Diskuze k článku: Krize Českobratrské církve evangelické a jak z ní ven?

Je ČCE v hluboké krizi? Pokus o analýzu vystřelený z koltů hluboce zavěšených - hříchy farářů i laků, opovržení společnosti, hříchy vlastní i cizí. Je to pravda, nebo není? A jestliže ano, jak z toho ven?

Téma: Inventuru výrazových prosředků, na níž je sám Hospodin zvědav

Od: Kazatel ČCE Petr Sláma <>
Kdy: 26. 11. 2008 03:52
Předmět: Inventuru výrazových prosředků, na níž je sám Hospodin zvědav

Navigace: link | přehled | fórum
Jsem rád, že šel Tomáš s kůží na trh a vypsal, kde vidí projevy a příčiny krize ČCE. Jeho text považuji za katalyzátor kritického, hledajícího přemýšlení o podobě ČCE, které dle mého tato církev má za potřebí – a nakolik vnímám, v jubilejním roce se mu i pilně věnuje. Následující odstavec je můj pokus přeříkat si jeho teze. Kdo četl Tomášův text pozorně, může tento odstavec beze škody přeskočit a pokračovat slovy „Tomášovy kritické…“
Tomáš nejprve popisuje pozvolný ale všudypřítomný úpadek církevního života (sborových akcí, ale i budov). Pokračuje hledáním příčiny tohoto úpadku; v 60.letech ještě církevní život pulsoval. Shledává ji v kolaboraci některých farářů, v jejich chabé teologické přípravě a malém zájmu o sborovou práci. Vlídněji hodnotí alternativní církevní (evangelické) struktury, o jejich dlouhodobém přínosu však také pochybuje. Táže se po nosnosti klasických (patrně reformačních) katechismových formulací. Pokračuje analýzou jednotlivých aktérů: u farářů si všímá rozmanité úrovně jejich vzdělání, na teologické přípravě kritizuje roztrženost teorie a praxe. Připomíná, že ani vikariát není zárukou eliminace introvertů, extrovertů, ziskuchtivých. Odmítá liturgickou obnovu jakožto snahu menšiny farářstva o vlastní sebeprosazení. Všímá si brouk-pytlíkovství („intelektuálštiny“) farářů, jejich odtržení od sekulární reality, způsobené životem v ghettech farářských rodů, zmiňuje rozvody, upozorňuje na neřešené otázky v souvislosti s bydlením farářů, kriticky popisuje přítomnost církve v médiích vyznačenou umanutostí restitucemi a nudným projevem. Poté se obrací k laikům. Konstatuje malý počet těch aktivních a tedy jejich přetížení. Shledává u nich povrchnost, církev chápou jako volnočasovou aktivitu a nikoli jako závazek (patrné na liknavosti ve věci saláru), kázání si odmítají připustit na tělo a kazatelé jim obecností kázání vycházejí vstříc. Zastavuje se u pojetí Bible, zmiňuje emoční zakulacenost ČEPu a polaritu příběh vs. šifra; u druhého podtrhuje tajemství, které zve (na rozdíl od známého příběhu) k opakovanému čtení. Všímá si také české společnosti, konstatuje dávné kořeny domácího ateismu, který je nevzdělaný a náchylný pověrám, poukazuje na stereotyp staromódního faráře i nezájem až nechuť zastupitelstev vůči sborům, podepřenou generací školních ředitelů vychovaných za socialismu. Jakoby zahanben, že ještě nezmínil Krista, naznačuje s poukazem k obrazu Ježíše kráčejícího po moři, že jde problém našeho vidění, byt jako možnost – zamítnutou – zmiňuje i to, zda „křesťanství nevyčerpalo svůj potenciál.“ Nechce-li to připustit, hledá, jak popsanou situaci řešit. Po sérii ironicky míněných falešných řešení (striktně rozdělit sbory podle schopnosti platit personální fond, vnějšně mocensky faráře přinutit k větší píli, trestat sexuální delikty, začít podnikat, uzákonit si německé poměry, dožít s penězi z restitucí, poslat faráře do civilních zaměstnání nebo jim jen doplácet k podpoře v nezaměstnanosti, spojit se s politickou silou, která by se o nás postarala) pak sám navrhuje zříci se restitučního nároku v tom, modelu, který v posledních měsících či letech chystala synodní rada ve spolupráci s ERC.
