Zdá se mi, že "analýza vystřelená z koltů hluboce zavěšených" je celkem trefná a v mnoha věcech pravdivá. Teď už jen, aby vystřelená kule trefila ten správný cíl…

Nicméně, přestože se mi zdá analýza trefná a situace na mnoha místech církve dost žalostná, tak mě nějak nejde přes pusu mluvit o "krizi ČCE". Jednak s ohledem na mnohá místa a sbory ČCE, kde to třeba tak krizové není, nebo kde se krize stala příležitostí k nějakému posunu nebo změnám (myslím, že je lhostejné, je-li těch či oněch většina či menšina). Ale snad především proto, že si s "krizí ČCE" nějak neumím poradit, natož jí řešit. Zato si dovedu představit, že se bavíme o příznacích krize či dílčích problémech a snažíme se řešit ty. Možná to časem pohne i s celkem. Mluvit o "krizi ČCE" jako takové se mi ale zdá dost obecné a asi celkem neřešitelné.

Tomášův článek dává dost materiálu k rozhovoru o těch konkrétních věcech. Nevím, jestli se to dá rozpitvávat na internetu. Něco z toho, co mě k tomu napadá a týká se spíš toho ranku problémů "farářských", tedy do vlastních řad (možná opakovaně):

- přes stálé omílání toho, jak máme to všeobecné kněžství, farář je namnoze na sboru samotář. Ať už proto, že nikoho nepustí ke spolupráci, nebo proto, že se nikdo nenajde (může souviset, třeba ho nikdo pořádně nehledal).

- chybí více sborových pracovníků (třeba katechetů, pastoračních, dobrovolníků apd…), nejsme moc zvyklí, že by měli či mohli být a že by to bylo přínosem. Už jen pro to, že málokdo oplývá veškerými obdarováními, a když tak je těžko může zvládat všechny provozovat. A když je provozuje, tak jedno na úkor druhého. Nebo na úkor rodiny, či svých nervů.

- asi jako faráři často neumíme moc spolupracovat, nebo nechceme - ať už s kolegy, či se sborovými spolupracovníky. Klást důraz na spolupráci.

- nevim, jestli bychom skutečně neměli nechat místa, kde to nejde nebo nemá nějakou reálnou naději na rozeběhnutí a lidi nedaj najevo (dost konkrétně), že o tu práci stojí. Přitom by bylo potřeba rozvíjet práci jinde, kde to jde, kde o to stojí a snad by to mělo nějaký efekt (já vím, je to blbý slovo). Máme misijní podporovaná místa ale oni jsou to často místa spíš udržovací. Problém administrace takových sborů - defakto tím trpí i sbor administrátora (zvlášť při velkých vzdálenostech). Rozumně soustředit a využít síly.

Tak to ještě dalších pár výstřelů z koltů, možná nepřesně zamířených. Myslím, že ten článek o "krizi" stojí za rozhovor a za to něco s tím udělat. (Možná ne tady na internetu, to aby člověk furt u tý bedny seděl.) Možná to nějak rozsekat a udělat z toho témata na pastorálku, presbyterku či konventy či na sborové besedy a schůze staršovstva. A možná ne s nějakou zbytečně blbou náladou. Ani s pocitem, že jenom na tom teď záleží. Jsou to věci, které se nám prostě z nějakých důvodů přihodily a teď je třeba je řešit nebo o nich aspon mluvit. Třeba se z těch rozhovorů něco nového vyraší. A snad se to už někde děje (nevíte o tom?!) Tož tak :-)

Jakkoliv v celku máte pravdu, bratře faráři, s detaily lze polemizovat:

Nesouhlasím, že krize se trvá některých partikulárních oblastí, ne ČCE. Už samo takové tvrzení signalizuje, že máme něco tak hluboce zažraného pod kůži, že už nám to ani nepřijde. Všiměte si odpovědi bratra Molnára (který mimochodem nebyl vůbec ke svému článku puzen nějakou blbou náladou) bratru vršovickému kurátorovi. Dalo by se to shrnout Pavlovým slovem z 1Kor 12,26.

Současně je třeba přijmout fakt, že některé problémy nejsou jen dílčí, že sbory trpí krizí celku. Můžeme připomenout i věc, kterou bratr Molnár nezmínil, že jsme se dodnes envyrovnali ani s dluhy minulosti, že naše církev kolaborovala s komunistickým režimem, její představitelé se zbavovali nepohldných farářů i laiků. Dnes jsme hrdi na to, že M. Horáková byla naší členkou, Kdo na ni byl hrdý, když ji soudili a věšeli? atd. Přesto náš synodní senior přijal ocenění za statečný boj ČCE proti totalitě a mnoho evangelíků mu za to zatleskalo!

Krize je i v tom, že sbory nespolupracují, neboť naším cílem se stalo vybudovat krásný a mohutný sbor, často na úkor sborů sousedních či sousedních denominací. Důsledkem je, že sbory spolu nespolupracují, ale soupeří mezi sobou a s nimi i jejich funkcionáři. Odsud lze také těžko provozovat jakou koliv misii. Nebyla by získáváním Kristových učedníků, nýbrž pouze kořist pro sbory a ČCE a její statistické přehledy. Naši cílem by mělo být především zvěstování evangelia, ne budování sborů. Pak bychom neuvažovali jen o ekonomické efektivitě působení kazatelů na misijních místech. Ale nikdo v ČCE nemá ani představu o tom, co by to ta misie měla být a nikomu se to nechce řešit, snad jen těm, kdo už nějaká brožurová řešení mají.

