Postavy českého evangelictví

Průvodce Českobratrskou církví evangelickou > Postavy českého evangelictví

Vybrat z českého evangelictví a v jednom odstavci popsat příběh několika „reprezentativních“ svědků znamená jejich příběh Kristova následování zjednodušit i vytrhnout z kontextu… někoho vyznačit a jiného zamlčet. S tímto rizikem tedy jmenujeme za každou etapu vývoje českého protestantismu alespoň jednu postavu.
Petr Chelčický (asi 1380-asi 1460) snad pocházel z jihočeského zemanského rodu Záhorků ze Záhorčí. Nedostalo se mu latinského vzdělání a tak byl odkázán pouze na překlady a výtahy z cizích autorů (zejména Viklefa). Ovlivněn byl osobními styky s Husem a Jakoubkem ze Stříbra. Hned na začátku husitských válek však odmítl theologické ospravedlňování boje. Záhy jej v Chelčicích začalo vyhledávat nemálo příznivců. A, patrně na popud husitského arcibiskupa Jana Rokycany, navštívili Chelčického nedlouho před smrtí i budoucí zakladatelé Jednoty bratrské.
Měřítkem veškerého jednání a smýšlení byl Chelčickému Nový zákon, za jehož střed pokládal Kázání na hoře. Byl theologem následování, bohoslovcem kříže a plného uznání božího nároku na vládu nad jednotlivcem i lidskou společností – včetně jejích institucí. Odmítl vše, co shledal, že se nesrovnává s Kristovými slovy (tedy valnou část církevní tradice). Ač byl zřejmě očitým svědkem prvních husitských vítězství, nepřestával volat: Nezabiješ! Vrchnost a státní moc odmítal, shledal totiž, že nemají nic společného s láskou. (Jejich nutnost mu ovšem nezbývalo než přijmout – sám se však pravděpodobně zřekl svého šlechtického postavení.) Po duchovních žádal Chelčický, aby se živili prací rukou a v chudobě následovali první Kristovy učedníky.
…nižádnému zlého nepřáti ani nečiniti bezpráví… strpěti bez pomsty. (Sieť viery pravé)
Protož apoštol neučí tělesným bojóm, ješto je sami krvaví lidé umějie pro svár vésti a duše lidské v nich hynú na zatracenie, ale učí těm bojóm, ješto se v nich duše zachovávají v pravdě od zatracenie. (O boji duchovním)
Jan Augusta (1500-1572) se v Praze vyučil kloboučníkem, řemeslu svého otce. Zřejmě především vlivem četby děl prvních dvou generací českých reformačních otců přestoupil z utrakvistické církve do Jednoty bratrské a o několik let později se stal jejím knězem. V roce 1533 byl zvolen biskupem a členem úzké rady. Byl jedním z autorů Bratrského vyznání (1535) i jedním z iniciátorů intenzivních kontaktů mezi Jednotou a Lutherem. Po Šmalkaldské válce (1546-1547) byl zatčen a šestnáct let spolu se svým přítelem a žákem Jakubem Bílkem mučen a vězněn v podzemních kobkách Křivoklátu. V tomto období, kdy jen obtížně hledal možnosti kontaktu s Jednotou, došlo mezi ním a nastupující bohosloveckou generací, která nedbala jeho biskupských instrukcí z vězení, k několika konfliktům a neporozuměním. Dokonce byl obviněn ze zrady na Jednotě a v nepřítomnosti vyloučen. V roce 1564 byl propuštěn a vzápětí se s ním alespoň částečně Jednota usmířila. Augustovi byl vrácen úřad i výsadní postavení.
Augusta si přál vznik jednotné evangelické církve české reformace a pracoval na něm. Tři roky po jeho smrti předložily domácí protestantské církve společně císaři Maxmiliánu II. České vyznání (1575). Jako pastýř církve sepsal Augusta celou řadu písní a theologických děl, zejména jednu z prvních českých učebnic pastýřské péče (vlastně radu mladému knězi) Umění práce díla Páně služebného (1550). Ač blízký spíše Martinu Bucerovi otevřel Jednotu vlivu Martina Luthera.