Tomášovy kritické postřehy v mnohém sdílím. Umím si představit argument, podle něhož je přece základní lidská situace před Boží tváří vlastně vždy krizí, věčným troskotáním lidské snahy sami sebe spasit, kterou ale Bůh vždy znovu klade pod soud – a tím pádem je, jsme-li v krizi, vše teologicky v pořádku. Je to argument chiliastický, revoluční, nesdílím ho. Krizi či úpadek v onom střednědobém horizontu kolem sebe namnoze vidím také. Důležité mi ale připadá úvahy o této krizi hierarchizovat. Na nejhlubší rovině je zde Církev jako Boží lid, umanutý Božím přicházejícím – a v Kristu s překvapivou konkrétností už přišedším – Božím kralováním. Církev je zde proto, abychom se v této umanutosti podpírali a hledali pro ni společně přiměřený výraz, který by pro nás samotné i pro svět okolo toto Boží přicházení do světa držel jako překvapivou, zprvu cizí, ale při hlubším zamyšlení lákavou, slibnou a reálnou možnost. V dějinách, které ovšem začaly dávno před zlatými šedesátými léty, nabraly tyto společně hledané a přijímané výrazy nějakých forem. Ty mohly mít své opodstatnění v okamžiku svého vzniku, v nové situaci se ale mohou přežít, mohou přestat odpovídat svému zadání, totiž aby „pro nás samotné i pro svět okolo nás tohle Boží přicházení… držely jako … reálnou možnost.“ Osobně bych vítal – a tím směrem Tomášův text ukazuje – něco jako inventuru jednotlivých výrazových prostředků naší církve (od nedělních bohoslužeb, biblických, setkávání mládeže, katecheze dětí, letní sborové dovolené až po strukturu sborové práce, roli faráře v tom všem, smysl a fungování synodně-presbyterního zřízení a podobu teologického vzdělávání), a to právě s ohledem na to, jak moc to napomáhá nebo naopak brání v tom, abychom se setkávali s Hospodinem, dosvědčeným v jedinečném akordu Písma a z něj vycházející tradice. Sám ovšem vím dobře, že výrazové prostředky si nenamixuji jako zmrzlinu do kornoutu, že jsme dějinně a kulturně dost předurčení, takže náš manévrovací prostor zdaleka není bezbřehý. Vím dobře, že zdánlivě šedivé výrazy jsou výsledkem kompromisů, které když zpochybním, otevírám pandořiny skříňky kdysi pracně zavřené. Přesto zde snad jakási možnost dospělé a vzájemně vlídné porady o možnostech vyjadřovat se jinak na úrovni sborů i celé církve (právě i díky Evangnetu) snad je. Mě osobně výše zmíněná, soukromá a spíš bezděčně prováděná inventura vede např. k preferenci propracovanější liturgie (zapojí více lidí, pomáhá hierarchizovat podstatné každonedělní a aktuální, oslovuje více smyslů než sluch), k otevřenosti rozjímavým, na osobní přijetí biblických textů zaměřených forem setkávání (exercicie) i k osvojení si některých pietistických výrazových prostředků či postojů (např. pojetí přítomného času jako Bohem darované možnosti a výzvy). Kvalita a cena toho, oč mi jde, se ale mj. vyjadřuje také tím, co jsem tomu ochoten obětovat. Pozoruji opakovaně (ješitně nerad!), že silnější svědectví než mé hodiny připravované kázání či brilantní argument v diskusi podá jeptiška, která mlčky projde ulicí. Neboť si odepřela a nepřímo tak vypovídá o něčem, co stálo za to odepření. Myslím si ale, že na stejné úrovni posíláme zprávu opačného znění, když v církvi slouží faráři, kteří záletem zbourali vlastní rodinu – a se souhlasem seniorátních výborů a synodní rady slouží dál jako faráři církve. Nejde o sex nebo celibát samy o sobě. Spíše o to, zda skutečnosti, kolem nichž se točí náš křesťanský život, jsou pouhou verbální záležitostí, nebo limitem, před kterým zůstávám stát, přes který nepřejdu. Nechuť na nějakou dobu po rozvodu zmlknout, přešlapování seniorátních výborů a synodní rady, mají-li na tomto zmlknutí trvat, fixuje evangelické zakletí ve slovech – a jen v nich. Představa jirchářského vězení pro provinilce, jak ji Tomáš navrhuje kurzívou, je samozřejmě vtipná; říká, že nic takového nepomůže. Tuším, že rozvod musí být pro oba jednou z nejhorších životních krizí. Kdo v ní je, potřebuje pomoc přátel i církve. Nenahlížím ale, proč má touto pomocí být to, že církev člověka ustanoví farářem, všestranným svědkem o oné reálné možnosti přicházejícího království.
Na závěr chci ale zdůraznit: pojímám-li církev jako společenství umanutých (či pro toho, koho ten termín zlobí: společenství věřících) tím, že to rozhodující se stalo a stává ze strany Boží vůči nám, pak nemusejí ani dost ponuré analýzy končit zlomenou holí, protože to Božím přičiněním může být ještě všechno jinak. Prostor pro naši dospělou diskusi o tom, co z našeho stylu je nosné a co nosné není, tady ale dozajista je. Řekl bych, že je na ní Hospodin zvědav podobně, jako když chodil poslouchat, jak to Adam dobře vymyslí (Gn 2,19b).
Petr Sláma
Od: Kazatel ČCE Adam Balcar <>
Kdy: 27. 11. 2008 19:41
Předmět: Re: Inventuru výrazových prosředků, na níž je sám Hospodin zvědav

