Kazatel ČCE Aleš Wrana <>
(10.9.2025, rubrika: Kázání)
Pozorný posluchač tím může být poněkud zmaten. Biblický text, který tvoří základ kázání, je při bohoslužbách označen jako „druhé čtení“. Jenže ve skutečnosti jde už o třetí. Poprvé se totiž z Bible čte hned na začátku bohoslužeb, zpravidla ze žalmů. Druhé čtení následuje po Vstupní modlitbě. A to, co předchází kázání, je tedy ve skutečnosti třetí čtení. Člověk si tak může klást otázku: co si to ti evangelíci vymysleli? Neumějí snad počítat? A přece – drží se toho neústupně, a nikomu to zjevně nevadí…
Pravdou je, že označení „Druhé čtení“ zavedla už Agenda z roku 1983. Její záměr byl ovšem jiný, než se dnes chápe. Rozlišila totiž tři bloky bohoslužby: první, Vstupní, který končí úvodní modlitbou; druhý, Bohoslužbu slova, zahrnující dvě biblická čtení, „První“ a „Druhé“; a třetí, následující po kázání, Oproti starším bohoslužebným knihám, kde bývalo čtení často jen jedno, přinesla Agenda 1983 obohacení právě v podobě dvou textů. Zdůraznila proto jejich označení jako „První“ a „Druhé čtení“ a doporučila, aby pocházely z různých částí Bible. Jejím cílem bylo, aby mezi oběma texty vzniklo tvůrčí napětí, které by svým vyladěním v kázání ukázalo vnitřní soulad Písma.
Protože však při bohoslužbách nezazní žádné upozornění typu: „teď začíná nový blok a v něm počítáme biblická čtení znovu“, bude i vám odteď připadat takové označování matoucí. Řešení je přitom prosté: název „druhé čtení“ vůbec nepoužívat. Stejně nejde o informaci nezbytnou – stačí říci jednoduše „základ kázání“. Původnímu záměru autorů této dnes už starší agendy by ovšem nejlépe odpovídalo, kdyby se čtení určovala spíše podle biblických částí, z nichž pocházejí: „čtení ze Starého zákona“, „čtení z evangelia“, „čtení z epištoly“ apod.
