Kazatel ČCE Aleš Wrana <>
(3.2.2025, rubrika: Kázání)
Z nějakého důvodu teď pročítám spousty evangelických kázání. A některé věci se v nich opakují tak urputně, až je to fakt protivné. Když se ozve „farizeové a zákoníci“, už přece každý evangelický posluchač ví, co bude následovat, je třeba říkat to stále znovu? Jací to byli zabedněnci, jak lpěli na neživé liteře atd. Zatímco my jsme prý na straně Ježíšově…
Sám už nekážu pravidelně, a když si připravuji kázání jen občas, už mi některé ty stereotypy nenaskakují automaticky. Onehdy jsem měl kázat na perikopu o svatbě v Káni. Jistě, Karáskova písnička je tak silná, že přece jen první stereotyp u mne vyvolala, snad dobrý. Dále jsem si však uvědomil, že právě k alkoholu máme jako společnost vztah farizejský a zákonický. Případné špatné důsledky pití třeba vína omezujeme zákony a chceme, aby bylo jejich dodržování kontrolováno. Jinak už to jako společnost ani neumíme, a z té státní roviny zřejmě přechází potřebnost restrikcí i do myšlení většiny z nás. Že by mohlo být nebezpečí alkoholismu kroceno jiným způsobem, je asi mimo naše představy. My sami jsme tedy většinově farizeové a zákoníci. Ta slova nejsou nutně nadávky, některé věci už umíme zvládat jen takto. Jedná se prostě jen o jiný přístup a jeho nezbytnost si byť třeba s lítostí připusťme. - A teď odvahu: jaký by tu asi byl postoj ježíšovský? Že v té perikopě je víno jen čirá radost, snad říkat netřeba. A jinde Ježíš říká, že podstatné věci si má člověk rozhodovat ve svém srdci. Každý dospělý člověk si má a může svůj vztah v alkoholu vyřešit sám u sebe. Jedině takové je skutečně svobodné a dobré řešení. A děti k tomu mají a mohou být vychovány rodiči. Takto by asi bylo evangelium..
