Diskuze k článku: Krize Českobratrské církve evangelické a jak z ní ven?

Je ČCE v hluboké krizi? Pokus o analýzu vystřelený z koltů hluboce zavěšených - hříchy farářů i laků, opovržení společnosti, hříchy vlastní i cizí. Je to pravda, nebo není? A jestliže ano, jak z toho ven?

Téma: Větší odpovídání

Od: Anonym: Tomáš Molnár <> ( ---.static.adsl.vol.cz )
Kdy: 04. 12. 2008 03:14
Předmět: Větší odpovídání

Navigace: link | přehled | fórum
Vážení přátelé, bratři a sestry, vynasnažím se odpovědět na základní námitky a také předložit cosi víc, než onen „velký“ krok, ke kterému ovšem, chtě nechtě, asi opět dojdeme.
Velkou námitkou, která se objevila, jest, že krize není tím nejpodstatnějším, že daleko podstatnější je Boží milost, která se nad námi klene a že bez ní stejně nic nenaděláme. Bude-li Pán Bůh chtít, bude tady ČCE nadále i přes její nedostatky a krize, které prožívá. Církev vždycky byla v krizi – i ta naše ČCE byla vlastně vždycky v krizi. Krize dokonce nějak patří k pravému bytí církve. Já to samozřejmě interpretuji bez všech „velkých“ důkazů z Písma a „závazných“ autorit. Tahle argumentace zaznívá v této diskuzi, stejnou či podobnou argumentaci bylo lze slyšet i v kázání nikoli nepatrného kazatele a činovníka naší církve na dosti důležitém sejití.
Co na to říci? Je to tak zbožné a spolehnuvší se, že se k tomu chce říci ámen i ámen. Mám ovšem přece jen několik námitek, které jsou, myslím, zásadní: Boží milost přichází tam, kde je volání z hlubokosti, kde je pokání, kde je obrácení. Nepochybně naše obrácení není tím, co by nás přiblížilo Pánu Bohu, postavilo na cestu vpřed. Je to vždycky jen Pán Bůh sám. Ale že by to šlo nějak bez tohoto procesu, o tom silně pochybuji. Pokud tedy nedocházíme k bodu, že je něco špatně a shnile a nenávratně ztraceno, nedomnívám se, že můžeme jen tak beze všeho operovat s Boží milostí jako s nějakou konstantou.
V tom kázání zaznělo, že už za první republiky se mluvilo o krizi českobratrského evangelictví. A byla ta krize tenkrát vyznána a vyřešena? Našla se z ní cesta vpřed? Bylo to českobratrské evangelictví, které jsme zdědili z První republiky tím, na co bychom se mohli zpětně dívat s pýchou? Nebo je tomu tak, že současná krize hluboce souvisí už s tou krizí tehdejší, nevyřešenou, zažranou, zahnívající a odpadávající? Není zcela náhodou tato krize, ve které už leckde odpisujeme pokročilým stádiem malomocenství, rozpadu? Vedle příkladu Férových z Lysé – Litole (viz příspěvek výše), mohu uvést také jiný příklad, a protože je negativní, ponechám jména i místo stranou. Jen kousek dolů po Labi se stal a dodnes v tom místě stojí veliký evangelický chrám, když jsem ho viděl naposled, pěkné břízky z okapů rostly. Také tam přišel bolševik a bral a kradl. O právní kvalifikaci činů komunistů v padesátých letech nemám pochybnosti. Jenže se tam žádný Fér, který by řekl: Málo na tom záleží, Pán Bůh dává i bere., nenašel. Byli tam jen rozkulačení sedláci, přesně ti, co platívali velké saláry a chudákům na jejich nuzné říkali: To si nechte. Do kostela nechodili, ale bývali ve staršovstvu – pro své mnohé statky. A byl tam pan farář, který slyšel ty jejich nářky. Bohoslužby ještě bývaly, ale kratičké, pak se šlo na faru a poslouchal se Západní rozhlas. Vůbec nic proti němu, poskytoval nám cenné informace a živil třeba mnohou naději. Jenže to bylo všechno, co se tam dělo. Sedláci – už také bezzemci – žili ve své křivdě. A ta křivda byla tak velká, že to byla křivda i od Pána Boha. Ten sbor není. Jestlipak toto není konec krize českobratrského evangelictví, jak byla ohlašována za první republiky. A jestlipak naše neochota dávat, dělit se, poslouchat Boží slovo, překročit hranice sebe sama, není pokračováním oné krize. Zdalipak lehké navázání na tragické postavy farářů z padesátých let, kteří byli v úřadě velké církve, ale málo ve službě, takže změněné poměry neunesli a nemohli nést ani sbory, zdalipak toto není pokračování oné krize? Napadne-li mne někdo, že jsem hromádkovec, když toto říkám, pak prosím. Nejde o to, zda jsem hromádkovec, či nejsem, jde o to, zda je to pravda, či nikoli.
