"…jako flus na čisté sklo.."(!) abych citoval jednoho z autorů průvodce ČCE (str.103), právě tak se na mě neodbytně lepí jedna otázka: je toto opravdu právě to, co o sobě chceme jako ČCE sdělit? Jestli ano, pak je to smutné. Stejně jako v případě před lety vydaného "vojenského" letáku o ČCE, i zde se dozvímne mnoho praktického, ale o duchovním životě církve opravdu pramálo (nemá právě o toto Církvi jít především?). Kdo jako duchovně žíznící a lačnící po slovu Božím dostane do rukou tento materiál, těžko říci, co si o nás pomyslí. Vedle velikého objemu praktických informací, a všemožné (skutkařské?) praxe se jako Popelky krčí pár hesel, které se víry a směřování církve týkají (Křest, radostně jsem uvítal i tón Členství v církvi, ale i pár dalších..). O Bibli, svátostech, o našem křesťanském vyznání, o misii se v tomto Průvodci prakticky nedočteme. I článek "Kalich" nepojednává o Večeři Páně, ale spíše o odznaku naší církve (katolíci kříž, my kalich..). Velmi mě to mrzí, zvláště v tuto chvíli, kdy si po 90 letech připomínáme kořeny, ze kterých naše ČCE vyrůstá. Krátce: s odkazem na článek z MfD, který myslím výmluvně hovoří o tom, co si o nás a našich podobných aktivitách lidé mimo církev myslí (http://databen.wz.cz/2007/sjezd07-mfd.htm) mám dojem, že se i při tvorbě tohoto sborníku "více kamarádilo než věřilo". Neboť co si pomyslet o Průvodci, který smlčuje podstatné duchovní věci, o Bohu hovoří pramálo, zato se z něj člověk dozví, že i farář umí mluvit jako dlaždič a chodí do hospody… Velmi tedy doufám, že se Průvodce mýlí. I když jsou v něm i povedené příspěvky, celkové vyznění mi přišlo dost tristní a doufám, že takhle už se prezentovat nebudeme. Jan Kupka, Krabčice

Milý bratře Jane "krabčický" ! Zaujala mne Tvá nabroušená kritika, v mnohém souzním - leč pozor na povrchnost. Je-li to záznam prvních dojmů při čtení, je to cenný doklad pro to, jak to asi budou číst i jiní, nicméně při podrobnějším zkoumání to možná dopadne jinak..?

Třeba o misii jsem tu přece jen cosi našel : "Sbory Českobratrské církve evangelické lze charakterizovat jako otevřená společenství. Zbožnost v nich má mnoho podob; zahrnuje široké spektrum od prvků letničních či charismatických, přes zbožnost osobní a vroucí – pietistickou, až ke zbožnosti konzervativní a lidové. Je cenným bohatstvím, že jsme se naučili spolu v této různosti žít. Mnohé sbory usilují o oslovení současného člověka, s jeho často chybějícími, anebo zkreslenými představami o víře a o Bohu. Tato snaha, oslovit lidi vně církve, aniž by byli násilím přesvědčováni, byla součástí aktivit po celou etapu druhé poloviny dvacátého století a je tomu tak podnes. Tvoří jeden z podstatných rysů našich sborů."

Ta výrazná stopa cudnosti na pozadí různých variant "dobyvačných" či "povýšeneckých" duchovních nájezdníků není k zahození. Na druhou stranu, sežere-li ona opatrnost všechen výživný obsah, je spíš ke zlému - a konečně - není snad čas ukrácen ? "Aj, přijdu brzy…!" ? Snad by stálo za zmínku a hlubší domýšlení ono kristovské vyznávání Bratří, o nichž, domnívám se, výstižně psali jako o "tichých v zemi". Oni byli svým svědectvím velmi výrazní - a přitom podobní svému Pánu, o němž prorok Izajáš tak (zdánlivě ?) ambivalentně svědčí :   1 Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům. 2  Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. 3  Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy. 4  Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná. I ostrovy čekají na jeho zákon." (Iz 42,1-4) versus Iz 9,5 : 5  Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: "Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje." či Iz 11,2 : 2 Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy.