Diskuze k článku: Krize Českobratrské církve evangelické a jak z ní ven?

Je ČCE v hluboké krizi? Pokus o analýzu vystřelený z koltů hluboce zavěšených - hříchy farářů i laků, opovržení společnosti, hříchy vlastní i cizí. Je to pravda, nebo není? A jestliže ano, jak z toho ven?

Téma: poslání církve

Od: Anonym: Marek Zikmund <> ( ---.topnet.cz )
Kdy: 25. 11. 2008 23:11
Předmět: poslání církve

Navigace: link | přehled | fórum
K textu Tomáše Molnára několik postřehů: 1. Pro mě nestojí otázka, zda je ČCE v krizi a jak z ní ven, nýbrž jak být církví Kristovou a dostát jejím funkcím – služba, bohoslužba, svědectví, společenství. Pro inspiraci doporučuji pohlédnout nejen k našim reformačním, tolerančním a jiným otcům, ale třeba i k pokladům církve katolické. Prostě vzít vážně všechny, kteří berou Krista a církev vážně. A vyvarovat se cynických výlevů vůči jinak věřícím, jak je blízké Tomášovi Molnárovi („pozlacení mastodonti“, „taizácké mantry“) a mnohým jiným v ČCE. 2. Nemám odvahu ani drzost popisovat mentální a pracovní charakteristiku našich farářů/farářek. Odvažuji se ovšem uvést, co považuji za neřešený průser naší církve, totiž že faráři pokračují ve své službě i poté, co se rozvedli. A jakoby to nikomu nevadilo. Jestli něco ničí fasádu církve, tak právě tohle. Určitě by to neměl být způsob, jak církev přiblížit většinové společnosti. Ještě k farářům – je celkem jedno, jestli je někdo extrovert nebo introvert, jestli umí to nebo ono, ale (zjednoduším-li to) zda věří v Krista, má touhu a elementární schopnost zvěstovat evangelium. Tomu prospěje nejen pravidelné vzdělávání, na což církev dbá, ale i duchovní vedení (duchovní cvičení), na což církev pohříchu nedbá. 3. S některými charakteristikami současné situace souhlasím: vymizení rodinné zbožnosti, malá obětavost, nezájem o biblické hodiny. To ovšem máme na očích všichni, kdo žijeme v církvi. Nemyslím si však, že by řešením bylo zřeknutí se restitučních nároků. Finanční či majetková stránka tady není vůbec rozhodující. Znovu se vracím k bodu jedna: jde o to, jak věrní budeme poslání církve. Ostatně k našemu zvěrohodnění jen pomůže, postavíme-li se i ekonomicky na vlastní nohy (to je smysl finančního narovnání mezi státem a církvemi). Podle mě je na pořadu dne otázka ekleziologická. Na jakém teologickém a duchovním základu chceme církev budovat, abychom ji mohli předat dalším generacím?
Od: Anonym: Tomáš Molnár <> ( ---.static.adsl.vol.cz )
Kdy: 26. 11. 2008 01:33
Předmět: Re: poslání církve

Milý Marku, pečlivě jsem si mnohokrát přečetl Tvoji reakci a jsem rád, že jsi došel k jádru věci. O tom všem ostatním bychom se mohli dohadovat a rozlišovat třeba, kde končí náboženskost a začíná to, co nazýváme vírou a jak dalece se tyto dvě věci mohou míchat nerozlučně dohromady a do jaké míry je naší povinností, alespoň doma, se nepravým věcem bránit. Také bych mohl oponovat a oprávněně, že mi vcelku svévolně kladeš do úst něco, co jsem neřekl. Neřekl jsem například, že nemůžeme zpívat taizácké mantry, ale že je zlé, když ony jsou vším a nahradí Bacha… Všechno ostatní, i to, nad čím se ty pohoršuješ nejvíce, v mém textu je. Takže se, alespoň částečně, shodneme.
"Jak věrní budeme poslání církve?" Píšeš, že se finančním narovnáním postavíme na vlastní nohy. Ale to přece není pravda. My se tím vůbec na vlastní nohy nestavíme, ale jsou to divné protézy, které nám nesedí a sedět nebudou. Jsou to hliněné nohy a zůstanou jimi, i když nad nimi nastavíme zlaté chrámy. Tak to není a nikdy nebude, že bychom mohli začínat od prostředka. Řešení, které navrhuješ, je řešením, o kterém uvažoval už Raskolnikov (Dostojevskij: Zločin a trest). Nikoli, buď budeme poctiví od začátku, nebo nebudeme vůbec, a to ani tehdy, kdyby nás zasypali miliardami. Ty peníze takto nabyté jsou pro mne, a nejen pro mne, spíše předpokladem konce. Otázka, zda ty peníze vezmeme či odmítneme je otázkou teologického a duchovního základu, který předáme budoucím generacím.
A jsem ti vděčný, žes diskuzi vrátil tam, kam patří.