1. (Písmo kanonické.) Věříme a vyznáváme, že kanonická Písma svatých proroků a apoštolů obojího Zákona jsou pravé slovo Boží samo a že mají postačující autoritu ze sebe samých, nikoli z lidí. Neboť sám Bůh mluvil k otcům, prorokům a apoštolům a mluví k nám dosud skrze Písma svatá.

2. (Písmo učí plně vší pobožnosti.) A v tomto Písmě svatém má obecná církev Kristova co nejplněji vyloženo vše, co náleží jak k spasitelné víře, tak k řádné správě lidského života. Proto Bůh tak zřetelně přikázal nic k němu nepřidávati aniž mu co ujímati (Dt 4,2). Soudíme proto, že z těchto Písem je nutno vyvodit pravou moudrost a zbožnost, dále pak napravování a řízení církví i vyučování všem povinnostem zbožnosti, posléze dokazování článků víry a zavržení nebo vyvracení všech bludů jakož i všechna napomenutí, podle onoho apoštolova slova: Všeliké písmo od Boha vdechnuté jest; užitečné k učení, k trestání atd. (2Tm 3,16). A opět praví apoštol Timoteovi v 1. listě (1Tm 3,14-16): Toto píši tobě, abys věděl, kterak máš v domě Božím obcovati atd. (Písmo je slovo Boží.) A opět týž praví k Tesalonickým: Přijavše slovo od nás, přijali jste ne jako slovo lidské, ale jakož v pravdě jest, jako slovo Boží atd. 1Te 2,13. Neboť v evangeliu řekl Pán: Ne vy jste, kteří mluvíte, ale Duch Otce mého, který mluví ve vás. Tedy, kdo vás slyší, mne slyší; a kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá. (Mt 10,20; Lk 10,16; srov. J 13,20.)

3. (Kázání Božího slova je Boží slovo.) Proto když dnes kazatelé podle řádu povolaní toto slovo Boží zvěstují v církvi, věříme, že oni zvěstují a věřící přijímají samo slovo Boží; a že se proto nemá jiné Boží slovo ani vymýšlet, ani z nebe očekávat. A tak je nyní třeba mít zřetel jen na zvěstované Slovo, nikoli na zvěstujícího služebníka, neboť i když je služebník zlý a hříšník, slovo Boží přece zůstává pravé a dobré.

4. Nemáme za to, že by toto zevní kázání mělo být pokládáno za neužitečné proto, že vyučování pravému náboženství závisí na vnitřním osvícení ducha, jak jest psáno: Nebude učiti více jeden každý bližního svého. Všichni zajistí napořád znáti mne budou (Jr 31,24). A: Aniž ten, kdo štěpuje, jest něco, ani ten, kdo zalévá, ale Bůh, který vzrůst dává (1.K 3,7). Ačkoli tedy žádný nemůže přijíti ke Kristu, jedině leč Otec nebeský přitrhl by jej (J 6,44) a leč by byl osvícen Duchem svatým, přece víme, že Bůh zajisté chce, aby slovo Boží bylo kázáno i zevně. Bůh by zajisté mohl vyučiti Kornelia (ve Skutcích) svým Duchem svatým nebo službou anděla beze služby svatého Petra; přesto však ho odkazuje na Petra, o němž anděl praví: On poví tobě, co bys měl činiti (Sk 10,6). (Vnitřní osvícení nečiní nepotřebným zevní kázání.) Neboť ten, který uvnitř osvěcuje tím, že lidem dává Ducha svatého, ten také přikázáním pravil svým učedníkům: Jděte po všem světě a kažte evangelium všemu stvoření (Mk 16,15). Proto Lydii, prodavačce šarlatu ve Filippech, kázal Pavel Slovo zevně, ale uvnitř ženě srdce otevřel Pán (Sk 16,14). Stejně tak Pavel po pěkném rozvinutí myšlenek nakonec dodává (Ř 10,17): Tedy víra ze slyšení, slyšení pak skrze slovo Boží. Uznáváme přitom, že Bůh i bez této zevní služby může osvítit lidi, které chce a kdy chce; to je v jeho moci. My však mluvíme o obvyklém způsobu, jak vyučovat lidi, který nám Bůh uložil jak příkazem tak příkladem.