Evangelium je slovo milosti. V tom se nepochybně shodneme. Ale Boží slovo, je také meč na obě strany ostrý. Shodneme se i v tom. Divně se nám ztratilo v onom milosťování slovo soudu. A to bychom měli vědět snad jako protestanti, evangelíci, že Boží milost je také Boží soud. Ohánět se Boží milostí jak cukrovou vatou? K čemu to je? Co je to jiného, než říkat: Pokoj, pokoj!, tam, kde žádného pokoje není.
Ale naučili jsme se mluvit takto o Boží milosti. Voláte-li leckdo po správné christologii, pak vězte, že ta bude tam, kde Kristus bude vnímán nikoli jako vždycky milý a usměvavý a vždycky hladící, tak s trochu přiteplalým hlasem, ale také jako ten, kdo má v ruce lopatu a sekeru a bič. A znovu opakuji: Tam, kde se smilovává, je vlastně jeho soud nejhorší. Jsem toho názoru, že pohled Jana Křtitele na přicházejícího hněvného Mesiáše nebyl špatný, pomýlený. Jan jen neodhadl, jak jsou věci daleko. Ježíš nepřišel jako moderní pedagog s metodou pozitivní motivace. Ježíš přišel do situace lidského hříchu, tedy do situace viny. A vina je smrtí. Proto každý jeho čin, uzdravení, dotyk, záchrana a také slovo je zmrtvýchvstáním. Kdyby naše bytí nebyla situace umírání, pak by šlo ještě čistit, mlátit, sekat. Ale zde je možné právě již jen křísit z mrtvých.
Bůh i v shromáždění svatých strašlivý jest náramně, a hrozný nade všecky vůkol něho. Strašný je Bůh v kruhu svatých, nesmírný, budící bázeň ve všech kolem sebe. (Ž 89,8)
O bázni Boží jsme zapomněli mluvit. Ne, nemíním tu náboženskou bázeň Boží, která se klaní a celebruje a koncelebruje. Míním tím tu bázeň, která pochází z doteku Božího. Ale ve chvíli, kdy jsme z Krista udělali, kámoše na pívu? To se s ním pak už objímáme vlastně napořád. Asi to ale nebude Kristus, co s námi na tom pívu sedí. Anebo jistě ne takto. Nedivme se pak, že tuhle prázdnotu náboženská tvořivost chce naplnit jinými obrazy Krista – jistě nesprávnými – ať už se jedná o juchací letniční, kteří nepochopili a volají hosana – hošijáná – kéž se smiluješ, jako fotbalové „hurrrrá“, nebo ony toužící po bohatší liturgii, kteří chtějí chvění před Bohem a v Boží přítomnosti nahradit chvěním před estetickým krásnem a nálezky lidskými. Tak daleko došlo naše zdůrazňování oné „milosti“, že ztěžka vysvětlujete evangelíkovi, hloubavému člověku, vysokoškolsky vzdělanému, že Pán Bůh je opravdu jiný. On totiž míní, a je mu z toho tak trochu nudno, že Pánu Bohu nezbývá nic jiného, než odpouštět, protože už je prostě takový a musí takový být. Připočtěme k tomu ještě odtrženost od existenční nouze a potažmo hlubokosti existenciální nouze a máme před sebou náboženského hledače, kterého neuspokojuje a nemůže uspokojit naše „laciná“ milost s kafetem po bohoslužbách.
Bázeň Boží, to si tedy myslím, že nám chybí a že nám už tradičně chybí. Lidé, kterých si velmi vážím, se o ní ostýchají mluvit, nechtějí o ní mluvit. Ale tím břit milosti, odvrácenou stranu milosti, soud neodvrátíme. Jen tížeji budeme hřešit na milost. Mít bázeň Boží znamená, že právě on bude středem nejen bohoslužeb, ale také našich životů. Ale abych dovysvětlil těm, kteří se domnívají, že bych rád z kazatelny nějak barokně hromoval a strašil peklem. Vskutku to s tím nemá co dělat. Je to jiný strach a jiná bázeň, protože její rub, nebo líc, chcete-li, je milování Pána Boha.
Cítím se trochu zaskočen tím, že minimálně dva z vás mluvili o soudech nad lidmi, nepochybně v návaznosti na přikázání Boží, ze všech vám jako nejhorší zůstal rozvod faráře a že jste, ačkoli jinak také máváte věječkou milosti, sud vzali sami velmi razantně do ruky. Špatně se mi o tom mluví, protože jsem sám rozvedený a dál dělám, byť s přestávkou v pasťáku, faráře. Nepochybuji o tom, že nevěra je hřích, že je to strašné a rozvod je strašný a že dopad na společenství je ničivý. Jenže on každý hřích je ničivý a někdy se projeví jeho ničivost okamžitě – to v případě nevěry a rozvodu faráře, jindy je jeho působení plíživější. Tím nejplíživějším jest, když se nedodržuje první deska zákona shrnutá nejen Kristem do „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, ze vší duše své, ze vší síly své“, ale o to drtivější.
Zkusme to odtud, od milování Pána Boha.
