Z Á K L A D N Í R O Z D Í L Y M E Z I K O R Á N E M A B I B L Í.

M a l ý b i b l i c k ý p r ů v o d c e K o r á n e m.

Část 3

17) Doslov.

Podle nezaručených zpráv se Muhammad narodil v r. 570 n.l. v Mekce; pocházel z rodu Hášimovců, nepříliš významné a bohaté větve kmene Kurajšovců. Ve svých 25 letech vstoupil do služeb zámožné vdovy Chadídži jako obchodní agent a zakrátko se s ní oženil. Z manželství vzešli dva chlapci, kteří brzo zemřeli, a 4 dcery, jež dosáhly dospělosti, avšak kromě nejmladší z nich, Fátimy, nestala se žádná z nich předmětem zvláštní úcty muslimů. Muhammadova sociální situace se sňatkem zlepšila, takže se mohl samostatně věnovat obchodování. (str. 22).

Podle tradice se Muhammadovi dostalo prvního zjevení v r. 610, kdy mu bylo 40 let. Zpočátku byl jat obavami, zda se nezbláznil.V těchto chvílích mu byla manželka Chadídža silnou oporou a za pomoci svého bratrance Waraqy, který se již dříve seznámil s křesťanstvím v něm upevnila víru, že je skutečně poslem božím. Muhammad po určitou dobu hlásal to, co pokládal za zjevení, jen úzkému kruhu své rodiny a přátel. Zpočátku se tato obec věřících scházela tajně. Mekkánská oligarchie se zpočátku dívala na jeho obec lhostejně. Jakmile se však začaly zřetelněji projevovat některé implikace vyplývající z Muhammadova nároku na to, že je poslem božím, postoj vládnoucích skupin se radikálně změnil.Muhammad nalezl silnou oporu ve vlastním rodě, Hášimovcích, jejichž hlavou byl jeho strýc Abú Tálib. Po smrti Abú Táliba i Muhammadovy ženy Chadídži r. 619 se Muhammadova situace v Mekce zhoršila natolik, že se rozhodl přesídlit do Jathribu, pozdější Medíny. 24. září 622 dorazili na okraj jathribské oázy. To byla tzv. hidžra, počátek muslimského letopočtu. (str.31).

Po příchodu do Jathribu očekával, že jej tamní židovská obec přijme s otevřenou náručí jako jednoho ze svých a uzná jej jako proroka. To se však nestalo, naopak Židé začali napadat základy jeho učení poukazujíce na zjevné rozpory mezi SZ a Koránem. Muhammad nemohl popřít tyto rozdíly a proto dospěl k závěru, že Židé změnili původní Abrahamovo učení a odchýlili se od něho. V r. 624 po jeho neúspěchu odpůrce přesvědčit vyvodil z toho důsledky náboženské i politické. Zpočátku proti nim nemohl vystoupit, byl na to příliš slabý. (str. 35).

Situace se ale změnila, když muslimové r. 624 porazili mekkánské vojsko v bitvě u Badru. Potom se Muhammad obrátil proti Židům. Oblehl židovský kmen Banú Qajnuqá v jeho tvrzích, a když se tento kmen vzdal bez boje, byl vysídlen z Medíny. Druhý židovský kmen Banú an – Nadír byl r. 625 vyhnán z Medíny a donucen odevzdat své zbraně a nemovitý majetek, hlavně palmové háje. Kmen Banú Qurajza, který v době obléhání Medíny r. 627 vyjednával s Mekkánci dopadl tak, že muži byli popraveni, ženy a děti prodány do otroctví. Tím byl původně židovský Jathrib přeměněn v čistě muslimskou Medínu. Od r. 627 směřovalo úsilí muslimů k získání arabských kmenů a podrobení židovských kmenů severně od Medíny. (str. 39). R. 630 byla obsazena Mekka a zaveden v ní islám. Muhammad zemřel 6. 6. 632 v Medíně. (str. 43.

