Dobrá evangelická kázání 1 – Tomáš Trusina

Kazatel ČCE Aleš Wrana <>
(10.2.2024, rubrika: Kázání)


Jsem velkým obhájcem kazatelského řemesla. Někdy si zoufám nad úrovní mnoha evangelických kázání. Ale než bych (asi marně) káral třeba i jen časté až obvyklé chyby, chci se pokusit ukázat příklady dobré. Ukázat je na dobrých stylech jednotlivých kazatelů.


Mé snažení není přísně vědecké, taky můj čas je omezený, proto jsem se rozhodl, že u každého z kazatelů, kterými bych se Deo volente zabýval, dohledám na netu jen pět posledních kázání. A ta budu, už kladně předpojat, taky přejně číst. Negativního si budu všímat jen natolik, nakolik oslabuje ony pozitivní prvky.

Při práci na jednom z předchozích článků mě upoutal styl Tomáše Trusiny. A proto jsem si na stránce salvátorského sboru našel nejdříve pět jeho kázání (2023-10-29, 11-26, 12-25, 12-25, 2024-01-07).

 

Nejvýraznější kvalitou kázání Tomáše Trusiny jsou přesně vysoustružené formulace, které dobře vycházejí z biblického textu, a pokud se vztahují k současnosti, tak také přiléhavě:

Protože neděle (každá), slavená jako den vzkříšeného Pána, to je čas a příležitost, která nám i Petrovi m.j. připomíná: čas našeho žití není podmaněn tomu, co se nepovedlo.
To vysvobození lidství zotročeného vlastní nemohoucností – ta předivná moc Ježíšova příběhu, která tě bezpochyby chce a dokáže postavit na nohy – ten příběh spásy sebou nese – pořád dál – tu kristovskou průšvihovost.
Tady, právě na tom kříži, dovršuje svoje poslání skutečný Spasitel. Ještě tuhle ztracenou ovci stihne přivést do stáda spasených. A když se s ním nestihl radovat u stolu Božího království na zemi, bude se s ním radovat aspoň v ráji – ale ještě dnes.

Z Ježíšovy zvěsti mnohokrát a především zdůrazňuje její sociální zaměření:

../se snaží Ježíše/ umlčet. Takhle na něj reagují majitelé pravdy a mocenských postů, propagátoři ideologií, z nichž jako šídlo z pytle vykoukne touha ponižovat slabší, vylučovat lidi všelijak odlišné, nebo házet vinu na různé obětní beránky.
Ujímá se bezbranných, co uprostřed života a světa zůstali ležet převálcováni rozhodnutím nejrůznějších malých i velkých potentátů.
Moje spiritualita přestane být zaměřená na moje zájmy a v Kristově duchu se – s porozuměním, empatií i odvahou a vynalézavostí zaměří na lidi okolo.
Spása – jako vysvobození – dostává svou konkrétní podobu též jako vysvobození i z takových tísní jako hlad, nemajetnost, jako vysvobození z životní situace, kdy člověk zůstal bez jistot, které ostatní – s nebezpečnou samozřejmostí – berou jako součást svého každodenního žití.
Copak církev i ve chvílích, kdy má solidárně sloužit lidské bolesti, nemyslí hlavně na to, jak co nejpůsobivěji prodat svůj obraz?

Taky rád v biblických textech objevuje prorocký rozměr. „Prorockou“ nazývá takovou zvěst, která překlápí běžné smýšlení a otevírá výhledy do větší dálky či hloubky. Sám sebe by TT prorokem určitě nikdy nenazval, když však tento predikát přiřadí některým biblickým slovům, výsledku dosahuje.

.. prorocký rozměr: Vyznává, že žádná lidská autorita, ať už politická, mocensky zaštítěná, nebo náboženská nemůže poroučet lidskému svědomí. Zejména ne tehdy, když přitom zpochybňuje kroky lidskosti, solidarity s trpícími nebo pronásledovanými, odmítanými když chce zapovědět či omezit kroky, které bezbranné a bezmocné aspoň trochu postaví na nohy. Kdo se tady učí, co to je svoboda svědomí, učí se dobře.
Ježíš s prorockou adresností – a provokativností vyhlašuje: „DNES se splnilo toto Písmo.“
tak tu Petr stojí jako vykřičník, jako prorocké varování všem budoucím kupcům s těmi nejposvátnějšími dary milosti.

Tomáš se často odváží sáhnout na politiku, vesměs vymezovat vůči ní, a ještě přesněji: vůči určitým typům politiků. Tohle je v našich sborech horká půda. (A já teď nesoudím, nakolik jsou tyto šlehy přesné a nakolik asi přijímané celkem jeho posluchačů, jen se v jeho případě odvážím tento rys řadit mezi ctnosti, byť by to u jiných kazatelů určitě byla nectnost):

A my pak nestačíme počítat desetitíce obětí jejich nekompetentnosti, jako za covidu…)
Jenže Petr nevystupoval jako nějaký svéhlavý provokatér – jako takový ten typ, co svými populistickými výkřiky strhává pozornost a sbírá politické body.

Tomáš v textu kázání rád používá aluze na evangelické písně, je to myslím velmi šikovné (protože nám evangelíkům zpěvníky nahrazují katechismus?):

Proto jsme i dnes spolu s Petrem dostali příležitost zpívat Radujme se, veselme se, chválu vzdávejme.
Jsi, prožitého dobře pamětliv, odhodlán svůj život celý dáti k službám mým?
Už kdysi proroci pohlédli na zapadákov, zvaný Betlém a nahlas vyzpívali: Neskládejte v mocných naději.
Těm, které nikdo nebere, vyřídí, že v království Božím je místa dost
.. to opravdu není jen náboženská kulisa našich životů, vhodná leda k času radosti, veselosti…!