Vítej, Jezukriste, s nebes vysokosti, vítej z Panny čisté, předrahý náš hosti! Od otce jsi vyšel, spasiti nás přišel, těšíme se tobě, pějíce v té době, vítej, králi náš! Navštívils nás bídné sluhy ve vězení, nesa z divné lásky z bíd nám vyproštění. Z bohatého skladu nebeského hradu hojné neseš zboží, štědrý Synu Boží: Vítej, Králi náš! (Evangelický zpěvník 262)
Jan Amos Komenský (Comenius) (1592-1670) se narodil na jižní Moravě. Studoval theologii v Herbornu a v Heidelbergu. Po návratu domů pracoval v Jednotě bratrské jako učitel v Přerově, později jako kazatel ve Fulneku. Pobělohorský režim, připouštějící pouze římskokatolickou církev, přinutil Komenského k odchodu do ciziny. Pokračoval v pastýřské práci: staral se o náboženské exulanty, vydával knihy a zpěvníky, stal se posledním biskupem Jednoty bratrské. Jako uznávaný odborník na pedagogiku pobýval v různých zemích. Zemřel roku 1670 v Nizozemsku.
Komenský byl přesvědčen, že vše má pokojně spět k řádnému stavu, jaký určila boží moudrost. Proto se staral o výuku dětí, aby poznaly svět a boží řád v něm. Proto pracoval v církvi, aby Kristus otevřel ráj lidským srdcím. Proto vybízel evropské politiky, aby pomohli českým zemím, v nichž vládcové znásilňovali víru a svědomí obyvatelů. Komenského naději občas také posilovala nebiblická proroctví různých vizionářů.
J. A. Komenský byl svědkem zkázy kdysi kvetoucí církve, Jednoty bratrské. Přesto měl jistotu, že navzdory lidským chybám Bůh napraví chybující svět.
Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, ó lide český. (Kšaft umírající matky Jednoty bratrské)
Christian David (1692-1751) pocházel ze severní Moravy. Byl vychován v římskokatolické víře, ovšem u svého mistra tesaře se seznámil s biblí a zakázaným evangelickým učením. Putoval po cizině a v Německu se setkal se zbožným hrabětem Zinzendorfem, který lidem utlačovaným pro víru nabídl místo na svém panství poblíž českých hranic. David se několikrát vypravil do rodného kraje, aby tam kázal a vrátil se s novými osadníky. V létě 1722 založili vystěhovalci obec „pod ochranou Páně“ – Herrnhut, česky Ochranov. Rostoucí společenství pro svůj život přijalo starý řád Jednoty bratrské a David se stal jedním z předáků. Když starost o spásu bližních vyvolala mezi Ochranovskými zájem o misii, podnikl David několik cest do Grónska a Ameriky, při nichž uplatnil své kazatelské i tesařské dovednosti. Před smrtí se dožil uznání této obnovené Jednoty bratrské coby samostatné církve (1749).
Christian David nevyrostl v evangelické církvi, silně jej však ovlivnila protestantská tradice, která navzdory rekatolizaci skrytě přežívala mezi potomky německé větve Jednoty bratrské. Davidovu duchovní horlivost umocnil pietismus důrazem na prožívání víry. Christian David stál u zrodu církve, jež se misií rozšířila po celém světě a dnes je známa pod názvem Moravští bratři, odkazujíc na vlast svých zakladatelů.
Víru v Krista, který chrání církev a je zde pro všechny lidi, David vyjádřil ve známé písni:
Slunce pravdy, milosti
ze tmy již nás vyprosti,
budiž světlem církvi své,
ať svět pozná jméno tvé,
Již smiluj se.
