Přítomni: Adam Balcar, Pavel Duchan, Jaromír Dus, Šárka Grauová, Ilja Herold, Jiří Hoblík, Petr Krejčí, Roman Mazur, Tomáš Molnár, Petr Sláma, Jaromír Strádal, Jiří Šamšula, Jana Šarounová, Jan Šulc
Zápis z jednání provedl: Pavel Duchan
1) Úvodní pobožnost
Vedl Petr Sláma a po přivítání se četlo z Hesel Jednoty Bratrské
Iz 66,1 a
Sk 7,48. V Bibli jsou pozorovatelné dva proudy: Bůh v chrámech přebývá (např.
Ž 87) vs. kritika budované jistoty na těchto budovách a přehlížení světa (např.
Ž 127). Následovala krátká přímluvná modlitba a
píseň 367 Studně nepřevážená.
2) Schválení programu
Petr Sláma navrhuje „časový rámec“ do 21:30 hod., který by pomohl při organizaci setkání. Prezentoval nástin programu porady s možností změn na základě připomínek (nevyužito). Jako první by promluvili Ilja Herold a Tomáš Molnár, aby přednesli své texty, a poté se bude diskutovat. Diskuze by pak probíhala ve třech blocích: 1. Co jsou bohoslužby jako takové (co se v nich děje)? 2. Kázání 3. Co jiného než kázání mají být bohoslužby? Závěrem pak přijde na řadu několik organizačních záležitostí k fungování Platformy Krize/Vize
ČCE.
3) Prezentace pracovního materiálu I. Herolda a diskuse na ním
ILJA HEROLD: Všech sepsaných dvacet bodů je pro něj závažných. O krizi se teprve učíme hovořit a je natolik hluboká, že ji nelze řešit návratem k tomu, co je nám osobně milé a co jsme hluboce prožívali (a v dané době i fungovalo). Je to spíše krize světa, která se promítá do všech oblastí našeho působení. Je tedy nutné hledat cesty, jak by církve mohly a měly pomoci řešit tuto krizi. Jak evangelium může a chce do této světové krize hovořit a zasahovat. Je potřeba si všímat světového dění, nebát se evangelijně kritizovat a hledat cesty z toho špatného ven. Je nutné proto revidovat náš vztah k Bibli, církvi, kázání, evangeliu, abychom se od nich mohli odrazit. Elaborát je jakousi výzvou, nikoliv hodnocením, protože stojíme před dlouhodobým úkolem.
JAROMÍR STRÁDAL: Je nutné řešit vztah bohoslužeb a světa. Bohoslužby jsou ve světě. Nelze jinak. Ovšem vnímáme je cílené a vědomě pro svět?
TOMÁŠ MOLNÁR: Příčiny krize mohou být výrazně hlubší. Jakkoliv je to krize všeobecných hodnot, je stále důležité se ptát, kdo je za to zodpovědný. „Všichni jsme vinni za všechno a já více než druzí“ (Dostojevskij). I my jako církev máme svůj díl zodpovědnosti.
PETR SLÁMA: Krizí světa nemusíme být překvapeni, protože krize je výchozí bod evangelia. Církev pak je jako Noemova archa, která chce tuto krizi přestát. Je to silný biblický impuls.
ILJA HEROLD: Je důležité vybrat, na kterou stranu se chce člověk naklonit: Apokalyptické očekávání soudu nad světem vs. „Bůh tak miloval svět…“
TOMÁŠ MOLNÁR: Je nutné jisté vydělení ze světa, nabízet alternativu. Apokalyptika je věcí vypjaté situace
JAROMÍR DUS: Co je úkolem církve? Pokoušet se reformovat svět, nebo vytvářet alternativu?
JAROMÍR STRÁDAL: Krize v sobě nese zárodek nového. Horší než prožívat krizi je být spokojený. Krize je nadějná situace. Je tedy nutné krizi vnímat pozitivně, pokud je spojena s vizí.
ILJA HEROLD: Jaromír Dus zdůraznil, že existuje svět a církev. Je důležité vědět, kdy a kde žiju. Kdy žiju v církvi a kdy „ve světě“?
ROMAN MAZUR: Církev si ve své historii vyzkoušela různá období, kdy byla u moci a mohla organizovat a řídit svět, a také kdy byla jen menšinovou alternativou. Nyní je situace jasná. Je velice podobná době prvního období církevních dějin Církev má v naší společnosti velmi malý vliv, takže pro začátek by plně stačilo být alternativou. Raději menší, ale realizovatelný úkol a cíl.