Muhammad nikdy nekonal žádné zázraky ani nepřinášel jiná znamení pro své prorocké poslání než právě slovo, jež pokládal za zjevení boží. (str. 49 -50). Muhammad si sám tvořil nová slova, jež měla svou zvučností anebo tajemností zvýšit účinek verše na posluchače. Činil tak zvláště na počátku své prorocké kariéry a v eschatologických pasážích (např. Zabáníja, saqar, zakkům apod.), čímž způsobil pozdějším komentátorům mnohé bolení hlavy při pokusech racionálně je vysvětlit. (str. 57). Muhammad nikdy nehodlal být básníkem, i když se snažil dát svému poselství určitou literární formu, jsa si vědom magického účinku vázané řeči a vhodně zvolených slov. (str. 64). Nelze zapomínat ani na to, že Korán má docela jiný účinek u Arabů a u muslimů, v nichž vyvolává nadšení a vzrušení, než u evropských čtenářů, kteří k jeho četbě přistupují s určitým odstupem a jimž je cizí ona magie koránských slov a vět, tak silně působící v muslimském prostředí. (str. 65). Příbuznost koránského učení s židovským a křesťanským je nesporná; Muhammad sám vědomě v určitých obdobích svého vývoje navazoval na biblický materiál a opíral se o základní články předchozích monoteistických systémů. Své prorocké poslání považoval za pokračování a dovršení činnosti starozákonních proroků a Ježíše, současně ovšem i zdůrazňoval, že jeho předním úkolem je přinést Arabům podobnou knihu zjevení, jakou mají již židé a křesťané. (str. 83). Popírání křesťanské Trojice a božství Ježíšova bylo přirozeným důsledkem Muhammadova fundamentálního dogmatu o jedinosti boží a vyplývalo zcela logicky z celého ideového systému islámu. (str. 85). Obrátíme-li se k detailnímu sledování biblických paralel a materiálu v Koránu, zjistíme, že mnohé nebylo převzato přímo z Bible samé, nýbrž spíše z Talmudu a křesťanských apokryfů. (str. 85).

Korán zná tři kategorie nadpřirozených bytostí; anděly, džiny a satany. Vzájemný poměr těchto tří druhů není jednoznačný, což je způsobeno tím, že džinové byli převzati ze starého arabského náboženství, zatímco učení o andělech má svůj původ v křesťanství a židovství. (str. 88).

Z Koránu není patrno, co se děje s lidmi v období mezi smrtí a zmrtvýchvstáním. (str. 90). (Muhammad) si pro sebe činil nárok, že uzavírá řadu předchozích poslů i proroků a je jejich pečetí (chátam annabijján, 33:40). (str. 93). Muhammadovi byla nepochopitelná myšlenka, že Ježíše pokládali křesťané za Syna Božího, i když připouštěl jeho neobvyklé zrození a nanebevzetí. Mnohým z poslů a proroků bylo dáno konat zázraky, tj. předvádět lidem různá znamení (ája) od Boha. Muhammadovi samému se nedostalo tohoto daru, na což jeho odpůrci neopomněli upozorňovat (6:37; 13:8; 21:5 aj.), nicméně jeho „znameními” byly verše a vůbec celý Korán. (str. 93-94).

Až do konfliktu s medínskými židy prorok věřil, že obsah Koránu a biblických knih je úplně totožný. ….jak židé, tak křesťané svá písma překroutili a zfalšovali; jejich původní znění však bylo totožné s „matkou knih” a tudíž i s Koránem. (str. 94).

Korán naprosto mlčí o velkých starozákonních postavách, jako byli Ezra, Nehemiáš, Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel, nemluvě ani o dvanácti menších prorocích. Tuto neznalost vyčítali Muhammadovi již jeho židovští odpůrci, avšak on se bránil poukazem na to, že Bůh mu sdělil jen jména některých poslů a o jiných pomlčel. (str. 97). (obsaženo v súře 40:78).

