V diskuzi týkající se financování ČCE nastolil v souvislosti s debatou kolem (ne)slanosti naší církve bratr Dvořák otázku "v čem ta slanost je?". Protože mi tato otázka přijde podstatná, zakládám k ní samostatné téma.

Tedy, v čem podle nás je?

Předkládám svůj pohled:

To, co na naší víře "solí" a čím se odlišujeme od jiných náboženství, je zvěst o Ježíši Kristu jako Božím synu, ve kterém se Bůh snížil na naši lidskou úroveň, pro naši spásu se obětoval nejvyšší a zcela fyzicky reálnou obětí a svým vzkříšením zvítězil nad smrtí a my toto vzkříšení zvěstujeme.

Ježíš Kristus proto není postavou minulosti, je stále živý, a tam, kde se lidé sejdou v Jeho jménu, tam On je přítomen uprostřed nich.

Při bohoslužbách proto můžeme zažívat Jeho přítomnost, může se nás dotknout. Ale děje se tak? Určitě ano, ale tam, kde bohoslužba má podobu farářova one-man-show, ve velké modlitebně pasivně sedí pár lidí, kteří se nechytnou ani na nápěv písní, častokrát starých více než dvě století a s texty v archaické češtině, tam návštěvník těžko prožije přítomnosti Boha živého. Neříkám, že to tak vypadá ve všech sborech ČCE, záměrně uvádím vyhroceně odstrašující příklad.

Proto s určitými sympatiemi vnímám snahy o liturgickou nebo charismatickou obnovu. Bratr Molnár ve svém článku píše: "Oba dva proudy vyrábí tajemství tam, kde žádného tajemství není, a svatost tam, kde je jen lidskost." Ta poznámka je na místě. Přítomnost Boží se jistě nedá uměle vytvářet naaranžováním nějaké atmosféry a útokem na city, když tomu neodpovídá skutečná intenzita zbožnosti lidí ve shromáždění.

Ale v tom je právě zakopán pes. Jak moc doopravdy věříme nesamozřejmé spáse skrze Ježíše Krista, tomu, co je psáno v Písmu, jak moc tomu odpovídá náš život, zda se přiznáváme před lidmi k Ježíši Kristu a zda se skutečně scházíme v Jeho jménu?

Pořád si hrajeme na tzv. lidovou církev, do které se člověk rodí, aniž by se na něj kladly nějaké zvláštní požadavky. Pak máme spoustu "papírových členů", sbory bez mládeže, evangelíky s laxním přístupem k víře. Nestálo by za úvahu tohle konečně změnit a mít za členy pouze ty s osobní vírou v Ježíše Krista a s aktivním duchovním životem (samozřejmě včetně těch, kterým třeba věk nebo zdravotní stav sice nedovoluje účastnit se bohoslužeb, ale mají zájem)?