Z Á K L A D N Í R O Z D Í L Y M E Z I K O R Á-
N E M A B I B L Í.
M a l ý b i b l i c k ý p r ů v o d c e
K o r á n e m.
Část 1.
Předmluva.
V této práci bych chtěl upozornit na rozdíly mezi Koránem a Biblí, které jsou velmi diskutovaným problémovým okruhem. Židé v současné době zásadně neprovádějí komparaci svého náboženství s jakýmkoli náboženstvím jiným. K problému islámu se v minulosti celkem jednoznačně vyjádřili mnozí věhlasní křesťanští myslitelé, jako např. náš Jan Amos Komenský, či věhlasný fyzik a matematik Blaise Pascal (např. v Pensées).
(A) V současné době nelze nevidět u mnohých křesťanských myslitelů, totální ústup z pozic, které zastávali Komenský, či Pascal. Tento trend je zvláště patrný od 2. vatikánského koncilu, který připouští i jiné cesty spásy (Věroučná konstituce o církvi – Constituzione dogmatica lumen gentium z r. 1964, čl. 16 „Nekřesťané“). Toto je v rozporu s níže uvedeným textem:
1)
J.14:6 „Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta i pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne.“
(B) Dále je v této encyklice biblický Panovník Hospodin ztotožněn s bohem muslimů Alláhem, který bude dle Koránu 29:45/46 lidi soudit. čímž se dostává do rozporu s těmito texty Písma sv.:
(2) J.5: 22, 23 „Otec nikoho nesoudí, ale všechen soud dal do rukou Synovi, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nemá v úctě Syna, nemá v úctě ani Otce, který ho poslal.“
3) J. 5: 26, 27 „Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. A dal mu konat soud, poněvadž je Syn člověka.“
Blíže:
C) Ale vývoj šel ještě dál, bohužel neblahým směrem; římský biskup při své návštěvě Turecka tento trend oficiálně potvrdil, když prohlásil, že: „Ve svých odlišnostech stojíme tváří v tvář víře v jediného Boha.“ (článek „O tom, jak se rozplynula nedůvěra“ RV 3. 12. 2006).
Blíže:
(D) Vstřícnost
ŘKC zejména k ostatním nekřesťanským náboženstvím a ekuména koncipovaná jako instituční sjednocení křesťanských církví pod vedením
ŘKC bude mít nutně za následek rozdělení duchovní, které půjde napříč všemi sbory a církvemi. Před námi jsou dvě cesty: sjednocení církví v rovině instituční, tedy pozemské a na druhé straně sjednocení s Kristem, tedy v rovině nadřazené, duchovní. Jakou cestu si zvolíme? Budeme následovat církevní autority, nebo Krista?
Blíže:
Ekuména - nekonvenční pohled
Ekuména paradoxně jako rozdělovací faktor křesťanů
Charta Oecumenica: Kritická reflexe se zřetelem ke katolickému dogmatu
Odpověď na článek Th. Dr. Pavla Černého Th. D. "Charta Oecumenica v diskusi"
Kam kráčíš
CB? Otazníky nad dokumentem "Charta Oecumenica v diskusi"
Fakt, že církev jako tělo Kristovo se skládá z jednotlivých údů a nikoli ze sborů, či vyšších organizačních celků (
1.Kor. 12:27; Ef. 1:22,23) je skvěle rozveden ve dvou pracích br. L. P. Křesiny. V jeho druhé práci je popsán fakt, že současně s vytvářením vyšších organizačních celků a s nimi vzniklými tituly a následnou centralizací došlo ke odchylce od základních pravd Písma sv. o níž se neví, kde skončí!
Blíže:
F. L. Křesina: Církev, která je jeho tělo a místní sbor v Písmech Nové Smlouvy
F. L. Křesina: Zpronevěra nauce o církvi a místním sboru
Události posledních desetiletí mě opravňují k názoru, že ekuména v rovině instituční, tak jak ji prosazuje
ŘKC, jde společně !!! s ústupky od těch nejzákladnějších biblických pravd (jiné cesty spásy, společný Bůh křesťanů a muslimů aj.)
