupující farář vcházel na sbor také s praktickými znalostmi, nejen teoreticky vybaven z fakulty. Zároveň se však ukazuje, že tento vikariát ještě není dostatečným sítem – vlk se nažral a koza zůstala celá – tak přicházejí na sbory opět a opět chorobní introverti, kterým naše církev poskytuje sociální azyl, jejichž působení je spíše jen o nich samých a jejich přežití v dravé společnosti kdesi v klidu a tichu, a chorobní extroverti, kteří dělají paseku, kamkoli přijdou. Nevyloučil bych ani takové, kteří do církevní služby jdou z prostých ekonomických důvodů – plat je sice malý, ale stálý, byt zdarma, s energiemi se to ošulí se sborem a práce v podstatě žádná.
Nevím, zda komická či tragická je snaha řady kolegů uchopit to liturgicky, která vše prezentuje tak, že chyba základní je v tom, že jsme nějak špatně dělali bohoslužby, málo jsme liturgovali. A je zvláštní, že je spojena s úsilím vrátit farářovi vážnost, úctu k němu. Farář bude více ťapkat okolo „oltáře“ a budeme mít více svatých slov ve formě orákula, která přitáhnou větší množství orákulachtivých a protože to je farář, co bude nosit různé a zdobnější bohoslužebné oděvy, pak také on získá v očích „lidu“ větší vážnost. (Já tím vůbec neshazuji vlny upřímnosti v tomto hnutí – mohla by se ovšem zaznamenat vůle většiny, která to prostě nechce.) Cituji a nevymýšlím si: „Já bych farářům a úřadům v církvi chtěl vrátit vážnost a úctu - tohle by se mělo posílit.“
Ale, a doufám, že je to tak ve většině případů – je mnoho a mnoho farářů, kteří dělají bez ohledu na svůj volný čas, dělají s ohromným nasazením a zároveň jsou schopni sami v sobě hledat chyby jako příčinu svých neúspěchů. Je mnoho farářů, kteří, ač už nejsou věkem nejmladší, hledají nové formy práce. Ale ani tady není pravidlem, že by byli úspěšní, jejich sbory jen kvetly a naplňovaly se nově příchozími. Dá se považovat za úspěch, když udrží stav – početní, finanční.
Je jistě mnoho farářů, kteří velmi poctivě teologicky pracují, ať už tak, jak se to učili na fakultě, či k tomu přidávají další postupy, jak se jim učí v nových učebnicích, reflektují situaci. Je mnoho farářů, kteří jsou úžasnými pastory. Je mnoho farářů, kteří ovládají nové formy práce s mládeží. Ne vždy se vše skvělé a pozitivní sejde u jednoho jediného člověka – to spíše nikdy, ale není to tak, že by naše církev byla v tomto ohledu na tom zcela zle.
Ovšem stačí jeden, a nebývá to jen jeden, který to dělá tak, že nic nedělá, aby úsilí mnoha zhatil a pošlapal. Moje žena, která není rodilá evangelička, se sešla během léta s dvěma faráři, kteří ji vyděsili svým přístupem – jakási divná kombinace moralismu, prospěchářství, laxnosti a lenosti a lhostejnosti.
Vedle toho a vlastně nadto je nutné říci: mnoho z nás trpí intelektuálštinou. Možná, že všichni. Jakási potřeba prodat vše, co jsem nakoupil a ještě trochu víc. Odtržení od reality bývá veliké a nikdo nám nerozumí. Někdy nerozumíme, obávám se, ani sami sobě.
Mnoho farářů pochází z farářských rodin. Farářské rody, to je cosi, co je typické pro naši církev. A s mnohými je to tak, že jejich životní pohled je formován především, ne-li výhradně, okny fary. Odtržení od reality každodenního života laiků je velké a nepochopení pro jejich situaci a jejich odtrženost od „kostela“ ve všední den propastné. Budování lusthauzů, jež mají ovšem nanejvýš vzhled Gartenlaube – na zámky a hrady nemáme - je k ničemu. To ovšem probíhá v lepším případě. V horším nastává hořkost z nepochopení a ze strany laiků krčení rameny a zběsilý útěk. Jen něco málo introvertů je schopno tuto péči pastora s vděkem přijímat – a pak již docela hluší a slepí důchodci.
