Správci Evangnetu <>
(2.7.2016, rubrika: Rozhovory)
V roce 2016 si připomínáme dvě významná výročí Jeronýmů. Tím prvním je Husův přítel Jeroným Pražský, o němž jen málo Čechů ví, že zahynul stejnou smrtí jako Jan Hus – jen o rok později. Letos si tedy připomínáme 600. výročí jeho upálení na kostnické hranici. 6. 7. 2016 proběhne v Betlémské kapli slavnostní mše přenášená Českou televizí, kde památku tohoto světce uctí pěvecký sbor nesoucí jeho jméno – Jeronym. Ten se zrodil na pražském Žižkově při sboru Českobratrské církve evangelické v roce 1921 a slaví letos 95 let své nepřetržité činnosti. Tento amatérský pěvecký sbor je jedinečný svým repertoárem – převážně starou hudbou z období husitského hnutí, reformace a rané renesance.
O přiblížení života a názorů Jeronýma Pražského jsme požádali žižkovskou farářku Českobratrské církve evangelické a dlouholetou členku pěveckého sboru Jeronym Evu Potměšilovou:
Kdo to vlastně byl Jeroným Pražský?
Jeroným Pražský je významnou postavou českých dějin počátku 15. století. Byl klíčovým mužem české reformace a jedním z mála opravdových přátel Mistra Jana Husa, s nímž nakonec sdílel i stejný osud v daleké Kostnici.
Dá se zjistit, kdy a kde se narodil?
Rekonstruovat Jeronýmův raný život je velmi těžké. První prokazatelnou zmínkou o Jeronýmovi je záznam o jeho bakalářské promoci ze září 1398, kdy stal se bakalářem svobodných umění na pražském vysokém učení.
Narodil se kolem roku 1380 s největší pravděpodobností na Novém Městě pražském do rodiny zbožné, české, nepříliš bohaté, která se později pravděpodobně připojila k reformně orientovanému českému živlu.
Jeroným nepůsobil jen v Praze, ale na rozdíl od M. Jana Husa se vydal se do světa?
Už během univerzitních studií se u Jeronýma projevil mimořádný intelekt, nesporné charisma, hlad po vědění a především velký elán spojující se s neklidnou a dobrodružnou povahou.
Jako čerstvý bakalář se Jeroným rozhodl opustit Prahu a putovat až do vzdáleného Oxfordu, kde se věnoval přepsání nebo získání opisů některých v Praze doposud neúplných či neznámých spisů reformátora Jana Viklefa.
Cesta do Anglie byla první z celé řady dalších – následovala návštěva Palestiny, studia na universitách v Paříži, v Kolíně nad Rýnem a Heidelberku. Pravda je, že většinou musel tato místa opustit. Bylo to především pro odpor a nepochopení svých reformních názorů, částečně ovšem také pro Jeronýmovu zálibu v jízlivosti, ironii, všelijakých provokacích a také pro jistou formu zesměšňování názorových oponentů.
Při jednom ze svých delších pobytů v Praze přispěl Jeroným velkou měrou k prosazení změny poměrů na pražské universitě – potvrzené ve známém Dekretu kutnohorskému.
Jeroným hledal podporu pro české reformní hnutí v cizině – navštívil Vídeň a uherský Budín. Po zastávce v polském Krakově pokračoval v cestě na Litvu a západní Rus. Pravoslaví těchto zemí Jeronýma skutečně zaujalo, obzvláště přijímání svátosti oltářní pod obojí způsobou chleba a vína. Sympatická mu byla i samotná podstata pravoslaví, které neuznávalo papeže a mělo vlastní normy i liturgii.
Je to pravda, že Jeroným byl ve své době ve světě známější a uznávanější než M. Jan Hus?
Koncem roku 1414 se sešel v Kostnici koncil, který měl jednou provždy odstranit papežské schizma a reformovat samotné základy pozdně středověké církve. Jeronýmovi se na něm dostalo větší pozornosti a zájmu, než M. Janu Husovi. Především proto, že Jeroným byl mistrem čtyř evropských univerzit, zcestoval většinu tehdy známého světa a všude tam, kam zavítal, na sebe výrazně upozornil.
Jak reagoval Jeroným Pražský na Husovo uvěznění?
Když se Jeroným dozvěděl o uvěznění Jana Husa, hned se přichystal na cestu do Kostnice, kde chtěl svého přítele podpořit a obhajovat. V Kostnici zůstal ale jen krátce, neboť nabyl dojmu, že se mu doma v Čechách podaří zformovat dostatečně silnou a vlivnou skupinu, jež by se zasadila o Husovo propuštění.
Na zpáteční cestě byl však Jeroným zajat a 23. 5. 1415 byl v okovech přiveden do Kostnice. Kardinálové sehráli s Jeronýmem pokrytecké divadlo, kdy s ním pravidelně rozmlouvali a přesvědčovali ho, že může odvolat a při tom si zachovat svou tvář i důstojnost. Aby si získali jeho důvěru, zmírnili mu dokonce žalář. Jeroným tomuto nátlaku nakonec podlehl a 11. září 1415 přečetl v kostele sv. Pavla vlastnoručně sepsané prohlášení. V něm přiznal, že byl pod tlakem koncilu nucen uznat, že Viklefovo i Husovo učení je bludné a koncilem právem odsouzené.
Splnili kardinálové své sliby?
I po tomto odvolání byl Jeroným nadále vězněn a držen v přísné izolaci. Přesně rok po uvěznění - 23. května 1416, byl znovu přiveden před koncilní shromáždění. Přítomní se zřejmě domnívali, že dlouhý žalář otupil mysl obžalovaného a že z obav před hranicí bude mluvit pokorně a opatrně. Mýlili se. Jeronýmovi snad ještě nikdy nebyl statečnější, výmluvnější a pohotovější. Namísto potupného žaláře a věčné nejistoty zvolil si čestnou, i když strašlivou smrt na hranici.
Jak vypadala poslední Jeronýmova řeč?
Jeroným ve své poslední velké řeči života zpochybnil nestrannost soudu. Upozornil své soudce, že se budou muset jednoho dne sami zodpovídat před Bohem ze všeho, co proti němu nespravedlivě podnikli. Vyjmenoval také všechny slavné muže starověku i biblické a raně středověké historie, kteří zemřeli vinou lživých svědků. Obhajoval působení své i Husovo v Praze a na univerzitě. Vylíčil i pohnutky, jež ho přivedly do Kostnice, kde chtěl pouze pomoci příteli. Obšírně zdůvodnil své nedávné zaváhání, kde před strachem ze smrti zapřel své učení a pod nátlakem kardinálů odpřisáhl bludy Viklefa a Husa. K údivu všech oba muže i jejich učení vychválil. Vyjádřil hlubokou lítost nad tím, že se prohřešil proti svému svědomí, když dal přednost pomíjivému životu před Pravdou. Poté odvolal vše, co proti Husovi a Viklefovi ke své hanbě uvedl, a zdůraznil, že se nebojí podstoupit stejný trest, jaký byl vyměřen betlémskému kazateli. Tím Jeronýmova obhajoba skončila.
S Evou Potměšilovou si povídala Alena Kunčíková
Autorkou fotografií je Marcela Zweschperová.