(Evangelický zpěvník 420)
Z let, kdy evangelíci v Čechách a na Moravě přežívali jen v ilegalitě, nemáme mnoho zpráv krom výslechů útrpným právem a pak svědectví náboženských emigrantů, jak je zapisovali před svou smrtí v Berlíně, Ochranově či třeba ve Slezsku. A tak za mnohé, kteří svědčili o Kristu a předávali reformační důrazy v letech 1621-1781 jmenujme alespoň kazatele Martina Rohlíčka. Rohlíček se narodil snad někdy na přelomu 17. a 18. století ve Velimi. Vyučil se tkalcem nebo krejčím. Vyrostl pod vlivem dvou evangelických kazatelů, kteří z ciziny přicházeli pečovat o hloučky českých a moravských tajných evangelíků, Daniela Stránského a Michala Dionýsia. Ve dvacátých letech emigroval do slovenských Vrbovců, dalšího z center české náboženské emigrace, kde se živil jako rolník. Brzy se však také začal vracet do vlasti jako tajný kazatel. A na žádost skrytých evangelíků byl také v roce 1728 Rohlíček, ač nikdy theologii nestudoval, ordinován berlínským dvorským kazatelem, vnukem Jana Amose Komenského, Danielem Arnoštem Jablonským. Touto ordinací vstoupil do posloupnosti svěcení Jednoty bratrské. Namísto do vosku vtiskli ordinující svou pečeť na potvrzení o vykonaném svěcení do hostie, aby je Rohlíček mohl s sebou bezpečně přenášet přes hranice zapečené v chlebu. Dobrá znalost prostředí, jazyka i bezpečných úkrytů umožnily Rohlíčkovi pohyb po království a markrabství bez průvodce. Skryté církvi sloužil bohoslužbami, kázáním, pastorací i kolportováním evangelické literatury zřejmě až do šedesátých let 18. století. Autentický výrok Martina Rohlíčka nemáme, zato je zaznamenáno nařízení pražského arcibiskupství děkanům, farářům i misionářům diecéze, aby „všickni na chycení tohoto svůdníka a rozsévače bludů veškerou píli vynaložili“.
20. července 1783 vykonal poprvé János Végh (1755-1830) v jedné libišské stodole evangelické bohoslužby. Tento šlechtický synek a absolvent theologického lycea v Šarišském Potoku byl jedním z desítek horno i dolno uherských bohoslovců, kteří se po vydání Tolerančního patentu vypravili do neznámé země spoluvytvářet obnovené společenství protestantské církve, resp. církví. Byl jedním z těch, co narazili nejen na nevůli místní římskokatolické šlechty a duchovenstva (pomohl až přímý zásah císaře Josefa II., který si na něm Végh vyžádal při soukromé audienci), ale i na odlišné představy o podobě evangelické církve, které měli jeho noví farníci. Tak jako ostatní musel se i on nejprve naučit česky, narozdíl od jiných měl ovšem nejen velké nadání, ale i štěstí na dobrého učitele – pražského nakladatele Václava Krameria. Vedle stavby modlitebny, fary a školy zvládl ve velmi skromných podmínkách i rozsáhlou překladatelskou, vydavatelskou a vlastní literární činnost. Do češtiny převedl např. reformovanou agendu, přípravu k večeři Páně, Druhé helvetské vyznání i Heidelberský katechismus. Ovšem, tak jako mnozí z této první generace tolerančních kazatelů, i on se na konci života dočkal spíše ústrků, když při obsazování církevních úřadů dostávali přednost kandidáti domácího původu. O tom, že dobře poznal zbožnost a prostředí tolerančních evangelíků svědčí mimo jiné i jeho velmi úspěšné a opakovaně vydávané Horlivé a nábožné modlitby křesťanské (1799):
Ó Bože všeho milosrdenství. Po hrozných protivenstvích potěšils opět svůj lid a odjals trpkou žalost. Otcové naši se nedočkali těchto dnů. My však, jejich potomci, smíme tvé Slovo mít svobodně ve svých domech, poslouchat své pastýře a v chrámech smíme sloužit tobě, svému Bohu, v duchu a v pravdě, bez lidských přídavků, beze strachu, svobodně a pokojně. Buď, Hospodine zástupů, tvé svaté jméno za tuto milost věčně chváleno a velebeno…
František Palacký (1798-1876), nadaný syn evangelického učitele z moravských Hodslavic, studoval na luterských školách na Slovensku. Přemýšlel o kazatelském povolání, avšak pobyt v Bratislavě jej nasměroval k filosofii, estetice a historii. V roce 1823 přišel do Prahy a setkal se zde s představiteli národního obrození. Svou činnost rozvíjel na půdě vlasteneckého (nyní Národního) muzea: řídil muzejní časopis, získával schopné spolupracovníky, vydával odbornou literaturu. Přijal výzvu k sepsání obsáhlých Dějin národa českého. V revolučním roce 1848 stál v čele politického dění. Neúspěch revoluce utlumil společenský život, Palacký se o to více věnoval historii. Když se poměry uvolnily, zapojil se do politiky na straně tzv. staročechů. Pohřben byl velkolepě – jako „otec národa“.