Jenže my nevíme, co to je. A tak i z úst renomovaného teologa, a opět člověka, kterého mám rád a vážím si ho, zazní, že milovat Pána Boha znamená poslouchat jeho zákony. Jenže ony jsou to dvě různé věci, byť spolu velmi úzce souvisí. A ačkoli právě tyhle dvě věci po tobě Pán Bůh chce, jistě nechce, abys je zaměnil, či jednu vypustil. Milovat znamená dát se cele a také vášnivě se dát a také rozumě se dát a také od hlavy až k patě a zas nazpátek. A pak k tomu patří také ta druhá deska a ta je opět shrnuta do slov „Milovati budeš bližního svého, jako sebe samého“. A tak přátelé, my v církvi a vůbec ve svých životech neprovádíme soudy, ale milujeme a lásky se dovoláváme, také u toho, kdo se prohřešil. Ale soud, ten nechme na Pánu Bohu.
Tam ovšem, kde milování nebude, tam bude vždycky jen lidská chytrost a lidská bezradnost hledat nejjednodušší cesty prospěchu. A rozvádějící se farář – málo milující – bude mít strach o svou existenci a nikoli o existenci církve a sboru. A druhá strana, obávám se, že také ne zcela nezištně milující, bude hledat nejjednodušší cesty eliminace. Poškozeni budou a jsou všichni.
Ale zpět k té lásce. Křesťan je zamilovaný člověk a tolik si chci vážit svého vyznání, že říkám, že českobratrský evangelík zvlášť.
Z nedostatku lásky roste zákonictví a bezzákonnost. Tuhle zkušenost také učinili mnozí. Nikoli ojedinělý příklad – člověk, který přišel z tradičního sboru do netradičního prostředí pohraničí. Pochází ze staré evangelické rodiny. V novém prostředí se do církve nepřihlásil – už je to 40 let. Hodný člověk, tak hodný, všechny vás zná. Ale do církve nechce. Právě pro tuhle zkušenost se zákonictvím a bezzákonností. Jak jej mám přesvědčit? V tuto chvíli je navíc jaksi nakažen vlnou naturální mystiky. Nepochybuji o tom, že vina se dá hledat i u něj, ale na tu se teď vědomě neptám. V konstatování skutečnosti ovzduší církve mu musím dát za pravdu.
Jsem si velmi dobře vědom toho, že bázeň Boží a milování Pána Boha a bližního se nedá oktrojovat. ČCE je také institucí a jak bychom chtěli měřit míru bázně a milování u farářů, presbyterů, kteréhokoli člena církve? ČCE je také institucí a jako instituce je z principu vydaná nebezpečí zploštění jádra věci. Ale je také církví – a pokud to není odvozenina od slova cirkus, ale od slova KYRIOS, pak je naděje a je cesta – ale je to cesta, ne poležení, posezení, a je-li to cesta, pak je to také výkon a bolí nohy a hlava a celé tělo.
Zaujala mne statistika, ze které prý vyplynulo, co si vlastně lidé přejí a na co jsou připraveni. Budete-li dělat průzkum v Litvínově o tom, co si lidé přejí a na co jsou připraveni, vyhovíte jim? Směr církve se, zásadně, neurčuje podle statistik. Ty mají vypovídající hodnotu, a to, co říkají, vezměme velmi vážně, ale nejsou ukazatelem cesty. Ani popsání situace církve, jak jsem jej provedl, není ukazatelem cesty, jen voláním z hlubokosti.
Stran mého jediného konkrétního návrhu, tedy odstoupení od nároku, jak je vyjádřen v zákoně o vyrovnání… Fakt to myslím vážně. V jednom telefonickém rozhovoru mi jeden z vás řekl, že mu připadám jako zélóti, kteří si vzali jako rukojmí celý Jeruzalém a trvali na boji s Římany, zatímco historie ukazuje, že pravdu měl Jochanan ben Zakaj, který se nechá i se svitky vynést co mrtvola z Jeruzaléma, aby založil školu v Jabne.
Nemyslím, že jsem zélóta. V okamžiku, kdyby stát, společnost, za námi přišla a říkala by: vy křesťané, vy českobratrští evangelíci nesete něco, co této společnosti schází, a my vás prosíme, navyšte počty duchovních a pastoračních asistentů a dalších důležitých pracovníků, abyste mohli jít do škol a pořádat to a ono, a tady na tento účel vás podpoříme, prosíme, udělejte to, pak nemám námitek. Ale tahle společnost a tenhle stát si to nemyslí. Myslíme si to o sobě tak maximálně jen my. A i kdyby to byla pravda – tak se argumentuje – vždyť my přece děláme tolik dobrých věcí, proč bychom si na to nemohli brát peníze, vždyť jdou na tolik a tolik nesmyslů – tak si je stejně brát nesmíme, a to právě proto, že si to myslíme jen my.
V návrhu, který jde na synod, jsou tyto argumenty proti přijímání takových peněz:
1. Výše „odškodnění neodpovídá skutečnému majetku, o nějž byla Českobratrské církev evangelická připravena v době komunismu. Převyšuje jej mnohokrát a takový majetek proto Českobratrské církvi nenáleží a není možné se o něj brát jakýmkoli způsobem. (Existují-li jaké majetkové nároky jednotlivých sborů na ony lesy, pole, budovy a hřbitovy, nechť tyto sbory zváží samy, chtějí-li o navrácení žádat.)