Je vidět, že odstoupení od jedné biblické pravdy má nutně za následek odstoupení od pravdy druhé a dalších, jak to zcela zřetelně ukazuje vývoj
ŘKC. Dle mého názoru je to přes znovunabytí světské moci a následné obnovení inkvizice cesta do pekel. Toto už tu jednou bylo; musím zde upozornit na dvě skutečnosti: předně na tu, že řádění inkvizice učinila konec světská!!! a nikoli církevní moc; potom na světskou moudrost, která konstatuje, že ten, který si patřičně nezapamatuje minulost a nepřikládá jí příslušnou závažnost, se sám odsuzuje k tomu, prožít si její události znovu.
JAK BY NA TYTO VĚROUČNÉ ÚSTUPKY REAGOVAL MISTR JAN HUS ? ŘÍKÁ NÁM JEŠTĚ NĚCO JEHO UČENÍ??? NEBO JSME HO JIŽ OBĚTOVALI NA OLTÁŘI CÍRKEVNÍ JEDNOTY!!!
ÚVOD.
Záměrem této práce je ukázat na základní rozdíly mezi Koránem a Biblí. Jde o křesťanský pohled na svatou knihu muslimů Korán. Práce vznikla proto, že v poslední době nebyla na trhu jednoduchá kniha, která ba se tomuto tématu věnovala. Proto jsem pro větší srozumitelnost a jasnost upustil od obvyklých filosofických nánosů a úvah, které problém jen komplikují a omezil se jen na dva prameny: Korán a Bibli. Mé komentáře jsou omezeny na minimum a jsou v textu striktně odděleny závorkami.
Pro jasnost a snadnou ověřitelnost textů v Koránu uvádím nejen číslo súry a její verš, ale i číslo strany, na které lze v Koránu tyto texty nalézt. Tím dávám čtenáři šanci odhalit moje event. nedostatky nebo chyby a vytvářet si postupně svůj vlastní názor a pohled na problém.
Súry v Koránu uvádím v kanonickém (nikoli tedy chronologickém) pořadí. Posouzení výběru mých argumentů (tedy textů obou níže uvedených pramenů) ponechávám výhradně na čtenáři.
Práce si nedělá nárok na úplnost, rád bych nastartoval čtenáře k další práci v této oblasti. Pouze pasivní automatické přejímání názorů autorit hlásaných v nejrůznějších médiích může mít i svá úskalí. Jedním z nich se může stát např. skutečnost, že názory autorit hlásané veřejně se nutně nemusí krýt s jejich názorem soukromým.
Koneckonců, každý je sám zodpovědný za své osobní !!! spasení – a na Božím soudu se nebudeme moci odvolávat na někoho druhého (
Fp. 2:12). To ovšem neznamená, že nemáme působit k záchraně jiných! Jediným!!! Prostředníkem mezi Bohem a člověkem je jen Boží Syn, nikoli nějaká odvozená duchovní autorita (
1.Tm. 2:5). Tím činí Bůh člověka svéprávného, zodpovědného za své vlastní spasení.
Prameny:
Korán – z arabského originálu Al Qur´án podle různých vydání přeložil, předmluvou a komentářem opatřil Ivan Hrbek. Vydala Academia, nakladatelství Akademie věd ČR jako reprint 1. vydání tohoto překladu (Odeon, Praha 1972). Ediční číslo 0692, ISBN 80-200-0246-4.
Bible – Písmo Svaté Starého a Nového Zákona, Ekumenický překlad, vydalo Biblické dílo
ERC v ČSR v Ústředním církevním nakladatelství v Praze, r. 1979.
1) Ztotožnění Boha muslimů s Bohem Židů a křesťanů.
(A) Bůh křesťanů
Korán.
(1) 29:45/46 „Nepři se s vlastníky Písma…A rcete: Uvěřili jsme v to, co bylo sesláno nám, i v to, co bylo sesláno vám, a náš Bůh a váš Bůh jedno jsou; a my do vůle Jeho jsme odevzdáni.” (str. 364).
(2) 112:1–4 „Rci: On Bůh je jedinečný, Bůh sám o sobě věčný. Neplodil a nebyl zplozen a není nikoho, kdo je mu roven.” (str. 160).
Bible.
(1)
Ž. 2:7 „…On mi řekl : Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil.“
(2)
Luk. 3:22 „…z nebe se ozval hlas : Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.”
(3)
J.3:16 „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“
((Bůh křesťanů má Syna – Bůh muslimů nikoliv – tedy nemohou být totožní)).
(B) Bůh židů
Bible.