TOMÁŠ MOLNÁR: Existuje jisté napětí mezi „být ze světa“ a „být ve světě“.
JIŘÍ HOBLÍK: Mnohým dnes stačí být „lidovým ateistou“, takže nabízet alternativu je velice těžké. Dříve byla církev útočištěm těch, kteří chtěli slyšet něco jiného než oficielní názor. Dnes je velká konkurence pro církev (všemožné náboženské i filosofické proudy). Člověk by měl bohoslužby vnímat jako jakousi katarzi, obnovu, očištění a odejít s úlevou, že žít ve světě má svou cenu.
JIŘÍ ŠAMŠULA: Co je to ten „svět“? Vnímá nebezpečí dualismu. Bůh přece působí, kde chce, takže zcela jistě i ve světě.
ILJA HEROLD: Držme se především dobrých cílů (ne malých).
JAROMÍR STRÁDAL: Je nutné mít pořádek v pojmech. Bohoslužby a svět se budou vždy nějak míjet, je ovšem nutné najít společného jmenovatele. Není možné odejít z církve do světa a ze světa do církve. Nemůže být církev bez světa a svět bez církve.
4) Prezentace pracovního materiálu T. Molnára a diskuse na ním
TOMÁŠ MOLNÁR: Můj text je veden z pozice faráře, nikoliv ze sborového nebo dokonce celocírkevního pohledu. Chtěl bych se vymezit proti interpretaci, že jsou dva subjekty - (lid vs. farář), subjektem bohoslužeb musí být Bůh. Na prvním místě by měla být pokora, se kterou přistupujeme k bohoslužbě, je připraveno kázání, jsou připraveny texty – vše směřuje k Bohu. Pokud bude subjektem farář, tak si bude vyřizovat účty se sborem, pokud lid, tak farář bude kázat na témata, která si sbor vydupe. Je tedy nutná velká dávka pokory. Jako základní věc bohoslužeb vnímá zvěst – zvěstované slovo. Večeře Páně by se dala slavit každou neděli (ne ovšem v duchu limských dokumentů). „Se srdcem pokorným, s myslí zkroušenou“. Forma bohoslužby by měla odrážet život sboru – je tedy nutné být otevřený. Strohost bohoslužeb je zde proto, abychom se vyhnuli modlářství.
JIŘÍ HOBLÍK: Co to jsou bohoslužby? Slovo je převodem z latiny - „XXX“. Umíme toto slovo vzít vážně?
TOMÁŠ MOLNÁR: Termín „bohoslužba“ chápe jako „boží služba“ nikoliv jako „služba Bohu“. Bůh službu nepotřebuje. Primární je to, že je nám poslouženo.
ROMAN MAZUR: Mluvit by měli i laici, protože výklad je jedna věc, ale vnímání sboru je důležité. Např. s ohledem na formy (nejen obsah) Ježíšova zvěstování. Neztrácíme pro teologickou přesnost a hloubku zajímavost? Je vedená debata pro laiky důležitá?
JAROMÍR STRÁDAL: Formy Ježíšovy činnosti byly spíše „menší“, obdobné jako biblická hodina atp. Bohoslužby se konaly v chrámě. Ježíš „učil v chrámě“, v synagoze, když byl požádán, kázal na veřejnosti – „všední“ prostředí, činil znamení – opět v „sekulárním“ – všedním prostředí. Paralelně s tím vším probíhala chrámová bohoslužba. Tu on nerušil.
ROMAN MAZUR: Ježíš ovšem na konci svého působení chrám s jeho provozem odepsal! My navazujeme na Ježíšovský model.
PETR KREJČÍ: Někdo se snaží Bohu i poroučet. V pojmu bohoslužba je zakódovaný vztah Pán a otrok. Hlavním cílem je však svoboda a v tomto směru je nutné chápat slovo služba. Jsem-li služebníkem Hospodinovým, nejsem služebníkem nikoho jiného, a tak jsem svobodný. Nemá to se službou na statku co do činění, jedná se o zcela jiný pojem.
JAROMÍR DUS: Pán Bůh nás miluje tak moc, že nám (vedle jiných přikázání) přikázal i světit den odpočinku a sloužit mu. Součástí (boho)služby je přece i náš čas! Sloužit Bohu, to znamená také, dát mu kousek ze svého – i ze svého času! Soudím, že do kostela se chodit má! A kázání má být inspirací k přemýšlení a impulzem také k vlastnímu hledání Boží vůle. Základem „dobrého“ kázání je tedy poctivý farář, který sám hledá a také vyznává to, co káže.
