Úvod

Vyznání a základní texty > Leuenberská konkordie > Církev Ježíše Krista > Úvod

1.1 Výzva církvím

Křesťanské církve1) na konci 20. století chápou, že jsou konfrontovány s fundamentálními výzvami. Dvě jsou zvláště závažné pro jejich chápání sebe samotných: Církve existují v kontextu společností, které jsou stále více multireligiózní, multikulturní, a - částečně otevřeně, částečně skrytě - sekularistické. Rozdělení církví nebylo přes četné ekumenické pokroky překonáno.
Pro evropské církve mají tyto výzvy díky společenskodějinnému vývoji posledních let další akcenty. Většina bývalých socialistických zemí se vyvíjí k demokratickým státům a podílí se na kulturním, národním a náboženském pluralismu, šířícím se po celé Evropě. V některých dalších je budoucnost nejistá: nově probuzený nacionalismus, ale i náboženský fundamentalismus se projevují jako zdroje nebezpečných napětí a krizí. Ve státech Evropské unie dává budování společného trhu a budování institucí společné odpovědnosti mnoho nadějí. Současně roste obava a strach ze sociálně a ekologicky nepředvídatelného vývoje. /5/
Tyto proměny citelně změnily také ekumenickou situaci. Církve jsou každá ve svém okolí postaveny před dvojí úkol: ve změněném politickém, společenském a kulturním kontextu s částečně ostentativním nezájmem o církev a při trvajícím rozdělení církví mají zřetelně vyjádřit, co je církev, podle čeho ji lze rozpoznat a jaký zvláštní přínos k životu společnosti od ní lze očekávat.

1.2 Očekávání společnosti

Příslušnost k církvi již není samozřejmou součástí společenského života. Přesto a přes rostoucí lhostejnost vůči církevnímu životu směřují k církvím rozmanitá očekávání. Část společnosti od nich očekává, že ochrání tradiční identitu a budou působit proti pluralistickým tendencím moderních společností. Mají tak tvořit protiváhu multikulturním a multireligiózním proudům nynější společnosti. Jiní církve chápou jako motor společenských změn či jako advokáty a pomocníky lidí v nouzi, tísni a životní krizi. Zkušenosti z politických a společenských změn zemí střední a východní Evropy ukázaly, že církve mohou nabídnout prostor svobody k vyslovení touhy po svobodě a lepším uspořádání lidského soužití. Mnozí také od církví očekávají etickou orientaci v základních otázkách života.

1.3 Společné řešení úkolů

Roste vědomí, že církve mohou své úkoly na konci 20. století řešit pouze společně. Zajisté má každá církev odpovědnost rozpoznat své poslání ve světle ji zavazující tradice (vyznání atd.). Avšak odpovědnost nemůže být v multikulturní společnosti přebírána izolovaně. Z toho pro církve vyplývá nezbytnost spolupracovat v síle téhož původu a téhož pověření v tomtéž světě. K takovému společnému svědectví a službě se zavázaly církve, které podepsaly Leuenbergskou konkordii jako výraz vůle ke společenství církví (LK 35 a LK 361). Církve ve skandinávských zemích, které se až doposud Leuenbergské konkordie pouze účastnily, aniž ji podepsaly, již tento závazek také různými způsoby přijímají.

1.4 Východisko: Leuenbergská konkordie

Leuenbergská konkordie vyhlašuje společenství církví mezi luterskými, reformovanými a sjednocenými církvemi jakož i mezi jim příbuznými předreformačními církvemi - církví valdenských a církví českých bratří - v Evropě. Uskutečňování tohoto společenství církví ve společném svědectví a službě znamená spolupráci církví velmi odlišného ražení v nauce, historii a spiritualitě. V některých evropských zemích jsou reformační církve ještě státními církvemi, v jiných existují nezávisle na státu jako církve lidové nebo s organizačními formami lidových církví, opět v jiných žijí jako menšinové církve vedle početně dominujících církví jiných nebo vedle jiných náboženství a světových názorů. Všechny náleží k různým konfesím, mají však na základě dosažené /6/ shody v pochopení evangelia… společenství ve Slovu a svátostech mezi sebou navzájem a usilují o co možná největší pospolitost ve svědectví a službě světu (LK 29).
Leuenbergské společenství církví bylo umožněno tím, že reformační teologie rozlišuje mezi základem, podobou a posláním církve. Základem církve je Boží jednání v Ježíši Kristu k vykoupení člověka. Subjektem této základní události je Bůh sám, a následkem toho je církev předmětem víry. Protože je církev společenstvím věřících, nabývá její podoba historicky mnohotvárných forem. Jedna církev (singulár), v kterou věříme, je skrytě přítomná v rozdílně utvářených církvích (plurál). Posláním církve je její úkol, dosvědčovat slovem i činem celému lidstvu evangelium o příchodu Božího království. K jednotě církve v mnohosti jejích podob dostačuje, káže-li se v nich souhlasně podle čistého smyslu evangelium a podávají-li se svaté svátosti podle slova Božího (Augsburské vyznání, čl. 7).
Toto společné chápání evangelia je popsáno v LK. Konkordie evangelium chápe jako poselství o Ježíši Kristu, který je spasením světa v naplnění zaslíbení, daných lidu Staré smlouvy (LK 7). Toto pravé chápání Radostné zvěsti nachází Konkordie v reformačním učení o ospravedlnění (LK 8). Toto učení chápe Kristovu zvěst (LK 9) jako slovo, jímž Bůh volá v Duchu svatém všechny lidi k obrácení a k víře (LK 10), všem věřícím uděluje spravedlnost v Kristu, a tím je osvobozuje k odpovědné službě ve světě (LK 11). Tím není vysloven pouze základ víry jednotlivého člověka, nýbrž je současně řečeno, z čeho žije církev: z evangelia jako Boží moci (Ř 1,16). Současně je tím také rozhodnuto, jak a k čemu existují ve světě křesťané a církve.

1.5 Skica dokumentu

Dokument tedy při popisu pojetí církve vychází z reformační nauky o ospravedlnění a rozvíjí ji ve třech krocích:
  • podstata církve jako společenství svatých, založeného ve světě Božím slovem a vyslaného na svědectví a ke službě do světa (kap. I);
  • výzvy ke svědectví a službě tohoto společenství, jak existují v současné společnosti dnes (kap. II);
  • pojetí jednoty církve obsažené v reformačním pojetí církve a jeho důsledky pro sjednocování církví (kap. III).



1) V této studii plurál „církve“ označuje vždy odlišné dějinné výrazy jedné, svaté, katolické a apoštolské církve; singulár zpravidla znamená tuto církev, v níž věříme, i když je doplněn adjektivy jako viditelná, konkrétní, zakoušená atd.