Problém s málo aktivními členy je také chybou církve jako celku. Mnoho držitelů církevních funkcí a úřadů se chová, jako by po nich měla přijít potopa. Nástupci a spolupracovníci nejen nejsou systematicky hledáni, ale většinou jsou i aktivní lidé odrazováni. Důvodem mohou být jak osobnostní faktory, tak i nedůvěřivá atmosféra v ČCE, kdy se mnozí mezi sebou hlídají a podezřívají, vzájemně se neuznávají za rovnocenné křesťany, ačkoliv diplomatických sebepokořování je mezi námi také dost.

Problém však, kterým Tomášův článek vrcholí, je skutečně globální, a vyžaduje jasný postoj sborů i jednotlivců: to je to financování. Je skutečně čestné pro ČCE podílet se na tom obchodu se státem? A je-li to nemravné a zachováme-li se poctivě, jsou sbory a jejich členové připraveni nést důsledky zásadového jednání (jehož jsme nebyli v nedávné minulosti schopni), které musí především spočívat ve zvýšené obětavosti, ale také vzájemné spolupráci mezi funkcionáři i členy.

Jakkoliv s tebou souhlasím, zarazila mě tvá teze, Jakube, že naším cílem není budovat sbory. Viz tvé "Našim cílem by mělo být především zvěstování evangelia, ne budování sborů." Vzhledem k tomu, že to dost řešíme právě v našem sboru, rád bych se u toho zastavil. Dovedl bych si to představit, pokud bychom se vzdali jakékoliv institucionalizace církve. Ovšem tam, kde začíná spolupráce, tam nutně dochází k institucionalizaci, a tedy budování sboru jako pozemské církve. Ta řevnivost mezi sbory skutečně není na místě, ale bez společného cíle budovat sbor (církev) bychom ani neměli potřebu se mezi sebou radit, něco obětovat pro společnou věc, usmiřovat se po konfliktechm, hledat společnou cestu, navazovat na základy, které už byly založeny. Když se mluví jen o zvěstování evangelia, mám pocit, že to většinou právě zůstává právě u toho konejšivého mluvení. Ve chvíli, kdy zavedeme kategorii budování, už přecházíme k poslušnosti, k aktivnímu životu. Nebo je snad ještě nějaká alternativa?

Problém není v instivucionalizování církve (nejsem žádný naivní mlaďoch, to ode mě nečekej), ale v záměně cílů za prostředky. Sám víš, že perfektně fugující sbor je snadnější vybudovat na jiných základech, než na evangeliu. Sbor se musí chápat jako věc služebná, interimní, tedy předběžná, ve své podstatě efemérní. Předstupeň ke Království Kristovu. Jakmile se stane budování sboru smyslem a cílem veškeré naší činnosti (dokonce když se nám postupně a nepozorovaně vytratí všechny ostatní a sbor má být vizitkou naší osobní dignity, naší píle a zásluh, nebo třeba i zbožnosti!), nastává problém.

Řeknu-li to jedním velmi hrubým podobenstvím: záleží na tom, za jakou mrkví má oslík kráčet?

Původně jsem se k této diskusi nechtěl vůbec vyjadřovat (nemám rád řeči o krizi od té doby, co jsem se naučil od starých moudrých lidí brát věci prostě "tak jak jsou"), teď ale čtu knížku Tomáše Halíka "Dotkni se ran" - doporučuji! Má tam kapitolu o církvi - píše, že v českém myšlení je zakotvena hereze "mravního idelaismu" a pokračuje: " Nebývá frustrace z náboženství, odpad a lhostejnost jen druhou druhou stránkou a následkem přehnaných očekávání, nereálných snah …?" "Onen morální idealismus a z něho plynoucí rigorismus, přehnaná očekávání a přílišné nároky mají za následek ovšem frustrace, znechucení a rezignaci. Kdo chce jen to nejlepší, často si nedokáže vážit dobrého, kdo chce jen ideálního partnera, nedocení dost toho svého, reálného. Často se pak jeho vztah, který mohl být dobrý, stane peklem neustálých výčitek a zklamání a nakonec se nejspíš rozpadne". Tož na zamyšlení. Já sám bych na cucky nic nesekal a cucků se nezbavoval. Nešlo by to spíš nějak přijmout a žít? Život tak děsně rychle utíká… Honza Jun

Milý J.J. Zdá se mi, jak tomu je i jindy, že je Halík trochu mimo. Osobně mne třeba nenapadají nereálné snahy a očekávání, nýbrž jen to, co je možné. Stačilo by například nevěnovat se blbostem a věnovat se Písmu, a to ne na způsob přežvýkavců. Je to pro evangelíky něco "nereálného"? A co když bych očekával od církve, aby lidem od frustrací odpomáhala, zatímco k ním vede? A co kdybychom přestali hledat psychologizující vysvětlení problémů, která jsou zamlžující? A co kdyby záleželo na podstatných věcech? A mělo by pak smysl říci: je to jedno, nechme to, jak to je? Nevede strach z frustrace k lhostejnosti?

Milý Honzo, určitě je spousty dobrých psychologů. A mnoho moudrých lidí. A někdy třeba stačí číst Švejka - u jedněch jsem viděl na stěně z drátu Švejka s pivem a bylo tam, taky teda z drátu, napísané: To chce klid! Mám tě rád, promiň, ale tohle neberu! TM