F. Palacký popsal dějiny střední Evropy na základě sousedství Slovanů a Němců. Němci si podle něj hledí řádu, autority a organizace, zatímco Češi se kloní ke svobodě a demokracii. Husitství a českou reformaci považoval Palacký za skvělý úsek národních dějin, v němž Češi uplatnili své vlohy. Zároveň ukázal, jaký význam měla v minulosti křesťanská víra, třebaže sám byl k současným církvím kritický. Svébytnost českého národa prosazoval i v politice. Slavným dopisem sněmu ve Frankfurtu (1848) odmítnul účast Čechů na projektu všeněmecké říše:
Žádá-li ale kdo, aby …nyní spojil se národ český sám s národem německým, jest aspoň toto požadavek nový, nemající historického základu právního, jemuž já o své osobě hověti oprávněna se necítím… Jsem Čech rodu slovanského, i se vším tím nemnohým, co mám i co mohu, oddal sem se zcela i na vždy ve službu svému národu…
Díky Tyrolským elegiím, které vyprávějí o internaci Karla Havlíčka Borovského (1821-1856) v Brixenu (1851-1856), je jejich autor jedním z nejznámějších politických vězňů moderních českých dějin. Málokdo už ví, že podobným osudem byl, stejně jako řada dalších, stižen i pražský evangelický pastor Bedřich Vilém Košut (1819-1893). B. V. Košut pocházel ze staré evangelické rodiny, jeho pradědeček byl pro svou víru popraven někdy v polovině 18. století, dědeček byl jeden z evangelických vůdců po vyhlášení falešného tolerančního patentu na Valašsku a jako takový byl odsouzen nejen do vězení, ale i ke ztrátě majetku, otec Jan se stal v roce 1798 tolerančním pastorem. Bedřich Vilém studoval v Bratislavě a ve Vídni, nějaký čas byl vikářem u svého staršího bratra a v polovině 40. let se postavil do čela pražských reformovaných evangelíků, kteří začali usilovat o vznik samostatného českého evangelického sboru helvetského vyznání v hlavním městě království. Plamenný kazatel vyvolal v Praze značnou pozornost a také nelibost, zvláště ze strany římskokatolické církve. Nově vzniklý a rychle se rozrůstající sbor dlouho hledal místo, kde by našel stálý příbytek, až se mu v roce 1850 podařilo od soukromníka zakoupit zrušený kostel sv. Klimenta na břehu Vltavy.
Aktivity Bedřicha Viléma však nezůstaly omezeny jen na budování sboru. Byl také aktivním publicistou, vydával časopis propagující theologický racionalismus Českobratrský Hlasatel, sepsal sbírku modliteb, vlastní katechismus i několik historických děl. V revolučním roce 1848 vstoupil Košut i do politiky. Stal se mj. členem náboženské sekce Národního výboru, která žádala obnovení Rudolfova majestátu z roku 1609, zrušení tolerančních omezení, zřízení vlastní české evangelické theologické vysoké školy, vlastního, na Vídni nezávislého, řídicího církevního orgánu, sjednocení českých luteránů a reformovaných, přijetí Bratrského a Českého vyznání a stejný státní příspěvek na udržování a provoz církevních budov pro evangelíky, jakého se zatím dostávalo jen římským katolíkům. (Řada z těchto požadavků byla naplněna až po vzniku ČCE a československé republiky v roce 1918.) Za své politické a náboženské aktivity byl B. V. Košut v roce 1851 zatčen (právě se zotavoval z onemocnění tyfem), odsouzen za držení zakázaných tiskovin, zbaven kazatelství a internován v Klagenfurtu v domě prostitutky-konfidentky. Prodlužování internace prý platil sám pražský arcibiskup. Po čtyřletém zadržování byl propuštěn, ale zároveň mu byl zakázán návrat do klimentského sboru a ani volba za českého superintendenta nebyla potvrzena. Košut zemřel ve vnucené emigraci.
Pojď, následuj mne! Toť hlas Spasitele mého, který ještě z nebes výšin se mi ozývá. Hlas pastýře mého, který jest pastýř dobrý, a život svůj pokládá za ovce; který přišel, aby ovce život měly; který přišel, aby hledal a spasil, což byl zahynulo; kterýž je cesta, i pravda, i život, a žádný nepřichází k Otci, než skrze něho… Spasiteli můj! Vykupiteli můj! Slyším hlas tvůj, volání tvé, pozvání tvé. I zde jsem, půjdu za tebou… (Pojď, následuj mne!)
