Kapitola III.: Jednota církve a sjednocení církví

Vyznání a základní texty > Leuenberská konkordie > Církev Ježíše Krista > Kapitola III.: Jednota církve a sjednocení církví

1. Pojetí jednoty v reformačním chápání církve

1.1 Jednota církve jako společenství Slova a svátostí

Jednota církve byla v reformaci 16. stol. chápána na základě původu církve, a tedy jako společenství Slova a svátostí. Kázání evangelia a vysluhování svátostí zakládá a udržuje víru jednotlivce a zakládá a udržuje také společenství (communio) věřících v Kristu, jejich jednotu v církvi, společenství svatých i jednotu církve (viz zejména článek 7 Augsburského vyznání; Heidelberský katechismus, otázky 54n a 75n). Autoři Leuenbergské konkordie nechtěli a nemohli vyvinout žádný nový model, převzali toto základní přesvědčení reformace.
Podle reformačního pochopení je proto shoda v pravém učení evangelia a v pravém vysluhování svátostí nezbytným, ale i dostačujícím předpokladem opravdové jednoty církve. Zúčastněné církve odvozují od těchto reformačních kritérií své pochopení společenství církve. (LK 2) Církve se mohou navzájem uznat za pravou církev Ježíše Krista, pokud mezi nimi skutečně existuje souhlas v chápání evangelia. Toto uznání zakládá společenství církve. To je chápáno jako společenství ve Slovu a svátostech (LK 29), zahrnující vzájemné uznání ordinace a umožňuje intercelebraci (LK 33).
Toto chápání jednoty v Leuenbergské konkordii nemá žádná jiná kritéria a předpoklady než ty, které jsou i vzhledem k jednotlivým konfesijním variacím reformační teologie konstitutivní pro církev a její jednotu.

1.2 Jednota jako Boží dar

Jednota církve není dílem církví, nýbrž Božím darem církvím. V LK má zvláštní význam slovo udělovat: Církve si navzájem udělují společenství (LK 29). Udělují si cosi, co jim bylo již předem dáno. Předem dáno je spásné Boží jednání pro nás lidi, zvěst o ospravedlnění z pouhé milosti. Podstata církve, její jednota i podoba této jednoty jsou v ní jednou provždy předem dány. Aktivita církve, patřící k podstatě společenství církve, spočívá - analogicky k události ospravedlnění jednotlivce - v přijímání.
Výlučné prostřednictví spásy v Ježíši Kristu je středem Písma svatého a zvěst o ospravedlnění jakožto zvěst o svobodné Boží milosti měřítkem všeho zvěstování církve (LK 12). Tato zvěst je místem konsensu nezbytného a dostatečného k vyhlášení společenství církve. Rozhodující je, jak se ty které církve vztahují ke skutečnosti, jež je jim předem dána. Samo evangelium jim tím otevírá možnost, aby si navzájem poskytly společenství. /31/

1.3 Sjednocení jako nabytí a vyhlášení shody v chápání evangelia

Aby bylo společenství Slova a svátostí možné, je třeba mít shodu v chápání evangelia. Reformační otcové vyjádřili své správné pochopení v učení o ospravedlnění. (LK 8)
Tento základní konsensus zahrnuje dvě vrstvy. Spočívá
  • na jedné straně ve společné formulaci pravého chápání evangelia jako zvěsti o Božím ospravedlňujícím jednání v Kristu skrze Ducha svatého;
  • na druhé straně ve společném přesvědčení, že zvěst o ospravedlnění jakožto zvěst o nezasloužené Boží milosti je měřítkem všeho zvěstování církve (LK 12). Protože milost Boží je lidem udílena ve Slovu a svátostech, je společenství Slova a svátosti nutné pro pravou a plnou jednotu církve, a v tomto smyslu je i dostatečné.

Luterské, reformované a sjednocené církve jsou s to společně rozlišovat mezi body, v nichž je nutná plná shoda, a otázkami, připouštějícími legitimní pluralitu: kritériem je společné chápání evangelia jako zvěsti o ospravedlnění a jeho uznání jako rozhodujícího měřítka církevního zvěstování a řádu. Kde je tomuto kritériu učiněno zadost, může být vyhlášeno a praktikováno společenství církve jako společenství Slova a svátostí.
Zřetelným příkladem souvislosti mezi úplnou shodou a legitimní pluralitou je chápání úřadu: Pro LK patří vzájemné uznání ordinace k centrálním součástem vyhlášení společenství církve (LK 33). V tom, že úřad ustanovil Kristus pro službu hlásání Slova a vysluhování svátostí, musí být plná shoda. Ale specifická podoba a struktury tohoto úřadu a církve náležejí do oblasti legitimní plurality, podmíněné dějinami a místem. Tato pluralita nezpochybňuje společenství církve. Vyžaduje však stálého teologického přezkoumávání na základě původu a určení církve, aby zůstala odlišností legitimní.