Co se týče mravní úrovně farářů – stává se a stalo se to, žel, v naší církvi mnohokrát, že se faráři rozvádějí. Působí to mravní pohoršení především dovnitř sborů a církve. Jsme tak, žel, také vzorkem společnosti, kde je rozvod záležitostí běžnou.
Vedle tohoto poklesku jsou ovšem i poklesky jiné, které církev někdy až obdivuhodně přikrývá – od zneužívání výhod farářského bytí až po zcela zjevné rozkrádání. Benevolence je neuvěřitelná. Jistě je třeba zkoumat příčiny, proč k takovým věcem dochází – ty mohou souviset s nedoceněností farářské práce a také dokonce s tím, v jaké situaci nejen ekonomické, ale také společenské se ten který farář ocitl na svém sboru.
Způsob jakým jsme prošustrovali jakousi prestiž, která tu byla před a krátce po roce 89, je obdivuhodná. Snad za to nemůže přímo naše církev, ale co naplat, vezeme se spolu s tím. Tím nejdůležitějším, čím se církev, potažmo církve, prezentovala, byla restituce církevního majetku, pak opět restituce církevního majetku, do třetice restituce církevního majetku, pak dlouho nic, pak nesmírně nudné pořady nudných moralistických promluv, krátké šoty ve kterých pozlacení mastodonti přenášejí zažloutlé skelety předávno zesnulých, tu a tam nějaké to kropení hasičských vozů. Inu, církev v postmoderní době v médiích. Určitě byly i lepší pořady, ale ve všeobecném odporu vůči církvi zapadly v zapomnění 5 vteřin po odvysílání – sledoval-li je kdo, u koho bylo a je oslovení potřeba.
b) Laici – členové sborů
V každém sboru je něco málo lidí, kteří jsou pro věc nadšeni a obětují jí svůj volný čas a síly. Je jich málo. A možná, že někde chybí vůbec. Je tolik úkolů, do kterých by se dalo a mělo vstoupit, že tato hrstka a farář není schopna vše postihnout a stihnout. Po čase se jednotlivci z této hrstky unavují a stávají se lhostejnými.
Obecná situace – poměrně rozvolněný vztah, který je spíše vnímán jako povrchní a stále povrchnější. Jakékoli úsilí o větší hloubku, ponor, který navazuje na hloubky našich předků, předchůdců, naráží na nepochopení – příklad: namísto Bacha nastupují taizácké mantry, namísto biblické hodiny vcelku bezduché popíjení kávy s plácáním téhož ranku. Kostel bývá vnímán jako volnočasová aktivita a jako k volnočasové aktivitě k němu mají také mnozí zcela volný vztah. Jsou jiné volnočasové aktivity, které jsou příjemnější a zdravější a ještě navíc formují tělo. Cokoli pak může mít přednost a také ji mívá před bohoslužbami, u presbyterů před staršovstvem.
Po farářích se žádá, aby vešli ve smlouvu se sborem a tuto smlouvu dodržovali včetně ekonomických pravidel – nutno poznamenat, že zneužije-li někdo z farářů podmínky, nedostojí-li jim či je podvodně obejde, nemá církev žádné páky k tomu, jak jej k přijetí pravidel přinutit, natož aby zpětně žádala nápravu. Ovšem také sbory se k něčemu zavazují a každý člen se k něčemu zavazuje na tomto ekonomickém poli. Ale, a to zjevně prostě souvisí s bědným duchovním stavem sborů a je toho plodem, tyto závazky nejsou pro členy sboru ničím. Pětiprocentní salár v našich sborech platívá často jen farář a tak dva až tři další. Ostatní, včetně mnohých „sloupů“ sboru platí směšné částky a někteří také třeba nic. Sbor pak, protože žije na světě, a bez peněz mnoho věcí prostě nejde, je na tom tak, jak je. Farář ke starosti se svou neradostnou finanční situací, má ještě starost se sborovou kasou, se všemi platbami, které se od sboru požadují a na něj hrnou. S vypětím všech sil - často jen farářových – je zaplacen personální fond a fara jakž takž udržována… A také to třeba nemusí vyjít. Brek nad tím, že takový sbor je vystaven nebezpečí zániku, je marný a hledat chybu u faráře zavádějící.