PETR KREJČÍ: Bohoslužby jsou dvojím připomenutím: 1. Hospodin stvořil člověka k obrazu svému (máme se tedy snažit přiblížit obrazu božímu) 2. zmrtvýchvstání Ježíše Krista – Boží království je mezi námi a my jsme povinni jej hledat.
PAVEL DUCHAN: Je nutné akcentovat „čas“ jako něco, co můžeme darovat Bohu.
JIŘÍ ŠAMŠULA: Je nutné odlišit dimenzi etickou a kultickou dimenzi slova „služba“. Bohoslužby nejsou od toho, abychom věděli, co máme dělat, ale spíše tiché spočinutí v proudu toho, co děláme.
TOMÁŠ MOLNÁR: Intenzita společného „amen“ je lakmusovým papírkem života sboru. Bohoslužby jsou „mytím nohou“. Subjektem našeho sejití se je Bůh. Bohoslužby mají způsobit reakce pro celý zbytek týdne.
JAN ŠULC: Bohoslužby by člověka měly „nabít“ na celý týden, člověk by měl odcházet proměněný. Diskuze by měla být na téma „proč neodcházíme nabití“, jakkoliv je to subjektivní. Bohoslužba je kompaktní celek, není to pouze kázání, je nutné tedy řešit každou část bohoslužeb.
ADAM BALCAR: V diskuzi je nutné odlišovat dvě roviny – co nám bohoslužby dávají a rovina naslouchání božímu přikázání. Na prvním místě je otázka, co po nás chce Bůh a co se bohoslužby týká, je to možné vyčíst z Bible.
JAROMÍR DUS: Služebník přijímá řád - a tedy i příkaz přicházet do kostela - jako dar. Někteří staří faráři prý říkali, že po dobrém kázání nemá lidem chutnat nedělní oběd! Občas jsou i taková kázání nutná, ale jistě ne vždy, a už vůbec ne při bohoslužbách s vysluhováním sv. Večeře Páně.
ROMAN MAZUR: Vynechme pro tuto chvíli velké pravdy, těch jsou plné učebnice systematik, kostely ovšem zejí prázdnotou. Mnohdy stačí elementární lidská slušnost a drobnosti pro zlepšení celých bohoslužeb a to ze strany faráře i sboru. Např. píseň se nemusí vybírat ke kázání, ale proto, aby dobře zazněla a pocitově rozechvěla srdce.
JIŘÍ HOBLÍK: Proč se slaví bohoslužby. Definice tvaru bohoslužeb záleží na christologickém pohledu. Evangelíci se už nyní nebojí hovořit o zkušenosti (prožívání bohoslužeb), což je dobře.
JAROMÍR STRÁDAL: Sociologické a psychologizující chápání bohoslužeb je past.
PETR SLÁMA: Bůh je partnerem bohoslužeb (přicházíme k němu v poslušnosti), důraz je ovšem na obousměrném provozu. Srov. dvojznačnost slova liturgie („služba lidem“ ale i „služba lidí“). I to ukazuje obousměrný pohyb – od Boha k člověku, ale také od člověka k Bohu. Cituje M. Grombiříka: „Bůh nám dává svoji milost v slovech Evangelia a ve svátostech, my mu předkládáme oběť chvály a díků, prosby a přímluvy za sebe i jiné lidi, společně s Bohem slavíme zpřítomňující památku spásných událostí a sjednocujeme se s Kristem do jednoho těla. To je vše, co bohoslužba vyjadřuje.“
TOMÁŠ MOLNÁR: Smyslem bohoslužeb je, že si necháváme posloužit od Boha, takto obslouženi od Boha máme z bohoslužeb odcházet, což nestojí v opozici k citovaným slovům Martina Grombiříka.
JANA ŠAROUNOVÁ: Chybí dosah bohoslužeb přes celý týden. Co má být tímto dosahem – určité rozpoložení, přemýšlení nad kázáním?
5) Ostatní části bohoslužeb:
JANA ŠAROUNOVÁ: Není důraz na kázání v
ČCE příliš velký? Důležitá je např. rovněž vlastní četba bible či autenticita faráře ve vztazích - ta někdy osloví více než kvalita kázání.