2. Českobratrská církev evangelická stojí a padá slovem Ježíše Krista a nemůže a nechce své postavení upevňovat majetkem. Takové pojetí je Písmu cizí. Její vnější zajištění musí být dáno předně obětavostí vlastních členů, kteří o životní důležitosti zvěsti své církve vědí a svými životy za ní stojí. Ocení-li společnost – stát v budoucnu bytí naší církve a její přínos pro společnost finanční podporou, budeme to pociťovat jako čest a závazek, nechceme a nemůžeme však tuto podporu vyžadovat, natož si ji nárokovat.
3. S následováním Krista nemá toto tučné finanční zajištění nic společného; nemá společného také nic se svobodou církve. Zkušenost našich předků ve víře naopak v souvislosti s nadměrným majetkem církve mluvila vždy o svedení a zajetí. Není proč se domnívat, že by tomu v tomto případě mělo být jinak.
4. Chtivost a majetkové spory již v tuto chvíli působí na církev zhoubně – obětavost upadá, jedni si již chtějí nárokovat více, než druzí. Celkovou krizi církve, ve které se nacházíme, takováto finanční potopa jen prohloubí. 5. Způsob, jakým byly jednotlivé částky rozdělovány mezi církve a jak se na toto rozdělování církve připravovaly, ekumenu v mnohém znemožňuje a staví mezi nás hradby, které jsme již léta nepoznali.
6. Majetkové nároky církví, jak byly v posledních téměř dvaceti letech stále zdůrazňovány – byť by i byly právně zdůvodnitelné – zcela zničily kredit církve – církví, který tu byl v roce 1989 a těsně po něm. Společností jsme vnímáni jako ti, kdo vztahují ruce po majetku a nikoli jako nositelé evangelia Ježíše Krista.
Je to krok, krok do neznáma. Ale o takové kroky přece jde. Kdyby tenhle krok do neznáma neudělal Abraham, ještě dnes by jeho potomci vyřezávali modly – anebo by žádní nebyli, kdyby takový krok neudělali navrátilci z Babylona, žádný Izrael by nebyl a nic bychom o něm neslyšeli, kdyby takový krok neudělal sám Kristus, dodnes by vyráběl v Nazaretu „prosté cedrové rakve“, takhle bych mohl pokračovat přes Františka z Asissy, Husa a reformátory a Schweitzera a Šimsu a Bonhoefera, až podnes. Že to byli všechno jednotlivci? Ano i ne. A i kdyby, co kdyby se jednou o odvážný krok víry pokusila církev?
Asi by to byl krok – šok. První, kdo je na řadě, jsou faráři. Já k nim patřím a mám rodinu, děti… Ó jak se bojím – a teď nežertuji.
Ale ono to zřeknutí se, zdá se, nebude mít žádný dramatický průběh. Dokonce se zdá, přátelé, že jediný dopad, který to bude mít, je jakési mravní narovnání našich hřbetů. Uvědomění si toho, co jsme a co nemůžeme být. Proto říkám: Zkusme to! TM
Od: Kazatel ČCE Petr Sláma <>
Kdy: 05. 12. 2008 03:03
Předmět: zéloti, bázeň a kočí evangelické pýchy

Sedl jsem si k odpovědi na několik posledních názorů této debaty. Hlásím se k onomu přirovnání Tomášova návrhu k jeruzalémským povstalcům z let 67-70 n.l., kteří pak podle legendy drží zbytek svatého města v pasti a dokonce sami zapalují zásoby potravin, aby uspíšili nebeskou intervenci. Rád bych ale upřesnil: nejen na obecné rovině, ale v situaci, v níž toho času jako církev v ČR a v Evropě jsme, považuji život za svoje lepší než život za státní peníze. Myslím, že současný způsob financování církví asi jistou letargizaci působí. Kdyby býval poslanec Tlustý a spol. neodstřelili projekt restitucí církevního majetku, jak ho vláda chystala a jak se na něm, pokud vím, církve v celku shodly, považoval bych to za inspirativní velkorysost ze strany římskokatolické církve – a za velké riziko pro nás, zda s námi ta suma příliš nezatočí. Do obojího bych doporučoval obezřetně jít a považoval bych v té souvislosti za důležitou diskusi o tom, oč nám jde a jak s penězi naložíme. Z toho ale zůstal akademický problém, restituce v navrhované podobě zřejmě nebudou. Trochu mě ale udivují naděje vkládané do finančního odstřižení se od státu v souvislosti s krizí ČCE, jak se jí zabývá tato debata. Považuji samofinancování za správnější, časem k němu asi dojde, jistou dynamizaci s sebou zřejmě může nést, ale obrodu církve bych od něj nečekal. Kterýmkoli směrem dnes chceme něco podniknout, můžeme. Často ale nepodnikneme proto, že nemáme nápad, sílu, výdrž ani peníze. Spíše než iniciativně stříhat zkornatělý státní penězovod, poohlížel bych se po životaschopných modelech sborové práce, ve kterých se bude dařit dospělým a příčetným křesťankám a křesťanům.