S radostí jsem si to přečetl. Myslím, že se ukazuje, že těch našich evangelických nešvarů je daleko víc, než jsme si mnohdy ochotní přiznat. Zvlášť mě zaujala Petrova kritika toho typicky evangelického řečnění (verbalizování). Já bych zašel ještě dál a zpochybnil i ten náš důraz na myšlení jako takové, jako kdyby už myšlení samo bylo spásonosné. Jsme asi skutečně osvícenecká církev. Jestli vůle je, nebo není, je to jedno, rozum si to vždycky už nějak ospravedlní, uargumentuje. Povznese se. Nemohl jsem, nemohl jsi, nemohli jsme - i tohle skloňování (vlastně časování) nám jde vždycky velmi dobře. Okolnosti určují vše. K té poslední větě, Petře, ve tvém příspěvku, mě napadá ještě tolik: pokud to bude pokračovat jako s prvním Adamem, tak nás čekají samé nepěkně věci: odloučenost od Boha, závist, nevraŽIVOST/vraživost, bezdomovoctví atd… Já doufám, že Bůh jenom nečeká a že nezáleží vše na tom, co teď vymyslíme. Člověk sám (bez Boha) jak víme, většinou nevymyslí nic moc dobrého. A že to Božím přičiněním může všechno být ještě jinak? Já bych to klidně přiostřil: Určitě to bude ještě jinak - právě Božím přičiněním, otázka jen zůstává , jakou roli v tom budeme hrát my, jestli vůbec.
Adam Balcar
Od: Anonym: Petr Sláma <> ( 212.80.92.--- )
Kdy: 28. 11. 2008 13:38
Předmět: Re: Inventuru výrazových prosředků, na níž je sám Hospodin zvědav

Ale Adame, já jsem nemyslel, že bys to měl všechno vymýšlet Ty osobně… :-) Petr
Od: Anonym: Petr Sláma <> ( 212.80.92.--- )
Kdy: 28. 11. 2008 13:41
Předmět: Re: Inventuru výrazových prosředků, na níž je sám Hospodin zvědav

Ale Adame, já jsem nemyslel, že bys to měl všechno vymýšlet Ty sám… :-) Petr
Od: Kazatel ČCE Adam Balcar <>
Kdy: 28. 11. 2008 17:29
Předmět: Re: Inventuru výrazových prosředků, na níž je sám Hospodin zvědav

To jsem pochopil :-) , ale ani my sami (množina diskutujících) bez pokání a bez Boží vůle nic dobrého nevymyslíme. Jen jsem chtěl ukázat, kde jsou meze naší diskuse a kam ta diskuse zároveň má směřovat.
Od: Anonym: Tomáš Němec <> ( ---.218.broadband6.iol.cz )
Kdy: 06. 05. 2009 13:46
Předmět: Re: Inventuru výrazových prosředků, na níž je sám Hospodin zvědav