Ona potřeba slyšet Boží soud a Boží milost, která je patrná v době toleranční, je něčím, co je více méně neznámé v současné církvi. Farář by měl pěkně mluvit, ale nemělo by se mě to příliš týkat. Jakmile se mne to týká, jsem uražen.
Většina členů církve jsou vzdělaní lidé a sebevědomí lidé, co sebevědomí, dosti nadutí lidé. Tak nadutí, že jen ztěžka mohou přijmout kázání jako Boží slovo. A tak se vychází vstříc a káže se limonáda bez bublin – sladká voda.
Cosi jako rodinná zbožnost velmi chybí. S reformací církev přijímá do značné míry „židovský“ model, který staví mnoho právě na pěstování víry, zbožnosti v rodinách. Že by věc měl zvládat zcela farář je mýtus a nesmysl. Tam, kde byl děd zapálený, leč doma o věci nemluvil, je syn vlažný a vnuk zcela odrodilý.
Písma svatá
Na začátku sedmdesátých let byl církvi dán Český ekumenický překlad, který v podstatě zcela nahradil ve sborové, církevní práci Kralickou bibli. Církev dlouho čekala na tento překlad a podílela se na něm celá řada našich skvělých odborníků – biblistů (tak velmi si jich vážím – byli to moji učitelé a do dnes je pokládám také za lidi v tom nejlepším slova smyslu s otcovskou autoritou) usilovnou, léta trvající prací. Vedle evangelíků pracovali na překladu také křesťané z jiných církví. Přes všechno, co bylo dosud řečeno, kladu tyto otázky: S nástupem ČEPu skončilo Písmáctví. Jaký dopad má text na společenství? Jedním z předkladatelů mi bylo řečeno, že zatímco písmáci přistupovali k bibli – kralické – jako k šifře, tento ČEP se jeví spíše jako příběh. Slovo příběh není špatné, ale zdá se, že je to v tomto případě příběh, který stačí jednou uslyšet a už se nevracet, protože jinde jsou příběhy nové a zajímavější, než ten, který jsem už vyslechl. Písmo přece také zůstává tajemstvím, šifrou. Jenže tento ČEP má několik vad – jednou z nich je právě to, že každá šifra, každé tajemství bylo rozlousknuto, a pokud rozlousknuto nebylo, alespoň se tváří, že se tak stalo. Konsensus oněch slušných lidí všemožné ražby byl tak mohutný, že se vytratily všechny hrany, které v Písmu jsou. Konsensus byl nakonec zřejmě víc, než původní text. Míra svévole je na některých místech pozoruhodná. ČEP je slušná kniha. Abych uvedl příklad: tam, kde je u kralických „Lejno - hovno“, ČEP mluví o „výmětech“ – dobré slovo, jen nikdo neví, co to je. Při vší úctě k vykonané práci se ptám, zda nám ČEP opravdu slouží dobře? Nebylo by na místě znovu začít překládat bibli a vytvořit odvážně nový překlad – konfesijní – evangelický překlad. A třeba dva – jeden podobný Buberově Verdeutschungu a druhý „učesanější“? Doufejme, že očekávané vydání Kralické a ČEPu v jedné knize uspíší takový počin.
Společnost
Česká společnost je ateistická a předně antiklerikální. To má svůj původ již v době protireformace, v době pobělohorské u nás předně. Češi jsou nábožensky zlomený národ. Závany pohanství a pověrčivosti v tomto ohledu nelze pokládat za žádné blýskání se na lepší časy – nejde o systémy, ale jen o pověrečnost.
Obecná nevzdělanost v historii vede k tomu, že lidé ani nerozlišují mezi jednotlivými církvemi a odvolávat se nelze k ničemu. Obraz flanďáka je nelichotivý a obraz pánbíčkářů taktéž. Farář je feldkurát Katz. Farář je zbytečná existence a v žebříčku oblíbenosti jsme hluboce za uklízečkami, tak někde na úrovni Romů.
Je legrační, že obraz flanďáka, pánbíčkáře, který dělá drobné krůčky, vede sladké a mimózní řeči poněkud archaickou češtinou, má na sobě tak trochu usmolený oblek a spíná měkké růžové ručičky, je tak zažraný, že když mu co faráři nedostojíme, vzbudíme pohoršení.