(1)
2M. 3:6 „A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův. Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět.“
(2) 2M. 20:1,2 „Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“
((Pán Bůh vyvedl z Egypta potomky Jákoba, neboli Izraele (rody Josef, Rúben, Šimeón, Léví, Juda, Isachar, Zabulón, Benjamín, Dan, Neftalí, Gád, Ašer, viz
2M. 1) a nikoli Izmaele – tedy ani Bůh Židů nemůže být s Bohem muslimů totožný)).
2) Popírání existence Božího Syna.
Korán.
(1) 19:36/35 „Není Boha důstojno, aby si bral syna nějakého.” (str. 206).
Poznámky str. 677 Verše 35-41 : jsou dodatkem z doby, kdy Muhammad již bojoval proti křesťanskému dogmatu o Ježíši jako Synu Božím. Bůh je zde nazýván Alláh, zatímco v ostatních částech súry je zván ar – Rahmán – Milosrdný.
(2) 72:3 „A věru On – povznesena nechť je důstojnost Pána našeho – si nevzal družku ani syna žádného.”(str. 227).
(3) 23:93/91 „Bůh si nevzal žádné dítě a není vedle Něho božstva jiného,…” (str. 237).
(4) 27:111 „Rci: „Chvála Bohu, jenž nevzal si pro sebe dítě žádné, jenž nemá společníka ve vládě a nepotřebuje před ponížením ochránce!” (str. 262).
(5) 4:169/171 „Vlastníci Písma! Nepřehánějte v náboženstvím svém a mluvte o Bohu jedině pravdu ! Vskutku Mesiáš Ježíš, syn Mariin, je pouze poslem Božím a slovem Jeho, které vložil do Marie, a duchem z Něho vycházejícím. A věřte v Boha a posly jeho a neříkejte: Trojice! Přestaňte, a bude to pro vás lepší. Bůh vskutku je jediným Bohem, On povznesen je nad to, aby měl dítě, vždyť náleží Mu vše, co na nebesích je i na zemi; a Bůh dostatečným je ochráncem.” (str. 541).
Poznámky str. 757 verše obsahují kritiku křesťanského učení a jsou velmi významné pro pochopení muslimského postoje vůči křesťanství. – Trojice, doslova tři; podle Koránu ovšem tvoří trojici Bůh, Ježíš a Marie; srv. 5:116. (str. 615 + poznámky na str. 780 ).
(6) 19:36/35 „Není Boha důstojno, aby si vzal syna nějakého.“ (str. 206)
(7) 19:93/92 „A nehodí se přece, aby si Milosrdný děti bral,…“ (str. 209)
(8) 43:81 „Kdyby měl Milosrdný syna, já uctíval bych jej jako první.“ (str. 226)
(9) 72:3 „ A věru On – povznesena je důstojnost Pána našeho – si nevzal družku ani syna žádného.“ (str. 227)
(10) 23:93/91 „Bůh nevzal si žádné dítě a není vedle Něho božstva jiného, “ (str. 237)
(11) 17:23/22 „A nepřidávej k Bohu božstva jiného, abys nezůstal zahanben a opuštěn.“ (str. 254).
(12) 17:41/39 „…A nedávej vedle Boha božstvo jiné, bys nebyl do pekla uvržen, potupen a zatracen!“ (str. 256)
(13) 16:53/51 „Neberte si božstva dvě, vždyť jen Božstvo jediné je – Já, a Mne se obávejte!“ (str. 295)
(14) 39:88 „Nevzývej spolu s Bohem žádné božstvo jiné, vždyť není božstva kromě Něho!“ (str. 352).
Bible.
(1)
Ž. 2:7 „On mi řekl „ Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil.“
(2)
L. 3:22 „..a z nebe se ozval hlas : „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“
(3)
J. 3:16 „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“
(4) J. 10:29, 30 „Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. Já a Otec jsme jedno.”
(5)
J. 14:9 „…Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: ukaž nám Otce? “
(6)
J. 10:36 „jak můžete obviňovat mne, kterého Otec posvětil a poslal do světa, že se rouhám, protože jsem řekl: Jsem Boží Syn?”
(7) Luk. 22:70, 71 „Tu řekli všichni : „Jsi tedy Syn Boží?“ On jim odpověděl: „Vy sami říkáte, že já jsem.“ Oni řekli: „Nač ještě potřebujeme svědectví? Vždyť jsme to slyšeli z jeho úst.”