Diskuse k článku o krizi v ČCE mě velice zaujala, přestože jsem nečetl zdaleka všechny příspěvky. Vystavuji se tím riziku, že budu opakovat něco, co už napsáno bylo. Tož sa předem omlouvám. Protože jsem nenarazil na žádný "utopistický" návrh, jak z toho ven, odvažuji se předložit vlastní uvažování při plném vědomí, že ani to samo o sobě nikam nevede. Znakem křesťanství je symbol kříže. Navrhuji, aby to nebyla v prvé řadě pietní vzpomínka na starověký popravčí nástroj, na kterém byl umučen Ježíš Kristus a není podstantné, zda měl tvar kříže, tauru či kůlu. Budiž nám symbolem Kristova rozměru-protnutí dvou rovin: vertikální (duchovní) a horizontální (tělesné). V místě jejich průniku Bůh nese, drží Člověka. V tomto smyslu máme být ukřižováni spolu s Kristem. Nechci tím nikterak popřít utrpení a smrt Ježíše Krista. Po příkladu Krista má být člověk místem setkání Stvoření se svým Stvořitelem-tzn. knězem. Kněžství je podle bible pravá podstata lidství. Jedno bez druhého vzdaluje člověka jeho poslání. Protnutí dvou rovin zároveň znázorňuje prostor. Prostor, který byl člověku dán k životu a který má svým životem naplnit. Odmítnutí jedné z rovin nutně vede ke zploštění života. Myslím, že úkolem církve je společné promýšlení a realizace programu naplňování tohoto prostoru. Lutherovu thezi o všeobecném kněžství nesmíme chápat jako popis jednou pro vždy dané skutečnosti, ale jako nárok na náš život. Dovoluji si zde pro příklad nabídnout něco ze svého vlastního dosavadního hledání. Náš vztah k horizontále, tedy stvoření, můžeme nazvat etikou. Protože etika bible rozvíjí na příkladu bližního více méně hlavně oblast mezilidských vztahů, dovoluji si posunout hranici v chápání bližního na celý stvořený svět. Jsem přesvědčen o tom, že ochrana přírody a hluboký, ba přímo hlubinný vztah k ní, by měly být nedílnou součástí programu evangelictví. V tomto směru mě nejvíce oslovila tzv. PERMAKULTURA. Doporučuji k seznámení (třeba na internetu). Člověk by neměl přehlížet ani potřeby (hygienu) svého těla. Vždyť má být chrámem Páně a jak praví lidová moudrost-ve zdravém těle, zdravý duch. I židé mají svůj rituálně-dietologicko-hygienický systém. Myslím, že i tato oblast stojí za společné promýšlení a to tím spíš, že žijeme v době průmyslové výroby potravin, kdy konvenční zemědělství je jedním z největších škůdců na životním prostředí i lidském zdraví. V tomto směru mě svojí logikou nejvíce oslovila makrobiotika. Jako všeobecně akceptovatelnou a velice prospěšnou bych však viděl podporu ekologického zemědělství, jeho propagaci a vytváření podpůrných struktur v prostředí evangelické církve. V permakultuře jsou naznačeny různé strategie od zakládání spetřebitelských družstev za účelem hromadného nákupu od místních ekozemědělců, až po založení vlastní, družstvem podporované farmy. Vrátí nás to blíže k přírodě i vlastním kořenům, které máme většinou na venkově, a který v současné době zažívá minimálně stejný úpadek jako ČCE. Zajímavou autorkou, zabývající se mimo jiné symbolikou lidského těla, je Annick de Souzenelle. Její interpretace biblických textů je díky znalosti hebrejštiny a judaistické tradice velmi originální. Na rovině vertikální-mystické, mám méně jasno až zataženo. Snad je to dáno její povahou. Nicméně jsem přesvědčen o její nezbytnosti v životě křesťana, tedy i evangelíka, a já osobně ji velice postrádám. Bez ní by se ta naše sebe lépe deklarovaná horizontála válela v bahně vědomých i nevědomých chtíčů. A ona se tam pohříchu v mnoha případech válí, i ta moje. Pouze zavěšena v bodě ukřižování na vertikále života s Bohem má šanci. Kde ten bod je, jak se k němu jde a kterak se zavěsit nevím. Podobné věty mně zní jako klišé a nejsem tomu rád. V protestantské tradici nenacházím mnoho inspirace a už vůbec ne odpověď, což samozřejmě nemusí být chyba té tradice. Snad bychom mohli klást větší důraz na PRAXIS PIETATIS. Pěstovat domácí pobožnosti. Otcové vzít vážně roli klěží ve svých rodinách. Oprášit jednu z mála "iracionálních technik", kterou jsme ještě úplné nezavrhli-modlitbu. Osobní i společnou. Společně prosit o dar Ducha sv., protože bez něj to fakt asi nemá cenu. A pokud už budeme o věcech nepopsatelných spolu s Wittgensteinem mlčet, tak v němém úžasu, ne namyšleně. V praxi mlčení a vnitřního ticha, která je dle mého v duchovním vývoji velice podstatná, mě oslovil Hugo Enomyia la Salle. Němec a jezuita, který se stal jedním z největších budhistických mnichů 20.st. Doporučuji k seznámení. Děkuji za trpělivost Tomáš Němec