Hlásím se také k těm, kdo považují působení farářů, kteří záletem zbourali své manželství, za problém. Hovoří se mi o tom těžko přesně z toho důvodu, jako Tomášovi. Nejde mi ale o třídění hříchů na větší a menší. Jde mi o kvalifikační předpoklady – a pozor: nikoli spásy, místa ve sboru či u stolu Páně, nýbrž oné speciální, profesionálně svědecké funkce (a už ta institucionalizace a profesionalizace není samozřejmostí, ale rozhodnutím, učiněným za určitých dějinných okolností, s jistým pnutím vůči apoštolskému výměru), jakou farář v evangelickém pojetí opírajícím se o Bibli (např.1Tim 3) i některé reformační křižovatky (např. pražské artikuly) má. Ona svědecká funkce samozřejmě nespočívá prvořadě v počestnosti manželské, ale v té bázni Hospodinově a jeho lásce, o něž jde a které představují meze mých činů. Jistě se této funkci lze zpronevěřit také všelijak jinak, kolaborací s minulým režimem, myšlenkovou i fyzickou leností, finanční nepoctivostí a já nevím čím ještě. Na prvním místě ovšem, slyším mi připomínat Ladislava Beneše, nedobrým kázáním, jímž je kazatel pověřen a od něhož se má odvíjet vše ostatní. Problém je v tom, že jsme poztráceli pojetí kázně jako žádoucí hodnoty ne pro individuální spásu, ale pro fungování církve, i výrazové prostředky pro pokání, ve své podstatě realistické a milosrdné zároveň, neboť umožňující vyznat a vykročit. Každopádně je myslím před námi namáhavá diskuse o předpokladech, důsledcích a vůbec aspektech oné profesionalizace svědecké funkce faráře v její současné podobě.
Zcela nesmyslné mi ale připadá zprotikladnění zvěstování evangelia a budování sboru, jak ho předložil Jakub Dvořák. Nechápu, co jiného by toto zvěstování znamenalo (a jak by konkrétně vypadalo) než právě budování sborů. Hlavně ovšem jsem si nevšiml, že by kolem rašily a kvetly sbory, budované proto, aby se svou skvělostí staly vizitkou svých budovatelů. Leckde se něco hezkého daří a Bohu díky za to. Jinde méně. Rozumím ale mnohohlasu Bible tak, že právě o budování sborů eminentně jde, sborů jako takových velvyslanectví Božího království, malých ostrůvků zakusitelné bázně Hospodinovy, o které píše Tomáš, ale také společenství zakusitelné svobody a lásky. Nemá-li to ovšem být jenom maximalistickým blábolem, jsem jako teolog (ale proč tak klerikálně: jako každý, komu jeho křesťanství leží na srdci) povinen přemýšlet o formách sborového života, které tomuto napomáhají. Své obsahy víry máme vždycky v nějakých formách a jde o to, jestli jsou jim ty formy přiměřené, jestli je infrastruktura sborového života přiměřená dvěma pólům, mezi nimiž se tento život odehrává: na jedné straně akordu Bible, na druhé straně situací členů sboru i širší obce. Každá nová etapa církevních dějin začíná disonancí těch dvou pólů, přemýšlením, co je blbě, že to, co je Božím Slovem a tedy dozajista Pravdou, jakoby mlčelo, netáhlo a neoslovovalo. Jednou se ukáže, že je to tím, že se káže v trapném sepětí s mocnými, jindy tím, že latinsky, čemuž lidé nerozumějí… Tahle disonance buď skončí zánikem konkrétní podoby církve, nebo nějakou její reformací. Je mi proto blízký prvotní podnět, z něhož Tomáš tuto diskusi otevřel. Snad to nemusejí nutně být maximalistická očekávání, na která upozornil Honza Jun, ale porada o formách, které dají zazářit tomu, co je nám uloženo a kvůli čemu zde církev je. Jen bych myslel, že když budeme pořád opakovat, že hlavně ne jako rozjuchaní charismatici a ne jako liturgičtí katolíci, pak nám za krkem sedí kočí zvaný evangelická pýcha a nasazuje nám klapky na oči tam, kde mohl okolo proběhnout výraz či forma, které byly právě pro nás.
Možná by po těchto zahřívacích kolech diskuse otevřené Tomášovým textem pomohlo, kdyby se začalo rozvíjet několik tématicky soustředěnějších vláken. Myslím, že k tomu zval již v některém z předešlých vstupů Jakub Dvořák. Napadají mě témata „budování sboru“, „svědecká (nebo jiná?) funkce faráře“, „kázání a to ostatní“, „v církvi za svoje“, „co rozhodně podržet.“ Petr Sláma
Od: Uživatel Evangnetu Tomas Cvrcek <>
Kdy: 05. 12. 2008 04:04
Předmět: Re: Větší odpovídání

Ja bych se chtel rozhodne podepsat pod ten navrh odmitnout ten narok na statni penize. Mam k tomu jednu ciste prizemne praktickou poznamku.