TOMÁŠ MOLNÁR: Kázání je důležité. Už jen oblečením taláru káže i sám sobě. Opouštět prioritu Slova by bylo chybou.
JIŘÍ ŠAMŠULA: Je dobré, že bohoslužby mají dvě ohniska – kázání Slova a svátost.
ROMAN MAZUR: Bohoslužby mají více aspektů, je např. nutné, aby bylo vidět, že zvěstované Slovo mezi lidmi ve společenství „žije“. Kázání je nutné chápat v kontextu dvojiny kázání – svátost nebo v širším kontextu celostné zkušenosti z bohoslužeb. Lidé mají v tomto celku zakusit něco pozitivního.
ŠÁRKA GRAUOVÁ: Některé skupiny lidí - odrůstající děti, lidi postižené nebo indisponované - bohoslužba orientovaná výlučně na kázání, vyžadující plné intelektuální schopnosti, nemůže oslovit. Nemá-li být pro ně bohoslužba pouze předehrou k posezení u kávy a čaje, je třeba hledat i jiné cesty.
ILJA HEROLD: Je přiměřené vést a analyzovat v církvi statistiky a provádět sociologický průzkum? Zřejmě ano, protože se o to právě dnes snažíme. Důležité je, ke KOMU hovořím a CO mu sdělují. Kázání často odpovídají na otázky, které si posluchači nekladou. Lidi neurazí, když jim někdo vynadá, ale urazí, když z nich někdo dělá blbce. Lidé mají chtít být na bohoslužbách a smutnit, když nejdou.
PETR KREJČÍ: Na počátku bylo Slovo – důraz na kázání je důležitý. Dnešní faráři by měli velké problémy s reformátory kvůli obsahu kázání. Nutné je kázat, co znamená slovo Boží pro dnešek.
JAROMÍR DUS: Mým prvním „šéfem“ byl br. senior Růžička. V posledních letech svého života, bydlel ve sborovém domě u Klimenta. Pravidelně se účastnil i večerních bohoslužeb v kostele u Martina ve Zdi. Mluvil o tom rád, někdy s neskrývaným nadšením: „Jak se v naší církvi káže! Jak dnes - ti většinou mladí - faráři káží! Poctivě hledají v Písmu, a hledají slova, jak porozumět a vyjádřit Boží vůli!“ Také já mohu říci, že jsem v posledních letech snad neslyšel „špatné“ kázání. Na kazatelích je vidět zápas o Slovo a poctivé úsilí tlumočit je svému sboru.V naší zemi je mnoho církví, o Českobratrské církvi evangelické církvi se myslím stále předpokládá, že tady je úroveň „bohoslužby slova“ stále vyšší, než jinde. Slýchával jsem to častěji od katolíků, kteří po mši v kostele na Jiřího náměstí přicházeli ještě na bohoslužby v Korunní ulici.
PETR SLÁMA: Co to vlastně je ta „úroveň kázání“? Jestli to není jen odraz evangelické pýchy na „řádnou exegezi“?
JAROMÍR DUS: Dobré kázání není blábolem a má základní biblickou orientaci.
ADAM BALCAR: Všechny konfese se shodují v tom, že znají pouze kázání slova božího. Dnes se mnohde „slovo boží“ nekáže, káže se, co se líbí faráři/lidem, popřípadě kázání redukováno na výklad. Toto je možný důvod krize. Je to otázkou zadání pro kázání – je jím vyložit text nebo kázat Boží slovo?
JAN ŠULC: Lidé ve sboru reagují na to, kdo bude kázat, svou (ne)přítomností na bohoslužbách. Mělo by nás to vést k zamyšlení nad podpůrnými prostředky ke kázání, aby to vše neviselo jen na něm.
JANA ŠAROUNOVÁ: Hlavní důraz na slovo je nezbytný, ale křesťan nemůže žít jen z nedělního kázání.
JIŘÍ KREJČÍ: Spor kázání vs. výklad je falešný. Jsou to nedělitelné věci, není možné oddělovat.
TOMÁŠ MOLNÁR: Nutné doplnit, že se bavíme o ideálních situacích, kdy výsledky nemusí odpovídat nebo být vyrovnané kvality. Evangelium je jednoduché, není nutné kydat na hlavu lidem Heideggera (zmíněn dříve). Důležité je, aby farář kázal pravdu, nikoliv kličkovat mezi problémy sboru a členů.
