Více než dvě desetiletí se stydím. Ne za to, že jsem křesťan a protestant (naštěstí!), nýbrž za Českobratrskou církev evangelickou. Navenek se proto zdráhám mluvit o ní kriticky v obavě, abych z úst nevypustil něco, co by vypadalo jako pomluva. Ale také nejsem s to lidem, kterým se ježí vlasy už jen, když zaslechnou slovo „církev“ říci: „Tak se pojďte podívat, jak je to v církvi skvělé a jak to v ní klape! V tom se zrcadlí Boží slovo!“ Směrem dovnitř zase netuším, koho a jak oslovit, aby se začalo cosi zásadního odehrávat směrem k dobrému, i když ne podle toho, co bych si sám navymýšlel. Řeči se vedou, voda teče… Mám nicméně zato, že poctivý protestant se nad mou otázkou urazit nemůže.
Netvrdím, že vše je špatně, ale nejrůznějších prapodivností je
ČCE plná už tak dávno, že nemohu pamatovat jejich počátky. Navzdory tomu, že se někdo tváří, jako by se nic nedělo, dobré je se špatným promísno jako obilí s plevelem podle známého podobenství. Ale nejde o to, že nemůžeme urychlovat čas žní, jako spíše, že církev existuje jakoby odevzdaná vlastnímu plynutí a v některých momentech dílčím aktivitám, které jsou právě nejrůznější povahy.
Jako farář jsem působil sedm let. Sboru v Libici jsem předal co jsem mohl, než jsem ukončil svá biblická studia. V nich nepokračuji, protože nemám kde v nich pokračovat (tehdy jsem souběžně procházel doktorandským studiem), aniž bych nároky na sebe i na tato studia snižoval. Jistým ekvivalentem mi tedy jsou religionistika, etika a filosofie náboženství.
Ale co na tom sejde? Zmiňuji to jen proto, abych výslovně smetl tendenci zabývat se sebou. Církev už beztak poskytuje příležitosti k prosazování vlastních „já“, naplněných pýchou a přezíravostí. Těmto tendencím jsem se vždy vyhýbal, dříve instinktivně, až později reflektovaně. Proč také bych měl být hrdý na cizí „já“, která chtějí čnět do nebe anebo která svou pýchu projevují tím, že si na druhé otevírají ústa?
Přesto tyto jevy považuji za užitečné alespoň v jejich poučnosti. Souvisí s nekritizovatelností. A kde je nekritizovatelnost, schází i vůle k nápravě. Hledání slabých a špatných míst má smysl právě ve spojení s vůlí k nápravě, samozřejmě ne v sepětí s hnidopišstvím.
A s tím si stále kladu otázku, k čemu je Českobratrská církev evangelická dobrá. Tato otázka je nezbytná, ale uvádí mne do rozpaků. Nemá být evangelická církev místem pro Slovo a svátosti? Nestačí to? Je dostatečně zřejmé, oč jde? Nemá toto své určení rozvíjet? Co tomu brání? Je v právu ten, kdo by se na tomto místě s jistou samozřejmostí ohradil, že to se přeci děje? Mám zato, že obsah dvojího pojmu „Slovo a svátosti“ je nesmírně široký a zároveň dávno nesrozumitelný. A dále mám za to, že činit něco srozumitelným tak, aby se cokoli prvoplánově přežvýkalo pro méně chápavé, je scestné.
Vezmeme-li nyní situaci církve o něco více v patrnost, můžeme říci, že zmíněné určení evangelictví se může málo uplatnit a že by bylo lépe, kdyby se církevní těleso několikanásobně zmenšilo. Je v něm přeci mnoho zbytečně prázdného prostoru! Přitom co do počtu má tolik zaměstnanců, že by mohla (kdyby ovšem záleželo jen na početním hledisku) odvádět špičkovou práci a její výsledky nabízet. Pak teprve by si mohla říci, že udělala vše, co mohla – s tím, že kdo to nepřijímá, škodí sám sobě. Může ale odvádět špičkovou práci, když například farářování volky nevolky znamená dělat holku pro všechno anebo chytat se kdejaké příležitosti k seberealizaci? A když za druhé o kvalifikované duchovenské činnosti nemůže být řeč tam, kde není provázána se studiem Písma a kde se naopak tímto studiem pohrdá? Je snad křesťanským posláním nabízet ubohost? Výsledkem pak je – vezeme-li si k ruce dva příklady: mechanické zacházení s biblí anebo zásadní redukce zorného pole na novozákonní podobenství, mátožně přežvýkaná a nanejvýš okořeněná nápady a vtipy, jako by bible nebyla daleko bohatší. Důsledkem je: ignorance bible, krutý paradox na evangelické půdě.