 

Co do obrazivosti je Tomášův styl spíše uměřený, do velkých obrazů se (v těch kázáních, která jsem teď četl) nepouští, a myslím, že si hlídá i metaforiku slovních významů. Když slovní obraz vykreslí, je krátký, přesný a působivý:

na onu otázku "miluješ mne?" sotva můžeme vychrlit samozřejmou odpověď křesťanského jedničkáře.
V nikom jiném není spásy, vyhlašuje. Není to ale nápis vyvedený ve zlatě, jak to vidíme na stropě zdejšího kostela. Tohle vyznání zní z lavice obžalovaných. /vyznání Petra z příběhu o jeho souzení/

I v pár slovech se ovšem dají vypsat metafory až opulentní:

čas našeho žití není … určen tím, kde jsme selhali, kde se prokázala naše slabost, lichost našich slibů, krátkodechost našeho odhodlání, mělkost, nezakotvenost naší víry.
se narodil spasitel.. není pouhý sezónní hráč na city

 

Z Tomášových kázání na nás dýchne jeho důraz na čerstvost:

se kolem uzdraveného seběhli (a jsem si jist, že z něj přitom nedýchala upocenost a křeč fanatiků ani protřelost marketingových manipulátorů, ale duch Kristův, duch svobody a velkorysosti).
Vypravěč zdůrazní, že jeho soudce zarazila Petrova a Janova parrésie. Svoboda, a odvaha veřejně vyslovit, co svědomí volá. Z Petra dýchá osvobozující moc spásy Kristovy

Všechna kázání, kterými jsem se teď zabýval, těžila z dynamiky biblických příběhů. A asi to tak není jen v těchto. Tomáš zřejmě příběh potřebuje, vždyť i největší sílu k proměně lidského života pravidelně nazývá „příběh Ježíšův“. I sám vypráví, a posluchače se snaží do příběhu vtáhnout jako jeho účastníky, někdy i natvrdo (což nemyslím negativně):

s Petrem se dnes dostáváme do průšvihu. My? Tady? možná namítnete. To nemůžeme prostě sedět a s odstupem sledovat, o čem to dnes bude?
Třeba nás až dosud unášelo či zavalovalo vlnobití letošních předvánočních událostí. Teď se nám z toho mumraje vyloupl příběh Josefa, Marie, a ovšem toho, kterého Marie nosí pod srdcem. S těmihle třemi se zastavme.
Naše místo v tomto příběhu vidím ale někde jinde: Ne nutně po boku Petra, ani po boku Ananiáše a Safiry… Důležitým spoluhráčem je tu totiž celé shromáždění Božího lidu.

 

Jazykové novotvary TT (zde) nevytváří. Rád však používá moderní pojmy, a většinou přesně (píšu „většinou“ proto, že nad posledním příkladem mám otazník):

... Petra, když /byl/ frustrován.. Ježíšovým koncem
To spásné milostivé léto se týká těch, které skřípnul život
Zacheus mohl, ale taky nemusel být protřelý tunelář
Spása tu nabyla podoby proražené církevní a společenské bubliny. /příběh o Zacheovi/
Lukášovi na tomhle postoji k potřebným záleží nejvíc ze všech evangelistů a zdůrazňuje to i ve své druhé „netflixovské sérii“ – Skutcích apoštolských.

 

Tomáš dovede dobře vystavět odstavec, i dlouhý odstavec. A dobrou stavbu mají také celky jeho kázání. To se ovšem zde na malém prostoru ukázat nedá.

A nedá se zde ukázat ani jeho rétorická zdatnost, kterou vyžadují mnohé jeho věty. Byť nejsou dlouhé. Musí být artikulovány velmi přesně, a počítají s intelektuálstvím posluchačů:

- často jsou řetězem substantiv (s adjektivy a infinitivy):

.. za císaře Augusta zvedalo lidi ze židlí a tepla jejich domovů nařízení zaregistrovat se v rodném městě pro účely daňového přiznání.
To vysvobození lidství zotročeného vlastní nemohoucností – ta předivná moc Ježíšova příběhu, která tě bezpochyby chce a dokáže postavit na nohy – ten příběh spásy sebou nese – pořád dál – tu kristovskou průšvihovost.

- někdy (ale ne často, naprostá většina jeho vět je rozvíjena souřadně) se obtížnost pochopení zvyšuje použitím odporovacích členů:

Poslouchejte příběh, který právě do srdcí, plných otázek a bezradnosti, chce vnést světlo naděje a ujistit, že o nás Pán Bůh neztratil zájem, právě naopak..

 

A v neposlední řadě mne velmi těší, že Tomáš jen uměřeně používá vymezování, které jinak mnoha kázání prorůstá jak plevel (ale kárat chyby jiných jsem si přece zapověděl, že?) Vymezování jako:

Milovat Ježíše, to není sentimentální cit či nějaký křesťanský kýč.
Boží spravedlnost není slepá.
.. své vyznání nevyslovuje jako nějaký fanatik, sektář, přesvědčený slepě o své pravdě

 

 



  • 2 komentáře
  • Autor: Kazatel ČCE Aleš Wrana
  • poslední změna: 10.02.2024 18.19