1.4 Jednota a odlišnost

Naznačený základní konsensus, umožňující společenství mezi církvemi, je založen na tom, že reformační teologie rozlišuje mezi základem a podobou církve.
Toto nezbytné rozlišení vede v LK k tomu, že církve rozdílných kofesijních pozic si na základě dosažené shody v pochopení evangelia navzájem udělují společenství ve Slovu a svátostech a usilují o co největší pospolitost ve svědectví a službě světu (LK 29). /32/
Tento souhlas v chápání evangelia může být a je vyjadřován v legitimní mnohosti podob nauky. Jednota působená Duchem svatým nevede k zestejnění, jak ukazuje již Nový zákon. Ale nejde o mnohost libovolnou. Rozdíly, týkající se společného chápání evangelia, zpochybňují společenství církví jako společenství Slova a svátostí a ohrožují tak jednotu církve a jsou jí na překážku. Je třeba překonat dělící charakter těchto rozdílů. Teologický dialog má v takových případech přezkoumat rozdíly podob nauky a zjistit, zda pod různými podobami přesto obsahují společné chápání evangelia, nebo ne. LK je příklad toho, jak k tomu může docházet. Odlišné chápání christologie, večeře Páně a predestinace vedlo k rozdělení mezi luterány a reformovanými. Jedna důležitá kapitola Konkordie zpracovává historické odsudky věroučných bludů a dochází k závěru, že tyto odsudky nepostihují současný stav učení zúčastněných církví (LK 32). Přetrvávající rozdíly již nejsou překážkou pro společenství mezi církvemi. Ekumenický termín pro tuto formu společenství mezi církvemi zní jednota ve smířené odlišnosti. V takové jednotě žijí církve spojené v Leuenbergské konkordii.
Toto chápání společenství církví vztahují signatářské církve LK také na svůj poměr k jiným křesťanským rodinám. Uznávají, že církev Ježíše Krista žije všude tam, kde se objevují znaky pravé církve a kde existuje shoda v učení evangelia, a to i tehdy, když to druhá strana tak nechápe.
Kde jsou splněny obě uvedené podmínky - přítomnost znaků pravé církve a dosažení naukové shody, - musejí být vykonány konkrétní kroky k vyhlášení a uskutečnění takto umožněného společenství církví. Kde podmínky ještě splněny nejsou, je třeba usilovat, aby byly překonány faktory církev rozdělující. To platí zvláště o překonání faktorů, které ještě stojí v cestě k plnému společenství s římskokatolickou církví, s církvemi pravoslavnými a s některými svobodnými evangelickými církvemi. Zde si církve Leuenbergského společenství přejí další závazný dialog. S evangelickou církví metodistickou a s anglikánským společenstvím umožnil dialog rozhodující kroky k plnému společenství církví.

2. Závaznost a zavazující povaha Leuenbergské konkordie

2.1 Uskutečňování společenství mezi církvemi jako proces

Ekumenický dialog mezi církvemi dojde k cíli, jsou-li jeho výsledky zúčastněnými církvemi recipovány, a tak získají pro tyto církve závazný a zavazující charakter. Přitom se nemůže jednat pouze o formální přijetí. Přijetí musí určovat a ovlivnit všechny úrovně církevního života.
Aby nezůstalo u jednorázové verifikace a pouhém podpisu Konkordie zúčastněnými církvemi, rozlišuje LK mezi vyhlášením a uskutečněním společenství církví, aniž by obojí oddělovala (LK, část IV). /33/ Toto odlišení ukazuje, že se společenství církví uskutečňuje v trvalém procesu.

2.2 Uskutečnění společenství církví na úrovni místní obce

Konkordie byla umožněna mj. i sbližováním reformovaných a luterských místních sborů. Konkordie je též plodem ekumenických zkušeností a výrazem ekumenické spirituality žité na mnoha místech. Nyní sama naopak přispívá k tomu, aby byla podporována a uskutečňována obnova na jednotlivých místech. Tento úzký vztah k místní ekumeně dává Konkordii smysl.

2.3 Čtyři dimenze uskutečňování společenství církví

Konkordie uvádí ve své poslední části čtyři směry, jejichž rozvoji má uskutečňování společenství sloužit:
  • snaha o společné svědectví a společnou službu tváří v tvář výzvám doby;
  • pokračující teologická práce;
  • možné organizační důsledky;
  • začlenění leuenbergského procesu do světového ekumenického hnutí.

Po dvaceti letech leuenbergského společenství církví jsou výsledky této další práce v těchto čtyřech směrech různé. Významných pokroků bylo dosaženo na poli teologické práce. Mezinárodními i regionálními dialogy mohla být řada teologických témat dále rozpracována a prohloubena (např. vzájemný poměr nauky o dvou říších a nauky o panství Ježíše Krista; úřad, úřady a ordinace; praxe křtu; pochopení večeře Páně). O možných organizačních důsledcích řekla LK jasně, že mohou být řešeny jen v situacích, kde tyto církve žijí (LK 44). Dnes lze v některých situacích konstatovat patrné organizační sblížení církví (Nizozemí, Francie), v jiných zemích se nezměnilo téměř nic.
Zatím největší obtíže byly se snahou o společné svědectví a službu na výzvu této doby. To je po r. 1989 zvlášť naléhavé. Valná shromáždění signatářských církví vždy znovu zdůrazňovala naléhavost tohoto úkolu, dosud se však příliš nezdařilo přenést jej do praxe. Svůj důvod by to mohlo mít mj. v jisté strukturální slabosti leuenbergského společenství.

