V diskuzi týkající se financování ČCE nastolil v souvislosti s debatou kolem (ne)slanosti naší církve bratr Dvořák otázku "v čem ta slanost je?". Protože mi tato otázka přijde podstatná, zakládám k ní samostatné téma.

Tedy, v čem podle nás je?

Předkládám svůj pohled:

To, co na naší víře "solí" a čím se odlišujeme od jiných náboženství, je zvěst o Ježíši Kristu jako Božím synu, ve kterém se Bůh snížil na naši lidskou úroveň, pro naši spásu se obětoval nejvyšší a zcela fyzicky reálnou obětí a svým vzkříšením zvítězil nad smrtí a my toto vzkříšení zvěstujeme.

Ježíš Kristus proto není postavou minulosti, je stále živý, a tam, kde se lidé sejdou v Jeho jménu, tam On je přítomen uprostřed nich.

Při bohoslužbách proto můžeme zažívat Jeho přítomnost, může se nás dotknout. Ale děje se tak? Určitě ano, ale tam, kde bohoslužba má podobu farářova one-man-show, ve velké modlitebně pasivně sedí pár lidí, kteří se nechytnou ani na nápěv písní, častokrát starých více než dvě století a s texty v archaické češtině, tam návštěvník těžko prožije přítomnosti Boha živého. Neříkám, že to tak vypadá ve všech sborech ČCE, záměrně uvádím vyhroceně odstrašující příklad.

Proto s určitými sympatiemi vnímám snahy o liturgickou nebo charismatickou obnovu. Bratr Molnár ve svém článku píše: "Oba dva proudy vyrábí tajemství tam, kde žádného tajemství není, a svatost tam, kde je jen lidskost." Ta poznámka je na místě. Přítomnost Boží se jistě nedá uměle vytvářet naaranžováním nějaké atmosféry a útokem na city, když tomu neodpovídá skutečná intenzita zbožnosti lidí ve shromáždění.

Ale v tom je právě zakopán pes. Jak moc doopravdy věříme nesamozřejmé spáse skrze Ježíše Krista, tomu, co je psáno v Písmu, jak moc tomu odpovídá náš život, zda se přiznáváme před lidmi k Ježíši Kristu a zda se skutečně scházíme v Jeho jménu?

Pořád si hrajeme na tzv. lidovou církev, do které se člověk rodí, aniž by se na něj kladly nějaké zvláštní požadavky. Pak máme spoustu "papírových členů", sbory bez mládeže, evangelíky s laxním přístupem k víře. Nestálo by za úvahu tohle konečně změnit a mít za členy pouze ty s osobní vírou v Ježíše Krista a s aktivním duchovním životem (samozřejmě včetně těch, kterým třeba věk nebo zdravotní stav sice nedovoluje účastnit se bohoslužeb, ale mají zájem)?

Předně Vám chci za založení tohoto vlákna poděkovat (jistě to bude lepší než diskutovat o anketě miss mokrý talár). Souhlasím, že je třeba zamyslet se nad tímto tématem. Prozatím se toho ale zdržím, spí chci reagovat položením několika otázek:

Zkusím stručně odpovědět (už je dost pozdě a je třeba zítra vstávat :-)).

1) Ano, není podstatné, ze kterého roku písně jsou. Ale pokud zvěstujeme Boha živého a PŘÍTOMNÉHO, nemůžeme uvíznout jen v minulosti.

2) + 3) Pokud se někdo dlouhodobě neúčastní bohoslužeb, je třeba se ptát, jestli mu v tom nebrání nějaké objektivní okolnosti (třeba nemoc, pak by bylo na místě se starat o pastoraci), nebo se odstěhoval, anebo prostě nejeví zájem. Dokážu si představit, že by se nejprve oslovil, a podle toho by staršovstvo mohlo rozhodnout o vyřazení z evidence a proti tomuto rozhodnutí by existovalo odvolání k nějakému vyššímu orgánu. Bez vědomí člena by bylo možné jej z evidence vyřadit jen v případě, že by o něm nebylo dlouhodobě nic známo a neexistoval by na něj žádný kontakt.

Mimochodem, dokážu si představit, že by odvod do PF byl stanoven stejnou paušální částkou na člena a sbor by odváděl tolik, kolik by měl členů.

V CB to obojí tak je a funguje to docela úspěšně.

Pokusím se navázat na přetrženou nit po delší době, kdy na to je trochu čas:

Samozřejmě, že problém vlažnosti ve víře nevyřeší nějaké opatření shora a otázka lidové či vyznavačské církve je diskutabilní. Přesto mám dojem, že si naše církev na tu vlažnost sama zadělává tím, co prezentuje jako své učení. Kdy je naše (a jakákoli) víra "slaná"? Přece když doopravdy věříme tomu, co říkáme, když svou víru bereme vážně. Jenže na jedné straně tvrdíme, že důvěřujeme Bohu Bible, na druhé straně tak úplně Bibli nevěříme (např. Genesis 3). Kde je pak naše důvěra v Boha, když plně nedůvěřujeme Jeho slovu? Vím, že doslovný výklad nemusí být vždy správný, ale neměli bychom ani vykládaný text zlehčovat.