Jan Karafiát (1846-1929) vyrostl v Jimramově, gymnázium absolvoval v Güterslohu, theologii studoval ve Vídni, Berlíně, Bonnu a Edinburghu. Několik let byl učitelem a správcem evangelického učitelského semináře v Čáslavi, dvě desetiletí působil jako reformovaný farář ve valašské Velké Lhotě. V roce 1895 přesídlil do Prahy a po neshodách s představiteli církve a posléze i v odporu ke sjednocení českých reformovaných s luterány působil jako soukromý kazatel a misionář.
Jan Karafiát byl dědicem domácí reformační tradice s jejím písmáctvím a hlubokou láskou k bibli; reformovaným theologem s důrazem na objektivnost boží pravdy a hlubokou zbožností, která podtrhuje nárok této boží pravdy na osobní život; kazatelem nepřestávajícím do kontrastu stavět nepolepšitelného hříšníka a milost v Ježíši Kristu. Z jeho díla jsou bezesporu nejznámější Broučci, které málem do zapomnění odsouvají Reformované listy, Paměti, Reformovaný zpěvník, Mistra Jana Husa, Reformovaný katechismus, a především Rozbor Kralického Nového zákona (1878), ve kterém na závěr vyhlašuje tento „program“:
Národ náš nepochybně zanikne, neobrátí-li se opět k Hospodinu a k jeho písmu. Nebo včecko naše národní usilování zůstane i na dále bez trvalých výsledkův, jelikož se mu nedostává mravní síly. A té lze dosíci jenom u Hospodina a to skrze Písmo. Zapustí-li pak slovo Hospodinovo v národním našem životě opět kořeny, jako za dnův starodávných, budou míti naše děti při vší své slávě i tu před námi přednost, že budou čítat slovo Boží v překladu nad náš nynější daleko dokonalejším…
Tomáš Garrigue Masaryk (1850-1937) se z chudých poměrů moravského Slovácka propracoval přes Vídeň až do Prahy na místo univerzitního profesora filosofie. V roce 1877 proti sobě obrátil veřejné mínění, když zpochybnil pravost Královédvorského a Zelenohorského rukopisu, klamně považovaných za doklad starobylé české kultury. Stavěl se proti nenávistnému českému nacionalismu a antisemitismu. V roce 1899 se i přes odpor veřejnosti účinně zastal Žida Leopolda Hilsnera, neprávem nařčeného z rituální vraždy. Angažoval se v politice, krátce byl poslancem vídeňského parlamentu. Během první světové války se v zahraničí zasadil o vznik Československa, jehož prezidentem byl následně čtyřikrát zvolen.
Tomáš G. Masaryk se stal členem evangelické (reformované) církve až v dospělosti jednak jako kritik římského katolictví, jednak díky své americké manželce Charlottě. Přestože se církevního života příliš neúčastnil, považoval náboženství za nepostradatelnou součást společnosti. Stávajícím církvím vytýkal strnulost a mravní nedůslednost. V českých dějinách nejvýše hodnotil Jednotu bratrskou, která se i na veřejnosti přísně držela nároků své víry. T. G. Masaryk svými názory, osobním zaujetím a odvahou inspiroval mnoho lidí v církvi i mimo církev.
Přesvědčení, že Češi nejlépe přispějí do světového dění, když budou prosazovat svobodu, mravnost a důstojnost člověka, vyjádřil Masaryk ve zkratce:
Ježíš, ne Caesar, opakuji – toť smysl našich dějin a demokracie. (Světová revoluce)
Přemysl Pitter (1895-1976) se narodil v Praze a vyučil se tiskařem. Po hrůzách 1. světové války se zapojil do mírového hnutí, hlavně se však začal věnovat pedagogice. Založil dětský domov Miličův dům (1933), mnohostranně pečoval o děti chudé, osiřelé i o děti uprchlíků z nacistického Německa. Během války se vyslovoval proti antisemitismu a zachraňoval židovské děti. V létě 1945 zřídil v uprázdněných zámcích kolem Prahy dětské domovy. Napřed se ujímal židovských dětí z Terezína, poté ostře kritizoval krutost Čechů vůči Němcům a z internačních táborů vysvobozoval hladové německé děti. Roku 1951 před zatčením emigroval do západního Německa. Díky své praxi laického kazatele se stal duchovním v bavorském uprchlickém táboře. Jak v krajanských kruzích, tak mezi vysídlenými sudetskými Němci se věnoval tématu česko-německého smíření. Vydával časopis a spolupracoval s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa. Stáří trávil ve Švýcarsku, kde v Curychu založil českobratrský sbor.
