Původně jsem se k této diskusi nechtěl vůbec vyjadřovat (nemám rád řeči o krizi od té doby, co jsem se naučil od starých moudrých lidí brát věci prostě "tak jak jsou"), teď ale čtu knížku Tomáše Halíka "Dotkni se ran" - doporučuji! Má tam kapitolu o církvi - píše, že v českém myšlení je zakotvena hereze "mravního idelaismu" a pokračuje: " Nebývá frustrace z náboženství, odpad a lhostejnost jen druhou druhou stránkou a následkem přehnaných očekávání, nereálných snah …?" "Onen morální idealismus a z něho plynoucí rigorismus, přehnaná očekávání a přílišné nároky mají za následek ovšem frustrace, znechucení a rezignaci. Kdo chce jen to nejlepší, často si nedokáže vážit dobrého, kdo chce jen ideálního partnera, nedocení dost toho svého, reálného. Často se pak jeho vztah, který mohl být dobrý, stane peklem neustálých výčitek a zklamání a nakonec se nejspíš rozpadne". Tož na zamyšlení. Já sám bych na cucky nic nesekal a cucků se nezbavoval. Nešlo by to spíš nějak přijmout a žít? Život tak děsně rychle utíká… Honza Jun