Křest
Průvodce Českobratrskou církví evangelickou > Křest
Zvěstování a svátosti jako prostředky spásy udělují tutéž spásu, i když v rozdílné podobě. Zatímco zvěstování můžeme označit za slyšitelný prostředek spásy, křest a večeře Páně jsou nám svátostí viditelnou.
Už od doby reformační rozeznáváme v rámci protestantismu dvě základní pojetí svátosti křtu, která nacházíme i v tradici
ČCE a která poskytují celkem pevnou hranici:
Křest sám není prostředkem spásy, nositelem milosti, skutečnou svátostí, nýbrž lidskou odpovědí na boží spásný čin v Kristu (kognitivní pojetí). Křtěný boží milost pouze přijímá, přiznává se vědomě ke Kristu a vyznává jej. V Kristu bylo učiněno vše pro spásu každého jednotlivého člověka, proto křest (jako jednání lidské, jednání církve) nemůže být činěn podmínkou spasení. Má-li křest vyznavačský charakter, je nutně spojen s osobním rozhodnutím toho, kdo se dává pokřtít; Kristův spásný čin je možné přijmout jedině ve víře, která křtu předchází a je vzbuzena zvěstováním slova.
Křest sám je spásným božím jednáním, v němž Bůh jednak zpřítomňuje Kristovo spásné dílo a jednak vzbuzuje víru křtěnce, kterou je křest přijímán (kauzativní či generativní pojetí). Víra tedy není předpokladem, nýbrž spíše důsledkem křtu. Křest dětí tak zvláště zřetelně podtrhuje nezaslouženost, bezpodmínečnost boží milosti, která předchází každý lidský čin a nepotřebuje žádné zvláštní předpoklady na straně člověka. To neznamená, že by víra pouze přistupovala jako “druhý krok” k primárnímu božímu jednání ve křtu; křest je vždy spojen s vírou, jakkoli víra není jeho podmínkou.
Mezi těmito proudy vzniká prostor, v němž se sbory
ČCE na základě tradice a často i theologie kazatele pohybují.
křest je neopakovatelný
Jeho jednorázovost podtrhuje jedinečnost a nezpochybnitelnost boží lásky v Kristu Ježíši. Křest je v našem životě událostí, kterou nelze vymazat. Není izolovaným a pomíjivým (opakovatelným!) výrazem našeho rozhodnutí přiznat se k Bohu, natož subjektivním výplodem naší víry. Dokládá to už pouhý fakt, že věřící je pokřtěn - nemůže se pokřtít sám. Při křtu se spoléháme na Boha, nikoli na naši vlastní víru. Křtem vstupujeme na cestu víry, je začátkem.
příprava na křest (předkřestní katecheze)
Příprava na svátost křtu má podobu rozhovorů s farářem či farářkou. Hlavním tématem je vyznání víry, význam svátostí, vztah Slova a svátosti, osobní pohnutky ke křtu, v případě křtu nemluvněte odpovědnost rodičů k vedení ve víře (nikoli výchově!), role kmotra nebo kmotrů. K němu pak může přistoupit podrobnější katecheze, která se zabývá Písmem, vysvětluje věrouku, probírá církevní dějiny a etické otázky. Součástí přípravy je také liturgie křestní bohoslužby.
Způsob přípravy na křest ani počet setkání není pevně stanoven. Závisí na vazbě na konkrétní společenství křesťanů, na otázkách toho, kdo o křest žádá; také na základním penzu znalostí o křesťanství.
křestní shromáždění a jeho prvky
Křest je součástí bohoslužebného shromáždění. Koná se ve sboru, ve kterém členové přijímají pokřtěného mezi sebe, jinde jen výjimečně. Zejména proto, že ke křtu náleží veřejné vyznání Krista křtěným či jeho rodiči a kmotry, a také proto, že sbor přebírá za křtěného odpovědnost a modlí se za něj.
Křest se koná buď ve vstupní části bohoslužby nebo po kázání. Kazatel křtěného představí a ve vhodnou chvíli vyzve, aby spolu s kmotrem/kmotry předstoupil před stůl Páně. Křestní shromáždění obsahuje:
- slova ustanovení, nejčastěji podle Mt 28,18-20
- křestní zvěstování, které může být obsahem kázání v případě křtu po kázání; nemusí vycházet z biblického textu – může shrnovat biblickou zvěst o křtu
- křestní vyznání, přičemž vlastním křestním vyznáním zůstává Apoštolské vyznání víry; jeho součástí je i přiznání se k odpovědnosti za křtěného rodiči, kmotry, celým sborem
- křestní akt, který je vysluhován u nemluvňat trojím politím hlavy dítěte vodou; u dospělého taktéž. Křest lze vykonat také ponořením. Zazní při něm křestní formule: „N. N., křtím Tě ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. Amen“
- požehnání a vzkládání rukou
- modlitby - před křtem, v níž se prosí o boží jednání a po křtu děkovná s přímluvou za pokřtěného
- přijetí do Kristovy církve, které se vyhlašuje v obecenství sboru.
Voda je symbolem obmytí od všeho zlého i symbolem smrti (zřetelně v původním křtu ponořením) spolu s Kristem. Pro staré viny jsme mrtvi, už na nás nemohou. Vystoupení z vody pak je symbolem vstupu do nového života (znovuzrození) i symbolem naděje života věčného, který se nám otevřel Kristovým zmrtvýchvstáním. Křest je pečetí, kterou na nás Kristus vtiskl jako na své vlastnictví. Hřích, zlo ani smrt nám nemohou zabránit, abychom vešli do jeho království, budeme-li o to upřímně stát.
křest dětí
Křest je ujištěním o boží věrnosti, o boží lásce v Kristu Ježíši. To platí pro dospělé i pro děti. Rozhodnutí rodičů nechat pokřtít svého potomka je výrazem jejich odpovědi na toto ujištění, tedy víry. Je způsobem, jak tuto víru dosvědčit a předat. Dítě je fakticky odkázáno na své rodiče, nesou za ně odpovědnost; proto rozhodnutí nenechat své děti pokřtít je stejně závažné jako rozhodnutí dát je pokřtít. I pokřtěné dítě nakonec musí dospět k vlastnímu rozhodnutí a ve křtu danou boží milost přijmout či odmítnout. Křest nezískává svou plnou účinnost proti vůli dítěte, nýbrž jedině tehdy, když jej dítě svobodně ve víře přijme.
Usnesení 12. synodu z roku 1956 poskytuje v tomto rodičům svobodu. Na jejich přání může být i nepokřtěné dítě s modlitbami přijato do péče sboru (tzv. prezentace).
kmotr
Původně byl kmotr svědkem křtu. Ve sborech
ČCE odpovědnost za křtěného přebírá celý sbor, služba kmotrů není nezbytná. Přesto je účast kmotra/kmotrů žádoucí. Kmotr se může stát svědkem živé a konkrétní víry a zbožnosti. Přistupuje také k dítěti s jinou než rodičovskou autoritou.
připomínka křtu
Křest je neopakovatelný. Přesto se k němu stále znovu vracíme, jako k východisku křesťanského života. Účast křesťana při křtu je příležitostí, aby si jeho význam pro sebe připomněl.
Při velikonoční vigilii (v některých sborech častěji) a také při ekumenické bohoslužbě se otevírá možnost obnovit své křestní vyznání.
Od křtu lze také odvíjet další vzdělávání ve víře.
(Markéta Halamová)