Vůči místním orgánům státní moci – správy – vůči radnicím býváme těmi, kdo stále znovu prokazují své oprávnění být. A stačí malá chyba, abychom byli posuzováni daleko přísněji a s daleko větším pohrdáním, než kdokoli jiný. Fotbalový klub, který je navštěvován minimem lidí, stojí za větší finanční a věcnou podporu – v řádech milionů a umělých trávníků a nových tribun a šaten a nevím čeho všeho, než sbor církve. Proč by tu měla církev být, není jasné.
Na školách, kde dnes panují ředitelé – tělocvikáři středního věku, tedy ti, kdo byli vychováni v normalizačním prostředí komunistického konzumu, se církev „nechytá“. Farář nedostane prostor k vyučování, a to i přesto, že zákony v tomto ohledu mluví jasně. A když jej dostane, pak v takovém čase, který důstojnost a platnost takového vyučování téměř znemožňuje.
Politici lehce získávají body ze svých antikřesťanských, antiklerikálních postojů. Církev si naběhla a je, znova opakuji, lhostejné, že jsme v tom osobně my vlastně nevinně.
Finanční závislost na státu je něčím, co je vždycky znovu zneužitelné v různých tabulkách vytištěných v novinách či prezentovaných na internetu. Jakkoli ony miliony církvím jsou jen zlomkem státního rozpočtu, malá česká duše se hrozí a chce se jí zvracet z toho, kolik peněz se těm kněžourkům cpe.
Celá věc, která se rozeběhla v souvislosti s restitucemi církevního majetku, je hanebná. Navyšování počtů duchovních v církvích – ve všech, poznamenávám, kromě naší – je jen ukázkou toho, jak křesťanstvo padlo a jeho učení se stalo jen zástěrkou pro hamižnost. Činí tak i zbožné a přezbožné církve. A my se vezeme s tím…
Ježíš Kristus
Asi by tu měla být o něm řeč. Jestli je pravdou že „s růžemi kol hlavy bílými, Ježíš Kristus před nimi“, pak je buď tak trochu mlha, nebo je na cestě a my nikoli, možná jde po jiných cestách – a to není jeho vina, ale výsada. Vina je to naše. Jestli k nám přichází, a já doufám, že ano, možná že tak, že míníme, že „obluda jest“ (Mt 14,26). Často a leckde mlčí. Snad proto, že čeká, co mu řekneme my.
Poznámka
Prý, a to je relata refero, probíhá v Praze seminář nějakého sociologa, jehož závěr zní, že česká společnost je jakýmsi předvojem Evropy, a že v Evropě křesťanství končí, nemá a nebude mít ozvučnost.
Snad se to může zdát hříšné hrozné, ale napadne to občas člověka samotného, zda se církve nepřežily a dokonce, zda křesťanství nevyčerpalo svůj potenciál.
Jestliže odpovíme, že nikoli, a že dokonce církev v tomto těle ČCE budoucnost má, musíme se ptát, co dál?
Co dál
(a tohle je samozřejmě, kdybyste to nechtěli pochopit, rádobyhumor – alespoň to, co je kurzívou)
Zrušíme nesoběstačné sbory, tam, kde se ze sborů stanou kazatelské stanice a ty nedají peníze na cestovné a slušný plat faráře, prostě nebudou obslouženy. Výsledkem bude úplný konec ČCE v daných lokalitách.
Ustavíme komise, které budou hlídat faráře – jejich dodržování smluv a řádné uzavírání smluv se sbory, bude ustavena komise, které po vyzvání budou faráři předkládat svá kázání a v případě špatného vypracování a špatné teologie, či třeba žádné teologie, jim bude snižován plat až pod úroveň minimální mzdy – padni, komu padni, chcípni, kdo chcípni. Jen vybrat ty správné a spravedlivé do komise…
V případě morálních prohřešků sexuálního rázu zřídíme – nejlépe v Jirchářích, či ještě lépe v některé z chátrajících venkovských far či kostelů „farářské vězení“, ve kterém budou farářům vyhnány roupy z hlavy i těla. Těšíme se na návrat takových „sněhobílých“ farářů do služby.