Ježíš zaujímá v Koránu významné místo; jeho výjimečné zrození je plně uznáváno a je přirovnáván k novému Adamovi (3:52/59). Muhammad jej pokládal za jednoho z největších proroků, jemuž se dostalo daru provádět zázraky (např. 3:43/49; 5:110,111), zatímco Muhammadovi samotnému to bylo odepřeno. Naproti tomu Korán vehementně popírá božství Ježíšovo a rovněž i jeho smrt na kříži, i když přesný smysl verše hovořícího o ukřižování není jasný (3:47–48; 4:155,156). Proto není uznáváno ani křesťanské učení o Trojici a o Mesiáši Spasiteli….(str. 98).

Islám je povýtce náboženství sociální, nikoli individualistické. Individualita však není potlačena, naopak je zdůrazněna zodpovědnost každého jednotlivce před Bohem. Islámu se podařilo poměrně velmi úspěšně vyřešit problém vztahu jednotlivce jak vůči bližním, tak i vůči Bohu. (str. 102).

Muhammad…vnesl zcela nové pojetí trestu za zločin krádeže: zloděj je trestán useknutím ruky (5:42), (str. 104). Postavení ženy stanoví Korán o stupeň níž než mužovo, současně však nařizuje, že s nimi má být nakládáno laskavě a spravedlivě.(str. 105). ((Moje pozn: v (4:38/34) na str. 526 je toto postavení ženy potvrzeno; při neposlušnosti ženy se připouští i její bití, které však nesmí být bezdůvodné)).

Korán akceptuje majetkovou a sociální nerovnost jako skutečnost a nenalézáme v něm žádný náznak, v němž by bylo patrné úsilí po změně tohoto stavu. (str. 105).

Muhammad …byl spíše mužem praxe, jemuž teoretické myšlení bylo vzdáleno, mužem, který dovedl na základě své zkušenosti, své víry a zdravého rozumu řešit úspěšně nejnaléhavější otázky své společnosti. O úspěšnosti tohoto řešení svědčí to, že přes svou neúplnost se Korán stal základnou pro velmi rozvinutý a kompletní světový názor, v jehož platnost přes všechny změny času věří stále ještě stamilióny obyvatel této zeměkoule. (str. 106).

Pramen: Ivan Hrbek, Korán, Academia Praha, jako reprint 1. vydání tohoto překladu 1972. ISBN 80-200-0246-4. (uvedena pouze část úvodu, zkráceno).

D O D A T E K

1) Můj pohled na spolehlivost písem SZ + NZ.

Muslimové obecně tvrdí, že část textů SZ+NZ je nepůvodní, dodatečně upravená. {4:48/46 (str.527); 2:70/75 (str. 452)}. Lid knihy, tj. Židé jsou obviňováni z toho, že pozměnili nebo úmyslně narušili své svaté knihy tak, aby nyní nesouhlasily s Koránem a to za účelem dosažení svých vlastních cílů {2:75–79 (str. 452); 4:46 (str.527); 5:13 (str.602)}. Křesťané nejsou obviňováni z deformace textu, ale jen ze „zapomenutí“ toho, co přijali (srov. 5:14, str. 602).

Postupně se však muslimští učenci shodli na tom, že „Lid knihy“ spáchal tahríf bi´l lafz – což je přímé poškození textu. Tento názor šířili zejména španělský teolog Ibn Hazm a vědec a cestovatel do Indie Al – Bírúní.

Ačkoliv muslimové věří, že obsah jejich svaté knihy byl přijat přímo od Boha a nejsou závislí na jiném literárním či historickém zdroji, mnozí muslimští vykladači v úsilí o exegezi Koránu citují Bibli. (Prameny: Korán; Průvodce Biblí, ČBS 2004).

2) Nutnost vyváženého přístupu k mezináboženskému dialogu.