5. (Bludy.) Zatracujeme proto všechny bludy Artemonovy, manichejců, valentinovců, Kerdona a markionovců, kteří popřeli, že Písma svatá pocházejí z Ducha svatého; buďže některá z nich nepřijali, jiná porušili svými přídavky a pokazili.

6. (Apokryfy.) Při tom ovšem nikterak nezastíráme, že staří nazvali některé knihy Starého Zákona Apokryfy, jiní je pojmenovali Církevní. Chtěli totiž, aby v církvích byly sice čteny, ne však povýšeny na takovou autoritu, že by potvrzovaly víru. Tak připomíná i Augustin v 18. knize spisu O městě Božím v kap. 38, že knihy Královské uvádějí jména a knihy některých proroků, ale dodává, že nejsou pojaty do kánonu, a že k zbožnosti stačí ty knihy, které máme.

1. (Pravý výklad Písem.) Apoštol Petr pravil, že výklad Písem svatých nezáleží na rozumu lidském (2Pt 1,20). Proto neschvalujeme výkladů lecjakých; proto také neuznáváme jako pravý a původní ten výklad Písem, který se nazývá "smysl římské církve", k jehož přijetí totiž prostě obhájci římské církve každého usilovně nutí. My naopak máme za pravověrný a původní jen ten výklad Písma, který je vyvozen z nich samých (ovšem s přihlédnutím k povaze toho jazyka, jímž jsou sepsána, při čemž je třeba pečlivě uvážit všecky okolnosti a vykládat i podle smyslu míst podobných i odlišných s přibráním dalších a jasnějších), jenž se shoduje s pravidlem víry a lásky a slouží výborně k slávě Boží a spáse lidí.

2. (Výklady svatých Otců.) Proto nepohrdáme výklady řeckých a latinských svatých Otců a nezavrhujeme jejich rozpravy a pojednání o svatých věcech, pokud se srovnávají s Písmy. Skromně však od nich upouštíme, ukazuje-li se, že přinášejí, co je Písmům cizí nebo jim odporuje. A domníváme se, že jim tím nijak nekřivdíme; vždyť všichni jednohlasně odmítají stavět své spisy na roveň Písmům kanonickým, ale nařizují zkoumat, jak dalece se s nimi shodují anebo rozcházejí, a přikazují shodné výklady přijímat, od odchylných však upouštět. (Koncily.) Stejně je třeba posuzovat také ustanovení a usnesení koncilů.

3. Proto nepřipouštíme, aby na nás někdo v náboženských rozepřích nebo ve věcech víry dorážel pouhými výpověďmi Otců nebo výměry koncilů, tím méně přijatými obyčeji, neb též množstvím stejně smýšlejících anebo předstíráním starobylost. (Kdo je soudcem?) Ve věcech víry tedy nestrpíme jiného soudce leč Boha samého, jenž Písmy svatými vyhlašuje, co je pravé a co falešné, čeho se přidržeti, od čeho utíkati. A tak se spokojujeme pouze úsudky duchovních lidí, které jsou vyvozeny ze Slova Božího. Jeremiáš aspoň a ostatní proroci důrazně odsoudili sněmy kněží zřízené proti zákonu Božímu a horlivě napomínali, abychom neposlouchali otců, ani nevstupovali na cesty těch, kteří chodí podle svých nálezků a odvrátili se od zákona Božího.

4. (Lidské tradice.) Právě tak odmítáme lidské tradice, byť se označovaly skvělými názvy, jakoby byly božské a apoštolské, vydané církvi ústně od apoštolů a - jakoby rukama apoštolských žáků - biskupům, kteří po nich následovali; porovná-li se však s Písmy, rozcházejí se s nimi a tímto svým rozporem prozrazují, že naprosto nejsou apoštolské. Jako totiž apoštolé neučili věcem navzájem si odporujícím, tak ani žáci apoštolští nezvěstovali nic apoštolům protivného. Bylo by dokonce bezbožné tvrdit, že apoštolé ústně ustanovovali něco odporujícího tomu, co napsali. Pavel jasně praví, že všude v každé církvi stejně učil (1Kor 4,17). A opět praví: Nepíšeme vám nic jiného, než to, co čtete, aneb což prvé znáte (2Kor 1,13). Jinde zase svědčí, že on a učedlníci jeho, tj. mužové apoštolští, jedněmi šlépějemi chodí a jedním duchem všecko konají (2Kor 12,18). I Židé kdysi mívali své tradice starších, Pán je však přísně zamítal dokazuje, že plnění jich překáží zákonu Božímu a že se jimi Bůh ctí nadarmo (Mt 15,9; Mk 7,7).