3. Konkordie a světová ekumena

3.1 Leuenbergské společenství ve službě ekumeny

Leuenbergské společenství se od počátku chápalo jako příspěvek k ekumenickému společenství všech křesťanských církví (LK 46). Není ekumenickou cestou výhradně pro zúčastněné evropské církve. Chtěla by sloužit celé ekumeně i přes hranice Evropy.
Po jistých počátečních obtížích existují zřetelné známky, že se tato naděje uskutečňuje: /34/
  • Mezinárodní lutersko-reformovaný dialog mohl použít toho, co bylo v souvislosti leuenberského procesu již vykonáno, aby doporučil všem církvím Luterského světového svazu a Reformovaného světového svazu vzájemné společenství.
  • V rámci práce SRC, zvláště sekce pro jednotu a obnovu (ke které náleží i Komise pro víru a řád) mohlo leuenbergské společenství přinést své zkušenosti: např. studie o recepci Limských dokumentů, snahy o nové pochopení církve jako koinonie (valné shromáždění SRC v Canbeře r. 1991, plenární zasedání pro víru a řád v Santiago de Compostela r. 1993).
  • Také bilaterální dialogy s jinými křesťanskými tradicemi se pokusily o navázání na Leuenberg, např. v posouzení anathemat a jejich překonání nebo nový důraz na ústřední místo zvěsti o ospravedlnění (mezinárodní lutersko-katolický dialog nebo práce Společné ekumenické komise v BRD). Tento příspěvek musí být v budoucnosti prohlouben a rozšířen.

3.2 Kompatibilita ekumenických dialogů a bilaterálních dohod

Mnohostranné propojení ekumenických dialogů staví leuenbergské společenství před nové ekumenické výzvy. Jedna z nejvýznamnějších otázek je problém kompatibility dialogů (slučitelnost výsledků dialogů). Co znamenají konkrétní kroky světových konfesních rodin nebo i konkrétní kroky jednotlivých církví různých zemí pro ostatní partnery v leuenbergském procesu?
První oblastí jsou ekumenické pokroky, které v mezinárodním dialogu na světové úrovni vedly k doporučení společenství církví s jinými tradicemi a byly nyní přijaty i jednotlivými církvemi účastnými na leuenbergském procesu, kdežto jiné církve k tomu ještě nedospěly. Nejzjevnější příklady jsou dialogy s metodisty a anglikánskou církví, které vedly v Německu, Rakousku, Anglii a Itálii ke společenství církví s metodisty, ve Skandinávii a Pobaltí s anglikánskou církví. Máme naději, že je pouze otázkou času, kdy všechny luterské a reformované církve Evropy budou moci též vykonat tyto kroky.
Těžší je tato otázka kompatibility v případech, kdy některé církve leuenbergského společenství plánují konkrétní kroky ke společenství s některými církvemi, do kterého jiné leuenbergské církve nemohou vstoupit.
Otázka kompatibility takových dialogů s leuenbergským společenstvím nesmí jistě být přeceňována. Lze snadno ukázat, že se velká většina kroků jednotlivých církví pohybuje v rámci leuenbergského společenství a mohla by být následována i jinými signatářskými církvemi LK (např. dohoda se starokatolíky v Německu nebo otevřené pozvání křesťanů jiných konfesí k večeři Páně v mnoha evangelických církvích). Tato otázka musí být výslovně položena a také zpracována, aby společenství mezi leuenbergskými signatářskými církvemi i vztahy leuenbergského společenství k celosvětové ekumeně zůstávaly plodné. /35/

4. Leuenbergská konkordie jako model ekumenické jednoty

Zvláštním příspěvkem leuenbergského společenství ke světové ekumeně je chápání jednoty v LK a z něho vycházející model jednoty. Ten říká:
  • Kdekoli církev nebo společenství církví vykazuje známky pravé církve, je třeba ji (je) uznat za část jedné, svaté, katolické a apoštolské církve. To se musí, je-li nutno, učinit i jednostranně.
  • Kde se tyto známky vyskytují, je nutné počítat s možností dojít i k naukové shodě o společném evangeliu.
  • Kde je dosaženo této shody, musí být vyhlášeno společenství církví ve smyslu Leuenbergské konkordie.
  • Kde přes takovou shodu k vyhlášení nedojde, nelze rozdělení již ničím ospravedlnit.
  • Dosažení tohoto cíle není v lidské moci, jde o dílo Ducha svatého. Do té doby je přikázána aktivní trpělivost, neboť:

Víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. A naděje neklame, neboť Boží láska je vlita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán. (Ř 5, 3-5)