Cílem tohoto dialogu by mělo být vzájemné informování o náboženství a jeho otázkách a nikoli splynutí všech věr v jednu univerzální. Základním principem mezináboženského dialogu by mělo být uznání rovnosti všech náboženství a sice v tom smyslu, že jakékoli náboženství může být všude svobodně šířeno, ale nesmí být komukoli vnucováno. Uznání tohoto principu pak vyloučí napadání cizích náboženských textů těmi, kdo jsou jiné víry a s těmito texty nesouhlasí. Tento princip je zakotven v Mat. 7:12: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak i vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.“

V jednom by se ale křesťané s muslimy shodnout neměli: totiž v tom, že je Bible zfalšovaná. Pokud by se na tomto shodli, přestali by být solí země - a nehodili by se již k ničemu. (Mat. 5:13). Vzniká tak otázka, zda je za těchto podmínek rovnocenný vzájemný dialog vůbec možný.

3) Spolehlivost pramenů SZ +NZ.

Židé měli opisovače Písem, kteří úzkostlivě bránili jejich jakékoli deformaci. Tóra neboli Pentateuch (5 knih Mojžíšových) byla kanonizována už v 5 stol.př. Kr.; Proroci neboli Nebiim asi kolem r. 200 př. Kr.; Spisy neboli Ketubim patrně až v Jamnii r. 90 po Kr. Dále na SZ pracovali tzv. masoretáři neboli předavači po jedno tisíciletí. První rabi Akiba († 145 po Kr. a poslední Moše ben Ašer v 10 stol. po Kr.). (Vladimír Čapek : Historie Bible, str. 9, 10. Kalich, Nakladatelství ČCE v Praze, 1952).

„Ačkoli se hebrejské znění SZ ustálilo definitivně až ve 12. stol. po Kr., nenacházíme v dochovaných rukopisech za celé předcházející tisíciletí žádných podstatných úchylek.“ (Bič, Hromádka, Říčan, Souček : Základy učení křesťanského, str. 123 - 125, KEBF Praha, 1951).

R. 231 přišel do Caesareje Origenés (cca 185 – 254) a založil tu proslulou teologickou školu, která se brzy stala ohniskem , z něhož pramenila křesťanská učenost. Origenés učinil první velký pokus zjistit vztah řeckého textu užívaného v církvi k původnímu hebrejskému textu Starého Zákona podle rukopisů, jež měl ve své době k dispozici. Sám píše, že jeden z rukopisů jež přeložil, byl s dalšími řeckými a hebrejskými rukopisy nalezen v jednom hliněném džbánu u Jericha (Kumrán?) za římského císaře Antonina Pia. (138 – 161).

Šest sloupců různých textů SZ, jak je Origenés napsal vedle sebe se nazývá „Hexapla.“ (Šesterka). Na první místo zařadil Origenés text hebrejský tak, jak jej převzal od židovských učenců.

Kanonizace NZ.

Diskuse o novozákonním kánonu se dostala na pořad koncilů teprve v závěru 4. stol. První koncil, který o něm jednal, byl koncil v Laodiceji r. 363.Třetí koncil, který byl v Kartágu r. 397 vypracoval seznam 27 knih které dodnes tvoří obsah NZ. Koncil v Hippo Regiu v severní Africe r. 419 v této věci dospěl ke stejnému závěru jako koncil v Kartágu.(Merril C. Tenney: O Novém Zákoně, str. 367, nedatováno, dovezeno za totality ze Západu).

4) Nejstarší a nejcennější rukopisy.

Z celkového počtu přibližně 5300 rukopisů NZ textů, které jsou dnes k dispozici pochází 82 papyrů z 2. až 7. stol., 266 majuskulních rukopisů ze 4. – 10. stol. a 2754 minuskulních rukopisů z 9 – 15 stol. Ještě existuje 2135 lekcionářů.

Nejstarší rukopisy jsou:

P52 papyrus Rylands (okolo r. 125); p66 p.Bodmer II (okolo r. 200); p45 p.Chester Beatty I (okolo r. 220); p46 p.Chester Beatty II (okolo r. 220); p 75 p. Bodmer XIV – XV (175 – 225).