Aby bylo jasno, odkud se na vec divam, mel bych se trochu predstavit. Druhym rokem pracuju jako assistant professor (ceskym ekvivalentem co do akademicke hodnosti by asi byl odborny asistent) na Clemson University v Jizni Karoline. Hlasim se tu ke spojenym metodistum (www.clemsonumc.org). Kazdy rok tu s rodinou travime devet mesicu, pak na leto (a obcas i na vanoce) jezdime do CR, kde se tedy ucastnim sboroveho zivota v CCE v Liberci. Clenem jsem tedy ve dvou sborech, svuj "desatek" prispivam v obou (tedy vlastne jsou to dva dvacatky). Protoze me zajimalo, jak to s tim financovani cirkve v USA chodi, nechal jsem se tu zvolit do financniho vyboru (na dvanact postu bylo jedenact kandidatu, takze to zase takovej problem nebyl).
Ty rozdily v zachazeni s penezma v cirkvi v USA a v CR jsou obrovsky, ale kdyz se nad tim blizeji zamyslim, tak a priori nevidim zadnej duvod, proc by ta americka metodisticka praxe alespon v nejakych hrubych rysech nemohla fungovat i v CCE. Napriklad, ted na podzim jsme samozrejme pripravovali rozpocet na rok 2009, cehoz soucasti je vysondovat od clenu financni prislib, kolik budou prispivat v pristim roce. Samozrejme jsme se strachovali, protoze je krize, burza za posledni rok klekla o vic nez padesat procent (coz primo umerne ovlivnuje vsechny duchodce, co maj individualni sporici ucet zainvestovanej na burze), propousti se, univerzita (nejvetsi mistni zamestnavatel) snizuje platy, mnoho lidi zapasi s hypotekou atd. Ale svete div se, po mesicni kampani byl vysledek ten, ze v souctu kongregace (o zhruba 900 clenech vc. deti a studentu) prislibila o tretinu vic penez nez loni (asi $600K).
Vsichni jsme byli docela prijemne prekvapeni. A kdyz nad tim premejslim, myslim, ze to neni tim, ze metodisti nebo americani jsou nejak zvlastni nebo neco na ten zpusob. Slo proste o to, ze pastyri cirkve (s podporou financniho komite z rad laictva) byli ochotni o ty penize na plno pozadat z kazatelny, predlozili clenum, jaka je tezka situace, vysvetlili, ze bez penez tezko bude sbor tezko nejak fungovat a vice nez jasne naznacili, ze vira vyzaduje obeti, v to pocitaje i ty financni. A evidentne to zafungovalo. Ja myslim, ze by to zafungovalo i v CCE. Proto si nemyslim, ze odmitani statnich penez je zelotstvi, vedouci k zapalovani zasob, je to proste spis urcity krok do neznama, takrka akt viry, ale (myslim) s rozumnou nadeji, ze neproslapneme naprazdno, a i s urcitym realistickym uvedomenim, ze holenkove-laici budou mit prave tolik cirkve, pro kolik se budou chtit obetovat (kdyz to trochu zjednodusim).
Zkratka myslim, ze v mem jihokarolinskem sboru se o financnich vecech kongregace mluvi mnohem otevreneji a mnohem vic bez obalu, nez v mem libereckem sboru CCE, a ten rozdil se projevuje i na financni situaci sboru. Je tento zvlastni ostych v CCE zpusoben prave tim, ze cleny CCE zase neni az tak potreba s zadostma o penize otravovat, protoze jsou tu statni penize? Nevim. Ale myslim, ze by bylo vhodno ten ostych setrast, ostatne penize nejsou sprosty slovo.
Tolik ma kratka zkusenost z druheho brehu Atlantiku. Snad jsem to nepretap.
Tomas C.
Od: Uživatel Evangnetu David Geisler <>
Kdy: 06. 12. 2008 13:24
Předmět: Re: finanční podpora církve

Ahoj Tomáši. Zajímavý příspěvek - ohledně toho "církevního samofinancování"… Pokud by to někdo chtěl v ČCE zkusit, tak by se měl hluboce zamyslet, jestli onen "zbožný účel" - čili samofinancování církve nemá "světit nevybíravé prostředky". Čili manipulativní vymáhání desátků - odůvodňování jejich výběr ideou následného Božího požehnání. Tak to fungovalo a funguje v hnutí víry. Ba i jinde… Jenže… Bůh nám však žehná svou milostí v Kristu zadarmo, ne pro naše náboženské skutky v církvi. Ostatně… našel by někdo z teologů a farářů (zúčastněných v této diskuzi) zmínku o nutnosti vybírat či dávat desátky (nebo moderněji 10% z hrubého) církevní pokladně? Co vy na to? Dá se to nějak "rozumně a s vírou" vyargumentovat?
Od: Kazatel ČCE Jakub Dvořák <>
Kdy: 06. 12. 2008 13:43
Předmět: Re: finanční podpora církve

Desátek se určitě biblicky doložit nedá. Těžko starozákonní opatření z dob primitivního agrárního způsobu života přenášet do dneška, navíc s novozákonním pojetím oběti.
