Odpověď na příspěvek: Větší odpovídání na větší odpovídání

Od: Kazatel ČCE Martin Grombiřík <>
Kdy: 05. 12. 2008 14:41
Předmět: Větší odpovídání na větší odpovídání

Pokusím se ještě trochu zašťourat do vosího hnízda připomenutím 3 problémů, které zde buď nezazněly anebo jen okrajově a decentně, ale podle mého názoru pokud už dotčenou krizi nevyvolávají, přinejmenším ji vydatně živí:
Prvním a zásadním problémem je, že tato církev má charakter víceméně rodinného podniku. To je jedna z věcí, která svého času sehrála pozitivní roli, ale tato role se přežila. V době protireformace a tolerance bylo samozřejmě nemyslitelné, že by traditio evangelické identity fungovalo bez úzkých rodinných vazeb. Situace se ovšem radikálně změnila. Církvi se otevřel poměrně velký prostor svobody už za starého Rakouska a tady se začala ukazovat stinná stránka rodinného charakteru církve, spojená navíc se zhoubným tolerančním návykem podezíravosti vůči "přivandrovalcům" - soběstředná uzavřenost bránila širší misijní aktivitě a stavy se nárazově (a většinou ne v očekávaném rozsahu) doplnily jen při nahodilých událostech typu nacionálně antikatolického přestupového hnutí 20. let. Dnes zaznívá v ČCE Boží slovo proti "přijímání osob" do prostředí, které by bez pověstných "klanů", nepotismu, jánabráchismu a "kamarádíčkování" snad ani (na čistě lidské rovině) nefungovalo. Tento model pak má pochopitelně prioritu udržení sama sebe, nikoli "on musí růst, já pak menšiti se."
Druhým problémem je sociologický model vzniku toleranční církve, který jde zcela proti všem ostatním modelům šíření společenství Kristova lidu. Zatímco už od dob apoštola Pavla budování místních církví začíná ve velkých centrech, odkud se šíří do menších center a postupně do zbylé krajiny, toleranční evangelická církev naopak začínala (z důvodu, který si pochopitelně nevybrala) v nejodlehlejších oblastech, kam ruka rekatolizátora nedosáhla tak efektivně, a teprve v průběhu "tání ledů" a restrukturalizace společnosti (průmyslová revoluce) se rozrůstala do měst, mnohé městské sbory vznikly jako filiálky silných a tradičních sborů vesnických a dodnes je to vidět i na mentalitě některých členů.
Podoba církve opřená o "lont" se mohla udržet v relativně stojatém a většinově christianizovaném prostředí "lidové církve", to je ale minulostí. Společnost se dynamizovala, urbanizovala a liberalizovala a církev je zatlačována na její okraj. Vesnice ztrácejí svůj charakter pospolitostí, mění se v satelity měst, "noclehárny" a "oddechovny od civilizace", ale samotná civilizace a kultura se odbývá v centrech. Schopnější jezdí za prací a zábavou pryč, neschopnější vykonávají méně kvalifikovanou práci v místě a pak volný čas utrácejí buď v místní nálevně nebo u televize.
Přitom si vesnické prostředí podržuje ze svých proprií spíše to negativní - nemůžete třeba jen tak nezávazně ze zvědavosti přijít do kostela nebo na faru, aniž by to o vás hned každý věděl. V situaci, kdy je ve vesnickém prostředí určitá tenze (většinou následkem bolševické politiky kolektivizace, deportace "kulaků" a přihrnování "náplav" různých "zlatokopů") se realizace takového nápadu může rovnat i určitému druhu společenské sebepopravy. V takovéto situaci je církev postavená na tradičních tolerančních vesnických sborech kolosem na hliněných nohou. V oblasti historie mějme úctu ke své minulosti, ale při pohledu do současnosti a budoucnosti "hledejme nejprve Boží království" a od všeho, co nám brání dělat to účinně, se raději odstříhněme.
Třetím problémem je negativní identita, totožnost založená na vymezování se vůči někomu jinému ("my jsme ti, co nejsou jako tamti"). V praxi se jedná především o tradiční vymezování se vůči římskokatolické církvi, k níž ještě relativně nedávno přibyla negativní identita vůči evangelikálnímu a charismatickému prostředí. Negativní identita je zrádná především v tom, že ke své "viditelnosti" nutně potřebuje svého "hostitele" (subjekt, na jehož pozadí se vymezuje) a paradoxně s ním stojí a padá (tragikomickou ukázkou jsou články paní Melmukové o kalichu v Českém bratrovi i zde v online brožurce O. Macka). V praxi to znamená, že společenské upozadění římské církve a její částečná reforma po druhém vatikánském koncilu ulamující hroty mnoha kritickým vymezením problematizuje ospravedlnění existence všech jejích "stínů". Podobně i stabilizace evangelikálního a pentekostálního prostředí - zájem o tradici církve, reformaci, liturgii apod. - bere vítr z plachet všem, kteří si dají do svého vývěsního štítu: "k dostání pouze u nás." Zaujímat v 21. století status confessionis 16. století je směšné. Hlavní otázka nestojí, zda je důvěryhodný papež, ale zda je důvěryhodný Bůh Abraháma, Izáka a Jákoba.
Existuje samozřejmě možnost pokusit se vyjádřit tuto identitu pozitivně sebedefinicí jako "svobodomyslné církve, která bere svět vážně". To je ale jen kamufláž negativní identity zmíněné výše. Zatímco katolická a pravoslavná církev či konzervativní protestanté tvoří jakousi alternativu k sekularizované společnosti, církve typu ČCE vytvářejí "alternativu k alternativě". Vzniká otázka, kdo o něco podobného stojí. Cílový objekt (jakýsi "čtvrtý člověk") rozhodně ne. Pokrokářské dogma, které je v pozadí "přidané hodnoty" liberální církve, reformaci interpretuje pouze jako historický mezistupeň k čisté sekularizaci a atheismu, tím tedy jako mouřenína, který už svou úlohu dohrál. Proč chodit ke kováříčkovi, když lze jít rovnou ke kováři? V přizpůsobování se hodnotám tohoto světa nikdy nebudeme zvládat vražedné tempo, jakým se tyto hodnoty mění. Podíváme-li se do širší ekumeny, procházejí krizí zejména liberálnější církve, a to i ty, které ke svému sebevědomí nepotřebují žádné minuty nenávisti k většinovému církevnímu "Goldsteinovi".

Přidat příspěvek:


















Ověřovací kód