Codex Vaticanus z počátku 4. stol. je nejdéle znám. Od r. 1481 je ve vatikánské knihovně v Římě. Codex Siaiticus z poloviny 4. stol. objeven dr. Tischendorfem v r. 1844 v klášteře sv. Kateřiny na úpatí hory Sinai. Codex Alexandrinus z 5. stol. Codex Ephraemi z 5. stol. Codex Bezae z 5. – 6. stol.

5) Spolehlivost pramenů NZ ve srovnání s všeobecně uznávanými díly antické literatury posuzovanými z časového hlediska.

Tabulka udává časový rozdíl mezi vznikem a nálezem kopie zlomku díla a celého rukopisu. Nejstarší kompletní kopie Aristotela byl napsána asi 1300 let po jeho vzniku, u Platóna je asi 1300 let, zatímco u evangelií je to cca 60 let (Jan), 80 let (Lukáš), 230 let (Matouš + Marek).

autor, doba vzniku zlomek celý rukopis

Matouš před r. 70 poč. 3. stol. poč. 4. stol.

po Kr.

Marek před r. 70 poč. 3. stol. poč. 4. stol.

po Kr.

Lukáš před r. 70 - pol. 2. stol

po Kr.

Jan okolo r. 90 poč. 2. stol. pol. 2. stol

po Kr.

Aristoteles poč. 1. stol. př. Kr. poč. 10. stol.

384-322 př. Kr.

Caesar - pol. 9. stol.

100-44 př. Kr.

Hérodotos poč. 1. stol. poč. 10. stol.

484-425 př. Kr.

Homér asi poč. 2. stol. poč. 11. stol.

800 př. Kr.

Platón poč. 2. stol. konec 9. stol.

427-347 př. Kr.

Plinius st. - pol. 4. stol.

23-79 po Kr.

Sofoklés 3. stol. př. Kr. poč. 11. stol

496-406 př. Kr. poč. 2. stol

Tacitus - poč. 9. stol.

asi 55-120 po Kr.

Prameny: Gerhard Kroll SJ: Po stopách Ježíšových str. 80,81. ZVON Praha, 1995. Karel Taschner:„Historická spolehlivost Bible“ (Život víry 10/2003).

Bible je původní, jako Slovo Boží se neodvolává na žádné jiné duchovní dílo; je autoritou sama o sobě a nepotřebuje opory zvenčí. V Bibli mluvil Bůh k lidem osobně, prostřednictvím proroků, andělů a nakonec prostřednictvím svého Syna a Jeho apoštolů.

Korán je slovo anděla Gabriela, který je Prorokovi přinesl od Boha. Anděl Gabriel, je ztotožňován s „duchem od Boha”, který přináší Muhammadovi Korán, dále Mikáíl, o němž je jen jedna zmínka v 2:92/98. (Hrbek, Korán, str. 89). Korán z Bible čerpá, je plný biblických osob i příběhů, i když od Bible odlišných. Fakt, že se Korán biblické autority dovolává a Bibli cituje, svědčí o tom, že ji ke své existenci nutně potřebuje – viz výše citovaný Průvodce Biblí, ČBS 2004.

D. L. Moody o Bibli: „Ona nepotřebuje ani tolik obhajoby, ale mnohem více prozkoumání, neboť svou obhajobu přejímá sama.” (Požitek a prospěch pro zkoumatele Bible, str. 8, CASD, Praha 2, Londýnská 30).

Diskusi z křesťanského hlediska je možno vést jen na biblickém základě; nevěříme-li Bibli, pak diskuse ztrácí smysl a stane se jen prosazováním našich vlastních názorů, a omezených pohledů.

SHRNUTÍ.

Zhruba lze říci, že centrem biblické zvěsti SZ je Panovník Hospodin a lid izraelský; centrem NZ zvěsti je oběť Božího Syna na kříži za hříchy lidstva, jehož Boží synovství Korán neuznává a Jeho oběť popírá.

Konec třetí části

Bohemian Anonymus