Farářům na finančně slabých sborech zajistíme koupí akcií za získané restituce dostatečný tok peněz k naplňování sborové kasy, nebo mu koupíme barák s partajemi, nebo póle, aby je pronajímal statku…, nebo les, nebo… Ostatně tohle uděláme za ty peníze pro všechny sbory a faráře.
Nebo za všechny ty peníze, které dostaneme v restituci, nakoupíme akcie. Osobně bych doporučil investovat do zbrojovek, energetiky, eventuelně by mohl existovat nějaký černý fond – samozřejmě ovšem právnicky opatřený, a za ten bychom mohli nakoupit podíly v „jiné sféře“ podnikání. Však mi rozumíte. Peníze se tam točí veliké. Nakonec přece „účel světí prostředky“. A ten účel je tak bohabojný – záchrana ČCE.
Budeme lobovat, aby byla v zákonech církevní daň a odpadne nám starost s dobrovolným salárem. Německý model (vzor MODLA) – farář plat cca 90 – 100 tis. měs., na faře sekretářka, učitel náboženství a církevní kantor… To bude život.
Anebo vezmeme ty peníze z restitucí a tak nějak budeme přežívat, jak přežíváme doposud, ze začátku to bude velmi slušné, později asi krušnější, ale prostě tu podstatu „sežereme“ a až to dojde, stejně bude většina z nás pod drnem, tak ještě chvíli budeme prodávat fary a kostely a hřbitovy a pak to v tichosti rozpustíme. Poslední zhasne…
Faráři půjdou do práce, totiž do civilních zaměstnání. Provoz na farách se omezí na minimum – nedělní kázání – někdy vlastní, někdy přečtené, někdy třeba bude zavřeno a bohoslužby budou až za týden…. Farářům se poskytne byt, ovšem jen v případě, že jejich příjem z civilního zaměstnání nebude příliš veliký, protože když by byl moc veliký, tak se přece nebudeme skládat na nějakého vyžírku – nicht wahr. Pokud by byl takový farář, který by vše zastal, vystrojíme mu pěkný pohřeb a na pomník mu necháme vyrýt případná Zeyerova slova: Koho bohové milují, umírá mlád.
Anebo ty všechny dotace od státu skončí a z farářů se stanou nezaměstnaní a budou pobírat podporu v nezaměstnanosti, která je stejně jen o něco menší, než jejich plat. A budou dál dělat faráře. A protože budou vlastně takový socky, budou rádi, když vůbec budou mít střechu nad hlavou a fary se nebudou muset tak příliš opravovat… Takže se šetří v každém případě. Dobrý model. Slyšel jsem ho od biskupa CČSH.
Spojíme se s nějakou stranou – nejlépe pravicovou a staneme se po uchopení moci státními ideology. Trochu tu teologii upravíme… A věc je vyřešena. Kdyby něco, uvidíme se v Norimberku nebo Haagu.
Nebo:
a nevyřešíme tím poklesky morální farářů, ani všelijaké zneužívání svobody jak ze strany farářů, tak ze strany členů církve. Nevyřešíme tím, alespoň napřímo ne, že lidé ve sborech jsou často laxní a neochotní a tak dále, a tak dále.
S okamžitou platností se zřekneme restitučních nároků. Jestliže stát má za to, že tato církev něco pro společnost dělá, nechť ji podporuje. Jestliže nemá za to, že jsme k něčemu, nechť nedává třeba nic. Zřekneme se restitučních nároků, protože by stejně po druhé výplatě šlo o peníze, které této církvi nikdy nepatřily a šlo by jen o jakýsi úplatek za „držení basy“ ze strany katolíků. Ostatní církve ať si dělají, co chtějí. To by nebyl z naší strany žádný podrth. Možná, že oddalování přijetí restitučního zákona je čas milosti, abychom tento krok udělali. S tímto krokem bude seznámena církev a také veřejnost. Na lidi v církvi bude položen požadavek, kterému buď dostojí, nebo nedostojí. Mělo by být zváženo, zda finance v církvi, pokud budeme stát o to, aby práce i ve finančně slabších sborech pokračovala, by neměly být rozdělovány. Klíč nemám a musel by tu být ve věci konsensus. Nebude-li tato ochota a nenastane-li čas rozvlažení, pak může také tato ČCE skončit.
Ve všem ostatním jsem jen na rovině apelů a proseb. Ale tenhle otřes by další věci otevřel a přinášel řešení.