Snaha po samofinancování nemá uspokojit údajný karpric farářů manipulativně vymáhat desátky, ale zbavit se nelegitimní závislosti na mocenských strukturách a zároveň vybřednout z pozice hracího míčku na politickém hřišti, ať v parlamentu, nebo v senátu.
Dávat je třeba z upřímného srdce, ne proto, abychom si kalkulujíce s tím, že "radostného dárce miluje Bůh" zajišťovali více jeho lásky. Ale miluji své děti a rodinu a snažím se ji opatřit vším potřebným. Miluji-li Boha, musím milovat jeho lid a dávat mu, co potřebuje, bez postrnanních kalkulů. Kdyby všichni členové naší církve dávali na salár původně požadované 1% příjmů, jejich rozpočet by to ani nepoznal, zato při současné průměrné mzdě by i malé sbory hospodařily s docela uspokojivými částkami.
Ale, jak říkal Disraeli: "kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod". Pokud nám to společenství něco dává, či lépe, pokud s ním jdeme za společně slyšeným hlasem, pak se budeme spíš ptát, co pro něj můžeme udělat, a ne, co pro něj udělat nemusímee.
Od: Uživatel Evangnetu David Geisler <>
Kdy: 06. 12. 2008 17:15
Předmět: Re: finanční podpora církve

Doporučuji taky zkusit kvalitní církevní fundraising. I ÚCK ČCE má svého fundraisera: Janka Haluková, +420 224 999 230, +420 737 702 526, :
  1. Získává finanční prostředky na činnost ČCE
  2. Vyhledává a oslovuje externí subjekty – nadace a fondy, sponzory, soukromé donátory i jiné subjekty
  3. Dojednává s nimi podmínky spolupráce
  4. Připravuje projekty pro získání grantů se státní sféry
  5. Shromažďuje infomace o možných dárcích finančních prostředků pro sborovou činnost, informuje o nich farní sbory, či senioráty
  6. Může vystupovat i jako metodický poradce při zpracování projektů pro jednotlivé farní sbory ČCE

Mohu jen doporučit. Loni v říjnu jsem se zúčastnil fundraisingového kurzu pro faráře a laické pracovníky ČCE. Fakt moc přínosné!!! Pracuji už pár let v církevních neziskovkách (školství, sociální služby). Dělal jsem i fundraisera, takže se v tom tak nějak vyznám. Je to tvrdá, ale přínosná práce. Ale fundraiser musí mít podporu církve a tým lidí, kteří o jeho službu stojí. Nemá-li ji, tak se může snažit… a stejně to není k ničemu. Biblicky se lze inspirovat "pre-fundrasingem", ke kterému vyzval náš Spasitel Ježíš Petra, když po Ježíši chtěli zaplatit chrámovou daň (Matouš 17,24-27). Já osobně nabízím zajímavé příklady církevního fundrasingu, kterému jsem byl nejblíže (buď jsem se na tom osobně podílel či to někdo jiný dělal pro naši neziskovku): http://themission.blog.cz/0812/rockova-legenda-uriah-heep-pro-olomoucke-bezdomovce http://dagg.blog.cz/0810/funraising-pro-kathkaris
Takže nakonec také parafrázuji Disraeliho: ""kdo chce, hledá způsob"… :) Hospodin s vámi.
Od: Kazatel ČCE Martin Grombiřík <>
Kdy: 05. 12. 2008 14:41
Předmět: Větší odpovídání na větší odpovídání

Pokusím se ještě trochu zašťourat do vosího hnízda připomenutím 3 problémů, které zde buď nezazněly anebo jen okrajově a decentně, ale podle mého názoru pokud už dotčenou krizi nevyvolávají, přinejmenším ji vydatně živí:
Prvním a zásadním problémem je, že tato církev má charakter víceméně rodinného podniku. To je jedna z věcí, která svého času sehrála pozitivní roli, ale tato role se přežila. V době protireformace a tolerance bylo samozřejmě nemyslitelné, že by traditio evangelické identity fungovalo bez úzkých rodinných vazeb. Situace se ovšem radikálně změnila. Církvi se otevřel poměrně velký prostor svobody už za starého Rakouska a tady se začala ukazovat stinná stránka rodinného charakteru církve, spojená navíc se zhoubným tolerančním návykem podezíravosti vůči "přivandrovalcům" - soběstředná uzavřenost bránila širší misijní aktivitě a stavy se nárazově (a většinou ne v očekávaném rozsahu) doplnily jen při nahodilých událostech typu nacionálně antikatolického přestupového hnutí 20. let. Dnes zaznívá v ČCE Boží slovo proti "přijímání osob" do prostředí, které by bez pověstných "klanů", nepotismu, jánabráchismu a "kamarádíčkování" snad ani (na čistě lidské rovině) nefungovalo. Tento model pak má pochopitelně prioritu udržení sama sebe, nikoli "on musí růst, já pak menšiti se."
