Sedl jsem si k odpovědi na několik posledních názorů této debaty. Hlásím se k onomu přirovnání Tomášova návrhu k jeruzalémským povstalcům z let 67-70 n.l., kteří pak podle legendy drží zbytek svatého města v pasti a dokonce sami zapalují zásoby potravin, aby uspíšili nebeskou intervenci. Rád bych ale upřesnil: nejen na obecné rovině, ale v situaci, v níž toho času jako církev v ČR a v Evropě jsme, považuji život za svoje lepší než život za státní peníze. Myslím, že současný způsob financování církví asi jistou letargizaci působí. Kdyby býval poslanec Tlustý a spol. neodstřelili projekt restitucí církevního majetku, jak ho vláda chystala a jak se na něm, pokud vím, církve v celku shodly, považoval bych to za inspirativní velkorysost ze strany římskokatolické církve – a za velké riziko pro nás, zda s námi ta suma příliš nezatočí. Do obojího bych doporučoval obezřetně jít a považoval bych v té souvislosti za důležitou diskusi o tom, oč nám jde a jak s penězi naložíme. Z toho ale zůstal akademický problém, restituce v navrhované podobě zřejmě nebudou. Trochu mě ale udivují naděje vkládané do finančního odstřižení se od státu v souvislosti s krizí ČCE, jak se jí zabývá tato debata. Považuji samofinancování za správnější, časem k němu asi dojde, jistou dynamizaci s sebou zřejmě může nést, ale obrodu církve bych od něj nečekal. Kterýmkoli směrem dnes chceme něco podniknout, můžeme. Často ale nepodnikneme proto, že nemáme nápad, sílu, výdrž ani peníze. Spíše než iniciativně stříhat zkornatělý státní penězovod, poohlížel bych se po životaschopných modelech sborové práce, ve kterých se bude dařit dospělým a příčetným křesťankám a křesťanům.

Hlásím se také k těm, kdo považují působení farářů, kteří záletem zbourali své manželství, za problém. Hovoří se mi o tom těžko přesně z toho důvodu, jako Tomášovi. Nejde mi ale o třídění hříchů na větší a menší. Jde mi o kvalifikační předpoklady – a pozor: nikoli spásy, místa ve sboru či u stolu Páně, nýbrž oné speciální, profesionálně svědecké funkce (a už ta institucionalizace a profesionalizace není samozřejmostí, ale rozhodnutím, učiněným za určitých dějinných okolností, s jistým pnutím vůči apoštolskému výměru), jakou farář v evangelickém pojetí opírajícím se o Bibli (např.1Tim 3) i některé reformační křižovatky (např. pražské artikuly) má. Ona svědecká funkce samozřejmě nespočívá prvořadě v počestnosti manželské, ale v té bázni Hospodinově a jeho lásce, o něž jde a které představují meze mých činů. Jistě se této funkci lze zpronevěřit také všelijak jinak, kolaborací s minulým režimem, myšlenkovou i fyzickou leností, finanční nepoctivostí a já nevím čím ještě. Na prvním místě ovšem, slyším mi připomínat Ladislava Beneše, nedobrým kázáním, jímž je kazatel pověřen a od něhož se má odvíjet vše ostatní. Problém je v tom, že jsme poztráceli pojetí kázně jako žádoucí hodnoty ne pro individuální spásu, ale pro fungování církve, i výrazové prostředky pro pokání, ve své podstatě realistické a milosrdné zároveň, neboť umožňující vyznat a vykročit. Každopádně je myslím před námi namáhavá diskuse o předpokladech, důsledcích a vůbec aspektech oné profesionalizace svědecké funkce faráře v její současné podobě.

Zcela nesmyslné mi ale připadá zprotikladnění zvěstování evangelia a budování sboru, jak ho předložil Jakub Dvořák. Nechápu, co jiného by toto zvěstování znamenalo (a jak by konkrétně vypadalo) než právě budování sborů. Hlavně ovšem jsem si nevšiml, že by kolem rašily a kvetly sbory, budované proto, aby se svou skvělostí staly vizitkou svých budovatelů. Leckde se něco hezkého daří a Bohu díky za to. Jinde méně. Rozumím ale mnohohlasu Bible tak, že právě o budování sborů eminentně jde, sborů jako takových velvyslanectví Božího království, malých ostrůvků zakusitelné bázně Hospodinovy, o které píše Tomáš, ale také společenství zakusitelné svobody a lásky. Nemá-li to ovšem být jenom maximalistickým blábolem, jsem jako teolog (ale proč tak klerikálně: jako každý, komu jeho křesťanství leží na srdci) povinen přemýšlet o formách sborového života, které tomuto napomáhají. Své obsahy víry máme vždycky v nějakých formách a jde o to, jestli jsou jim ty formy přiměřené, jestli je infrastruktura sborového života přiměřená dvěma pólům, mezi nimiž se tento život odehrává: na jedné straně akordu Bible, na druhé straně situací členů sboru i širší obce. Každá nová etapa církevních dějin začíná disonancí těch dvou pólů, přemýšlením, co je blbě, že to, co je Božím Slovem a tedy dozajista Pravdou, jakoby mlčelo, netáhlo a neoslovovalo. Jednou se ukáže, že je to tím, že se káže v trapném sepětí s mocnými, jindy tím, že latinsky, čemuž lidé nerozumějí… Tahle disonance buď skončí zánikem konkrétní podoby církve, nebo nějakou její reformací. Je mi proto blízký prvotní podnět, z něhož Tomáš tuto diskusi otevřel. Snad to nemusejí nutně být maximalistická očekávání, na která upozornil Honza Jun, ale porada o formách, které dají zazářit tomu, co je nám uloženo a kvůli čemu zde církev je. Jen bych myslel, že když budeme pořád opakovat, že hlavně ne jako rozjuchaní charismatici a ne jako liturgičtí katolíci, pak nám za krkem sedí kočí zvaný evangelická pýcha a nasazuje nám klapky na oči tam, kde mohl okolo proběhnout výraz či forma, které byly právě pro nás.

Možná by po těchto zahřívacích kolech diskuse otevřené Tomášovým textem pomohlo, kdyby se začalo rozvíjet několik tématicky soustředěnějších vláken. Myslím, že k tomu zval již v některém z předešlých vstupů Jakub Dvořák. Napadají mě témata „budování sboru“, „svědecká (nebo jiná?) funkce faráře“, „kázání a to ostatní“, „v církvi za svoje“, „co rozhodně podržet.“ Petr Sláma