Také jsem se za svého farářského působení zděsil nad tím, jak málo záleží na církevní praxi. A to jde tak daleko, že se církevní praxí podle běžného mínění rozumí stavební činnost anebo uplatňování řemeslné a jiné šikovnosti. Vždyť ale církevní praxe je už od dob první církve něčím jiným. Sice se to snaží dohánět Coena, bohužel však se značnou a uzavřenou dogmatičností. Ale co dál kromě zavedených podniků? O takovém katechumenátu, což je jeden ze základních prvků tradiční křesťanské praxe, jsem se nedozvěděl prakticky nic. V takových případech je pak člověk samovolně odsouzen k tomu, aby dělat všelicos na koleně.
Anebo proč za křesťanskou praxi považovat zábavu, volnočasovou aktivitu, rekreaci a zájezdy? Má být církev svým okolím přijímána na základě toho, že se křesťané k němu budou přibližovat demonstrováním, že jsou také lidmi? A kolik duší se chytí na to, že se evangelík s misijním záměrem začne tvářit mile a přátelsky? Nedělají to třeba televizní hlasatelé s větším úspěchem?
Diakonie příliš
ČCE nepotřebuje. Z pochopitelných příčin se více zajímá o provozní a finanční otázky, a tak ji vynechávám z těchto úvah.
Kolik ale například nových evangelických autorů publikuje v nakladatelství Kalich? Nakolik to svědčí o vnitřním stavu
ČCE? Neboli o široce rozprostřené bezduchosti a prázdnotě?
Občasné snahy promlouvat do aktuálního politického dění, domácího i světového, jsou možná formou seberealizace, ale netuším a rád bych věděl, co přinášejí k věci? Kde nabrat „prorockého ducha“? Anebo proč se tvářit, že ho máme?
Není také jistě náhodou, že pojem „duchovní zkušenost“ často zní jako cosi nemravného. Další případ hodnoty, zavalené pohrdáním, z čehož ovšem podle své libosti těží jiní. A jestliže „duchovní zkušenost“ nabízejí jiní způsobem, který se nám nelíbí, ještě nás to neomlouvá. Neříkám nic nového, nabízet cesty k ní není nijak snadné a samo od sebe to nepřijde, a proto jen někdo, ne každý, by se měl odpovědně ptát, jak nabízet evangelium a přitom pomáhat ke zkušenosti nikoli špatné – míním duchovní zkušenost konkretizovanou.
Českobratrská církev evangelická slaví letos 90. výročí svého založení. Dovoluji se tedy optat, zdali je co slavit, když už kulaté číslo budí dojem povinnosti je opentlit. Vztahuje-li se oslava k celému vývoji, připomíná nejen například osoby, které za nacistického a komunistického režimu prokázaly statečnost, nýbrž připomíná také vývoj jako cosi širšího, co nelze označit mírněji než jako úpadek.
Je smutné se dívat, jak se církev vytrácí, a to nejen a ne v první řadě v počtu členstva. Má co přinést členům i nečlenům? A je zřejmé, zda má smysl se o to snažit ve světě, v němž podmínkou úspěchu v sebeprosazování se stále více stává technická, reklamní a jiná strategie a finanční zajištění? Tím netvrdím, že to smysl vůbec nemá, nicméně pochybuji o schopnostech se s takovými stísněnostmi potýkat. Evangelictví se totiž nedokáže vyrovnávat s kontrastem mezi světlem evangelia a světlem ramp, mezi slávou Páně a slávou ve všedním kontextu. Příliš málo je v církvi přítomno vědomí, že se církev nemá co přizpůsobovat světu. Má něco jiného, totiž sloužit prosvětlování světa. A to je dost podstatný rozdíl.
Je rovněž nešťastné, když někdo investuje všechno své úsilí – a pak shledává, jak se to úsilí propadá do marnosti. A sice tam, kde člověk má naopak odkrývat smysl svého místa na světě. Marnost přitom nemusí být bolestná, spíše se skrývá za působením dojmu, že v křesťanství o nic nejde. A tak se obávám, že v praxi Kristus za škody nestojí. Jako by byl jen k tomu, aby se jím člověk oháněl.
Kde se projevuje to, že církev je semper reformanda? Neplatí-li to, jak by bylo možné očekávat vývoj k lepšímu? Přitom nemá smysl požadovat od církve zázraky, nýbrž smysl má požadovat od ní především to, k čemu je určena. Co je druhotné, jí nepomůže.
Cesta dál? Ne přes zahořklá moudra. Ale: nezabývat se zbytečnostmi. Zabývat se kvalifikovaně tím podstatným a konkretizovat to. Za hlavní hledisko mít slávu Páně – a křesťanskou praxi tomuto hledisku podřídit. Jen nesmí být „sláva Páně“ prázdným pojmem – v takovém případě je služba jí k ničemu.
A co s otázkou v titulu? Také smuteční slavnosti se slavily, nejen výročí. Také smutek patří k lidské zkušenosti a není proč se ho bát. Takže, je-li co slavit, tak vlekle smutný stav církvičky.