Druhým problémem je sociologický model vzniku toleranční církve, který jde zcela proti všem ostatním modelům šíření společenství Kristova lidu. Zatímco už od dob apoštola Pavla budování místních církví začíná ve velkých centrech, odkud se šíří do menších center a postupně do zbylé krajiny, toleranční evangelická církev naopak začínala (z důvodu, který si pochopitelně nevybrala) v nejodlehlejších oblastech, kam ruka rekatolizátora nedosáhla tak efektivně, a teprve v průběhu "tání ledů" a restrukturalizace společnosti (průmyslová revoluce) se rozrůstala do měst, mnohé městské sbory vznikly jako filiálky silných a tradičních sborů vesnických a dodnes je to vidět i na mentalitě některých členů.
Podoba církve opřená o "lont" se mohla udržet v relativně stojatém a většinově christianizovaném prostředí "lidové církve", to je ale minulostí. Společnost se dynamizovala, urbanizovala a liberalizovala a církev je zatlačována na její okraj. Vesnice ztrácejí svůj charakter pospolitostí, mění se v satelity měst, "noclehárny" a "oddechovny od civilizace", ale samotná civilizace a kultura se odbývá v centrech. Schopnější jezdí za prací a zábavou pryč, neschopnější vykonávají méně kvalifikovanou práci v místě a pak volný čas utrácejí buď v místní nálevně nebo u televize.
Přitom si vesnické prostředí podržuje ze svých proprií spíše to negativní - nemůžete třeba jen tak nezávazně ze zvědavosti přijít do kostela nebo na faru, aniž by to o vás hned každý věděl. V situaci, kdy je ve vesnickém prostředí určitá tenze (většinou následkem bolševické politiky kolektivizace, deportace "kulaků" a přihrnování "náplav" různých "zlatokopů") se realizace takového nápadu může rovnat i určitému druhu společenské sebepopravy. V takovéto situaci je církev postavená na tradičních tolerančních vesnických sborech kolosem na hliněných nohou. V oblasti historie mějme úctu ke své minulosti, ale při pohledu do současnosti a budoucnosti "hledejme nejprve Boží království" a od všeho, co nám brání dělat to účinně, se raději odstříhněme.
Třetím problémem je negativní identita, totožnost založená na vymezování se vůči někomu jinému ("my jsme ti, co nejsou jako tamti"). V praxi se jedná především o tradiční vymezování se vůči římskokatolické církvi, k níž ještě relativně nedávno přibyla negativní identita vůči evangelikálnímu a charismatickému prostředí. Negativní identita je zrádná především v tom, že ke své "viditelnosti" nutně potřebuje svého "hostitele" (subjekt, na jehož pozadí se vymezuje) a paradoxně s ním stojí a padá (tragikomickou ukázkou jsou články paní Melmukové o kalichu v Českém bratrovi i zde v online brožurce O. Macka). V praxi to znamená, že společenské upozadění římské církve a její částečná reforma po druhém vatikánském koncilu ulamující hroty mnoha kritickým vymezením problematizuje ospravedlnění existence všech jejích "stínů". Podobně i stabilizace evangelikálního a pentekostálního prostředí - zájem o tradici církve, reformaci, liturgii apod. - bere vítr z plachet všem, kteří si dají do svého vývěsního štítu: "k dostání pouze u nás." Zaujímat v 21. století status confessionis 16. století je směšné. Hlavní otázka nestojí, zda je důvěryhodný papež, ale zda je důvěryhodný Bůh Abraháma, Izáka a Jákoba.
Existuje samozřejmě možnost pokusit se vyjádřit tuto identitu pozitivně sebedefinicí jako "svobodomyslné církve, která bere svět vážně". To je ale jen kamufláž negativní identity zmíněné výše. Zatímco katolická a pravoslavná církev či konzervativní protestanté tvoří jakousi alternativu k sekularizované společnosti, církve typu ČCE vytvářejí "alternativu k alternativě". Vzniká otázka, kdo o něco podobného stojí. Cílový objekt (jakýsi "čtvrtý člověk") rozhodně ne. Pokrokářské dogma, které je v pozadí "přidané hodnoty" liberální církve, reformaci interpretuje pouze jako historický mezistupeň k čisté sekularizaci a atheismu, tím tedy jako mouřenína, který už svou úlohu dohrál. Proč chodit ke kováříčkovi, když lze jít rovnou ke kováři? V přizpůsobování se hodnotám tohoto světa nikdy nebudeme zvládat vražedné tempo, jakým se tyto hodnoty mění. Podíváme-li se do širší ekumeny, procházejí krizí zejména liberálnější církve, a to i ty, které ke svému sebevědomí nepotřebují žádné minuty nenávisti k většinovému církevnímu "Goldsteinovi".
Od: Anonym: Jan Dospiva <> ( ---.erkor.cz )
Kdy: 23. 01. 2009 20:28
Předmět: Re: Větší odpovídání na větší odpovídání

Problém naší "evangelické identity" velmi úzce souvisí s pocitem krize naší církve. Ano, vymezujeme se vůči světu, vůči katolíkům a vůči konzervativním protestantům. Ale nemyslím si, že ten "čtvrtý člověk" neexistuje, sám se za něj považuji a díky ČCE jsem našel svůj duchovní domov. Ten prostor tady je. Co ale považuji za zásadní, je, že bychom měli být víc alternativou světu než alternativou katolíků a evangelikálů.