Kazatel ČCE Aleš Wrana <>
(30.11.2025, rubrika: Kázání)
Na sociálních sítích i v médiích stále roste podíl a intenzita negativních zpráv. Algoritmy sledující chování uživatelů potvrzují, že takový obsah přitahuje pozornost výrazně víc. Jak je to s negativními akcenty v našich kázáních?
Připouštím, že dnešní doba je mimořádně náročná. Čelíme hrozbám, které jsou pro nás svou povahou i rozsahem zcela nové. Máme za sebou pandemii, prožíváme blízkou válku, výrazně se vyhrocují ekologické problémy a společnost se zdá být stále rozdělenější. To všechno sdílíme společně. Když pak kazatelé chtějí popsat lidskou situaci, do níž má vstoupit Boží moc, podobné zmínky se jim nabízejí téměř samy. Přesto stále platí, že kázání má být dobrou zprávou. Jak toho dosáhnout?
Měl jsem období, kdy jsem kázání s řetězci negativních zmínek poslouchal rád. Těšil jsem se, co kazatel řekne dál a jak se mu podaří temné tóny překonat evangeliem. Očekával jsem, že má připravenou o to silnější dobrou zvěst – že po litanii běd přijde chvalozpěv. Často to však dopadalo ve stylu cimrmanovské frustrační kompozice: fáze očekávání byla vytřídána fází zklamání.
Proto bych dnes radil: už při přípravě kázání si pečlivě promysleme, co nadějného jsme skutečně schopni říct. Do bědování sklouzáváme velmi snadno – tyto části vznikají téměř samy. Ale dokážeme posluchače stejně intenzivně, nebo ještě štědřeji, „okoupat“ v naději? Dobrá zvěst přitom nemusí mít jen podobu, že po dlouhém výčtu stesků připojíme několik pozitivních příkladů ze světa. Inspirovaný kazatel si tady může vyhrát. Jen cíl je stále stejný. Úkolem kázání je posílit naši důvěru v dobrou Boží moc.
Platí zde jednoduché pravidlo proporcionality: celkové vyznění, to co převáží, co si posluchač odnese v srdci, má být dobré. Proto také nestačí na závěr kázání přilepit krátký christologický apendix ve smyslu, že Ježíš už nad všemi problémy zvítězil. (Takový postup připomíná televizi Nova, která na závěr šíleného zpravodajství přidá roztomilou zprávičku nejraději o zvířátkách.) Teologicky jsou ta slova o Ježíši i v krátkosti pravdivá, homileticky ani rétoricky však nefungují.
Katastrofičnost některých kázání nazývám klišoidní tehdy, když vyznívají jako přetlumočení mediálního zpravodajství. A pokud by tento můj skromný příspěvek četli i členové sborů, prosím je: dejte svým kazatelům zpětnou vazbu, že to takto nechcete, že je to pro vás málo. Že od bohoslužeb a kázání očekáváte fakt něco zcela jiného.
Na závěr uvedu aspoň jeden aktuální příklad. Začíná adventní období. Základy kázání jsou často z tzv. malých apokalyps, které byly sestaveny ze slov Ježíšových. A čteme tam např. (L 21, 25): „Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít před řevem valícího se moře. Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti nebeské se zachvějí.“ No to je přece jasný podnět, jak a o čem kázat! Aktualizace bychom snadno rozvedli do dlouhých odstavců. Ježíšova řeč pak pokračuje takto (v. 27n): „A tehdy lidé uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou. Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“ My křesťané máme v přetěžkých časech s nadějí pozvednout hlavy. Slyšíme to? A co bychom slyšeli v kázání? Jak se liší špatné kázání od dobrého? Co bychom slyšeli silněji a zřetelněji? „Zvěsti o válkách“ (Mt 26, 4) nebo zvěst o vykoupení?