1. (Bůh je jeden.) Věříme a učíme, že Bůh je jeden bytností nebo přirozeností, sám sebou má své bytí, sám ke všemu si stačí, je neviditelný, netělesný, nezměrný, věčný, stvořitel všech věcí viditelných i neviditelných, svrchované dobro, živý a všechno obživující a udržující, všemouhoucí a svrchovaně moudrý, milostivý neb milosrdný, spravedlivý a pravdivý. Mnohobožství si však ošklivíme, protože je psáno výslovně: Hospodin Bůh tvůj, Hospodin jeden jest (Dt 6,4). Já jsem Hospodin Bůh tvůj … Nebudeš míti bohů jiných přede mnou (Ex 20,2n). Já jsem Hospodin a není žádného více, kromě mne není žádného Boha… Zdali ne já Hospodin, a není žádného jiného Boha kromě mne. Není Boha silného, spravedlivého, a spasitele žádného kromě mne (Iz 45,5.21). Já Hospodin, Hospodin, Bůh silný, lítostivý, milostivý a dlouhočekající, hojný v milosrdenství a pravdě… (Ex 34,6).

2. (Bůh je trojjediný.) O tomtéž nezměrném, jediném a nedílném Bohu nicméně věříme a učíme, že je nerozdělitelně a nesmíšeně rozlišen na osoby Otce, Syna a Ducha svatého, takže Otec zplodil Syna od věčnosti, Syn je zplozen zplozením nevypravitelným, Duch svatý však z obou vychází, a to od věčnosti a s oběma má být vzýván, takže jsou tři ne sice bohové, nýbrž tři osoby téže podstaty, spoluvěčné a sobě rovné, rozlišené co do osobitostí, a předcházející jedna druhou pořadím, nikoli však nerovností. Pokud totiž jde o přirozenost nebo bytnost, jsou spojeny tak, že jsou jeden Bůh, a božská bytnost že je společná Otci, Synu i Duchu svatému. Rozličnost osob nám totiž jasně ukázalo Písmo tím, že anděl mezi jiným pravil svaté Panně: Duch svatý sestoupí v tebe, a moc Nejvyššího zastíní tě; a protož i to, což se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boží (Lk 1,35). Ale i při Kristově křtu jest slyšen hlas přicházející z nebe a pravící: Tentoť jest ten můj milý Syn (Mt 3,17). Zjevil se též Duch svatý v podobě holubice (J 1,32). A když sám Pán přikazoval křít, přikázal křtít ve jménu Otce, i Syna a Ducha svatého (Mt 28,19). Jinde v Evangeliu též řekl: Ducha svatého pošle Otec ve jménu mém. A opět praví: Když pak přijde ten Utěšitel, kterého já vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který od Otce pochází, ten bude vydávati svědectví o mně atd. (J 14,26; 15,26). Krátce: Přijímáme Apoštolské vyznání, které nás učí pravé víře.

3. (Kacířství.) Odsuzujeme tedy Židy a mohamedány i všecky, kdo se rouhají této svatosvaté a vzývání hodné Trojici. Odsuzujeme také všechny bludy a bludaře, kteří učí, že Syn a Duch svatý jsou Bohem toliko podle jména, že v Trojici je cosi stvořeného a služebného neb druhému poddaného, že je v ní posléze něco nerovného, většího nebo menšího, cosi tělesného nebo tělesně zobrazeného, rozdílného co do jednání nebo vůle, buď smíšeného nebo osamoceného, jakoby Syn a Duch svatý byli stavy a vlastnosti jednoho Boha Otce, jak soudili monarchijci, noëtovci, Praxeas, patripassiáni, Sabellius, Pavel Samosatský, Aëtios, Makedonios, anthropomorité, Areios a podobní.