6) Závěrečná rozprava o dílčích částech bohoslužby
PETR SLÁMA: Věčný apel na pravdivost kázání je sice odpovídající, ale příliš obecný a eschatologický, nutné je vnímat i střednědobý horizont. Např. sociologii se nelze vyhnout. Že kázání má být pravdivé, je nutný předpoklad, otázkou je, co dál? Jaké další věci vlastně tvoří bohoslužbu?
JIŘÍ ŠAMŠULA: Kázání a svátost jsou nezbytné. Pokud jeden prvek chybí, stává se bohoslužba torzem. Protože svátost doplňuje a vyvažuje fakt, že kázání je vázáno na kazatele.
ROMAN MAZUR: Uvažuje, zda dnes čím dál obvyklejší měsíční četnost vysluhování evangelické večeře Páně (při účasti téměř všech) neodpovídá každotýdennímu katolickému vysluhování (kdy často přistupuje jen část účastníků bohoslužeb). Důležitý je ovšem i křest jako druhá svátost. Model dětský křest – konfirmace kolem 14 let – podíl na životě sboru „praská“ ze všech stran.
JIŘÍ KREJČÍ: Katolíci oslovují všechny smysly, evangelík je odkázán na slovo. Tomuto může pomoci prostředí sboru. Důležité je také závěrečné požehnání, které je velice silným tématem, svým způsobem „nepříjemným“, protože to někdo může vnímat jako „magický“ úkon.
TOMÁŠ MOLNÁR: Píseň byla v tradici vždy silným impulzem. Člověk má chtít jen jedno, takže není na škodu, když písně souvisí s kázáním. Je nutné vnímat, proč „zpíváme Bohu“. Bohoslužby mají upozornit na to, že Kristus vstoupil do světa, nejedná se o „odsloužení“.
PETR SLÁMA: Závislost na výkonech kazatele evangelíky ve své podstatě uzavírá. To souvisí s tím, co se děje na bohoslužbách. Je potřeba posilovat objektivní prvky, které zapojují lidi, např. liturgii se zapojením laiků.
ADAM BALCAR: Základní prvek bohoslužeb je společenství, to tam musí být. Model, kdy jeden zastupuje Boha a ostatní jej sledují, je špatný. Vytrácí se prvek společenství.
ROMAN MAZUR: Důraz na aspekt společenství a na laickou službu v církvi. Inspiraci v tom hledá spíše než v liturgických církvích v umírněném evangelikálním prostředí.
JIŘÍ KREJČÍ: Kde se dva či tři sejdou v Kristově jménu, tam je přítomen i on. To je povzbuzením pro naše společenství.
JAN ŠULC: Pokud písně reagují na kázání, pak působí celek krásně, ale je nutné vybírat písně, které sbor umí a zná. Pestrost výběru písní je veliká. Ohlášky mohou do celku zapadnout, ale také se změnit na diskusní klub, který rozbije celou bohoslužbu. Vnesení responsoriálního skutku je důležité, protože toto tvoří společenství.
ILJA HEROLD: Mají se bohoslužby konat i ve čtyřech nebo ve dvou účastnících? Není to znevažování bohoslužeb, že musí být za každou cenu a všude?
JAROMÍR DUS: Bohoslužby určitě ne za každou cenu! Mně se třeba v Kaplici občas stalo, že jsem sundal talár a „bohoslužby“ se pak podobaly spíše biblické hodině a modlitební chvíli kolem stolu Páně.
7) Technické záležitosti k fungování platformy krize/vize ČCE
Roman Mazur nastínil otázky, které bude potřeba příště projednat:
1. Otázka členství – jak se vstupuje, vystupuje, může být seznam členů veřejný?
2. Otázka financí – navrhne částečně proplácet jízdné mimopražským.
3. Oficiální výstupy – jak schvalovat, jakého druhu, články, brožurky…? Aktuálně schválený je jediný vystup: Zápis na Evangnetu.
4. Společný jmenovatel pro naše úsilí? Je možné definovat naše snažení pod jeden společný jmenovatel?
8) Příprava dalšího tématu: Sbor
Pracovní materiály připraví a na Evangnetu zveřejní do 11. 5. 2010 manželé Jan Šulc a Šárka Grauová a Jiří Hoblík.
Další setkání: 25.5. 2010 v 19:00 hod. ve sboru Praha 8 - Libeň
9. Závěrečná pobožnost
S volnými modlitbami a zpěvem „Kyrie eleison“.
