Na adrese http://polaris.nazory.cz/denik_velkomestskeho_farare.html si můžete přečíst vynikající deníkový román "Deník velkoměstského faráře". Původně soukromé dopisy ve formě denníku, popisující duchovenskou práci, církev a společnost Výmarské republiky, tj. Německa 20. let 20. století. Autor, ač se tak sám nevymezuje, je neotrodoxní teologické orientace. T. Pavelka

Autorem deníku byl pravděpodobně Martin Niemöller. Kdysi se mi podařilo pomocí jednoho programu určit dobu vzniku na přelom let 1926/1927. Nemohu to ale ověřit, mám svůj výtisk po stěhování ještě v krabicích. Udělal jsem si do něj poznámky. O Niemöllerově autorství svědčí i to, že jej překladatel občas až nekriticky zbožňoval, viděl v něm to, čím Niemöller nebyl, ani se za nic podobného nepovažoval (něpř. bojovníka proti nacismu). Autor deníku se pohybuje v jakémsi kritickém odstupu od dezorientované společnosti (spíš než neortodoxního bych i jeho viděl jako dezorientovaného theologa). Má zdravá theologická východiska, jimiž však není s to dešifroat prudce se měnící společnost. Jeho oprávněné zápasy s povrchní církví a společností jsou prošpikovány osobními spory s dívčí módou (theologicky naprosto nesmyslné, pro autora však zásadní), jako se dnešní duchovní a intelektuálové nemohou odpoutat od televize, u níž sedí a nadávají, tak i autor si zajde do kina jen pro to, aby toto tehdy moderní, lákající i znervozňující médium - film, počastoval uštěpačnými poznámkami. Cítíme i jeho odpor vůči cizincům, a ačkoliv nemá rád nacisty, jeho ustrnutí ve vojenské minulosti, výše zmíněné spory s moderní společností a ten odpor k cizincům (neboť po prohrané válce ponižují hrdé Němce, a to tím, že se do Německa jezdí rekreovat k moři - ekonomický přínos turistiky mu šel úplně mimo), jej občas přivedou nebezpečně blízko některým nacizujícím společenstvím. Sociální cit pak zase do blízkosti extrémní levice. Niemöller jak když vyšije! Na téhle knize jsem vyrostl a v mládí mě tzv. oslovovala. Dnes ji vnímám spíš jako dokument o theologickém vyrovnávání se s dobou strukturálního přerodu celé kultury i varování, čeho bych se měl vystříhat. Domnívám se, že od těch dob se ale naše kultura změnila tak radikálně a pokračuje v tom čím dál rychleji, že už to ani za reflexi nestojí. Ale také jsme si na tento sklon kultury už zvykli a nezneklidňuje nás tak; domnívám se …. I tak jsem rád, že se dílo zase dostalo na veřejnost.

S mnoha věcmi bych souhlasil, autor je skutečně dezorientován. Ale přeci jen, k neoortodoxii má asi tak nejblíž (to já zas ne). Blumhardt, kterým se to tam jen hemží, tuhle teologickou školu ovlivnil; liberálnímu faráři tam pak zase přímo doporučuje Bartha a Rudolfa Otta, který je s touhle teologickou školou, řekl bych, nějak duchovně spřízněn. Ale za reflexi to podle mě stojí. Už jenom těch duchovních a politických proudů co tam je. A vypadá to tak, že v té době ještě všechno bylo možné, budoucnost ještě nebyla určená. Plus ta praktická zkušenost z rpáce faráře mi zas tak, i když měl sbor zhruba stokrát větší, odlišná nepřijde.

K lepšímu pochopení: nemyslel jsem, že ta kniha či její doba nestojí za reflexi, ale naši dobu už, myslím, není možné prožívat tak, jako ji prožíval on. Ale jak píšete, koho všeho autor a komu doporučuje, nabízí se otázka, co je neortodoxní? Tady bychom totiž museli definovat, co je vůbec ortodoxní? Být dnes v ČCE ortodoxním je velice neortodoxní! Ortodoxní jsou asi jen pravoslavní :-). Hovoříme-li o ortodoxii, představoval bych si nějakou většinovou, oficiální linii. Mluvíme-li o neortodoxním, představoval bych si stejně pevně strukturovanou alternativní linii, která s oficiální soutěží. Obávám se, že ani jedno ani druhé nelze v oné době ani v naší vystopovat. Blumhardt byl neortodoxní, liberálové byli neortodoxní, pietisté neortodoxní … Jinak probuzenec a spiritista Blumhardt ovlivňoval v oné době kde koho: Bartha, Niemöllera (autora deníku?) i Hladkého (vím o tom své, poslední část jeho knihovny jsem právě vynosil na půdu). Svým způsobem šlo o módní záležitost. Mimochodem, upomínáte-li na onu epizodu s tím liberálním farářem, nemáte také pocit, že se tam autor zachoval poněkud trapně? Naopak ten liberál ho docela morálně i theologicky převýšil? Barthiáni chtěli velmi často liberály šokovat, ale nenaráželi u nich na žádný výrazný odpor (viz u nás Žilka, který byl o Barthovi, ač liberál, ochoten stejně vstřícně uvažovat, jako o možné cestě, podobně jako ta postava z deníku - ostatně sám K. Barth se označoval za liberála!).