Úctou k člověku se Přemysl Pitter podobá Albertu Schweitzerovi. Křesťanská láska pro něj znamenala službu potřebným bez ohledu na jejich původ. Za záchranu stovek židovských a německých dětí byl vyznamenán v Izraeli i v Německu. Přemysl Pitter svůj humanismus opíral o Ježíšovu zásadu, že pro pokojný lidský život je nezbytné odpuštění a smíření.
Jsem Čech, vychován českým jazykem, přijímám českou kulturu. Moje češství mne zavazuje k službě a ukládá mi odpovědnost. Ale což vedle ten Němec nemá totéž právo, tytéž závazky?Proč má být mezi námi umělá přehrada? Proč se nemáme mít navzájem rádi jako bratři, vzájemně si pomáhat, jeden druhého ctít a poznávat? (zápis z deníku)
27. června 1950 v pět hodin a třicet pět minut zemřela na popravišti pražské pankrácké věznice Milada Horáková• (1901-1950). Otcem vychována k vlastenectví, pravdomluvnosti a osobní statečnosti se již na gymnasiu zapojila do protirakouského odboje a byla pro to vyloučena ze studia. Odmaturovala až v mladé republice, jejíž prostředí a zvláště postava Masarykova ji zásadně ovlivnily. Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a profesně se specializovala na organizaci sociální práce a pomoci a zvláště na občanskou rovnoprávnost. Zapojila se do ženského hnutí a činnosti národně-socialistické strany. Za odbojovou činnost během 2. světové války a za pomoc rodinám uvězněných byla sama posléze odsouzena a několik let strávila v koncentračních táborech a věznicích. V roce 1945 vstoupila na žádost prezidenta Edvarda Beneše do politiky a stala se poslankyní parlamentu. Po komunistickém převratu byla jako jedna z čelných představitelů demokratického tábora zbavena všech funkcí a po smrti Jana Masaryka se na protest proti vzrůstajícímu komunistickému teroru sama vzdala poslaneckého mandátu. Vzápětí se ovšem začala aktivně účastnit příprav k protikomunistickému odboji. V roce 1949 byla zatčena a totalitní stát chystal spolu se sovětskými poradci exemplární proces. Přelíčení s divadelní režií přenášel rozhlas a pracující podepisovali rezoluce žádající trest smrti. Ten byl nad ní a nad dalšími třemi obžalovanými vynesen. Proti popravě dr. Milady Horákové protestovaly mj. přední světové osobnosti včetně Alberta Einsteina, Winstona Churchilla či Bertranda Russella.
Při sňatku s ing. dr. Bohuslavem Horákem vstoupila Milada, roz. Králová, do Českobratrské církve evangelické a v roce 1935 se oba stali členy smíchovského evangelického sboru. Zvláště se zde sblížila s farářem Janem Kučerou, který rodině pomohl během 2. světové války a byl i byl jedním z organizátorů útěku jejího manžela do ciziny. Navštívit ji před popravou mu umožněno nebylo, zastoupit jej musel jeho kolega.
Několik hodin před popravou napsala Milada Horáková v dopisech blízkým: Nelitujte mne. Žila jsem život plný, opravdový život, který nestál, nezahníval, ale prudce tekl a vířil. Někdy mne otloukal a poznala jsem jeho tvrdost a těžkosti, jindy zas hladil a smál se sluncem. Byl to prostě skutečný život, a já jsem zaň Bohu neskonale vděčná… V těch nejtěžších chvílích, v terezínských kasematech, v Principově cele č. 8, poznala jsem, co je to Bůh, a pocítila jsem, že mne Bůh přijal. Nyní to vím určitě. A proto i Vy se opřete o víru v Něj. Nebudete zoufalí, jako ani já nejsem zoufalá… Jsem v mysli a modlitbách jen a jen u Vás. Hrála jsem to snad špatně, ale myslela jsem to poctivě. To mi můžete věřit. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží – tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte – neteskněte moc – je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo…
(Jiří Tengler a Ondřej Macek)