(8)
J. 5:23 „…Kdo nemá v úctě Syna, nemá v úctě ani Otce, který ho poslal.”
((Muslimové odmítají Pána Ježíše Krista jako Božího Syna, přestože se za něj veřejně prohlásil. Vzdor tomu Ho akceptují jako proroka jménem Ísá a přirovnávají Ho k novému Adamovi (3:52/59 str. 501; str. 98))).
3) Prorok Muhammad větší než Pán Ježíš Kristus.
Korán.
(1) 61:6 „A vzpomeň si, jak pravil Ježíš, syn Mariin : „Dítka Izraele, já jsem vskutku poslem Božím k vám, potvrzujícím pravdivost toho, co bylo přede mnou sesláno z Tóry, a oznamujícím vám radostnou zvěst o poslu, jenž přijde po mně a jehož jméno Ahmad bude.” (str. 516).
Poznámky str. 750 „zvěst o poslu, jenž přijde po mně a jehož jméno Ahmad bude”: je zřetelně ohlasem Ježíšových slov, obsažených u Jana 14:16 a 16:7; na obou místech je použito řeckého slova paraklétos, přímluvce, těšitel. V evropské vědě se ustálil názor, že zde došlo při překladu biblického textu do arabštiny k záměně za slovo periklýtos, slavený, chválený, oslavovaný, arabsky Muhammad, nebo Ahmad; obě slova jsou odvozena od kořene h – m – d, značícího slavení, chválení. Možný je též překlad: „jehož jméno je (bude) slaveno, chváleno”. Jak text Janova evangelia, tak i muslimská interpretace koránského verše mají značný význam pro islámskou teologii, neboť je z nich odvozen názor, že příchod Muhammada ( = Ahmada) jako proroka byl oznámen Ježíšem. Ubajj má velmi zajímavou variantu: „jsem vskutku poslem Božím k vám a oznamuji vám zvěst radostnou o prorokovi, jehož obec bude obcí poslední a jejž Bůh učiní pečetí proroků a poslů.“ ((dle 33: 40 na str. 551 + poznámek na str.761 je Muhammad „pečetí proroků“ tj. prorokem, po němž již další nepřijde. – viz kap. 13 a 17)).
(2) 7:156/157 „a těm, kdož následují posla, proroka neučeného, jehož naleznou oznámeného jim v Tóře a v Evangeliu a který jim přikazuje vhodné a zakazuje zavrženíhodné……(str. 411).
Poznámky na str. 723 : verše 7:156/157 jsou rovněž medínského původu, nebo v Medíně přepracovány. Srv. termín „prorok neučený“ a jiné, které jsou typicky medínské…….Poprvé je zde narážka na to, že Muhammad je předpověděn ve Starém i Novém Zákoně. Muslimská exegeze se snažila najít příslušná biblická místa a uvádí jich skoro 20.
Bible.
(1)
J. 14:26 „Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.”
(2)
J. 16:7 „Říkám vám však pravdu; Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu–li, pošlu ho k vám.”
((Z Písma sv. je zřejmé, že po odchodu Spasitelově již nepřijde další prorok, ale neviditelně dokonce Bůh v osobě Ducha svatého)).
4) Popření smrti Božího Syna na kříži.
Korán.
(1) 4:156/157 „a za slova jejich : „Věru jsme zabili Mesiáše Ježíše, syna Mariina, posla Božího!” Však nikoliv, oni jej nezabili ani neukřižovali, ale se jim tak zdálo. A věru ti, kdož jsou o něm rozdílného mínění, jsou vskutku na pochybách o něm. A nemají o něm vědomosti žádné a sledují jen dohady; a nezabili jej určitě. (str. 540).
Poznámky str. 756 : verš je velmi důležitý pro koránskou a muslimskou christologii, neboť obsahuje názor, že Židé nezabili Ježíše a že tento nebyl ukřižován, nýbrž přímo vzat do nebe Bohem, aniž zemřel. Toto učení není však původní islámské, neboť některé staré křesťanské gnostické sekty (např. dokéti) hlásaly, že místo Ježíše byl usmrcen Šimon z Kyrény. Slova „ale jen se jim tak zdálo” ….o interpretaci existuje rozsáhlá literatura evropská i muslimská, ale k jednotnému názoru se nedospělo…(pozn. k 4:157/159, str. 757 : Muhammad pokládal zakladatele křesťanství za stále ještě živého, jak plyne z 5: 19/17.(str. 603).
Poznámky k 5: 19/17, str. 778: z textu se zdá vyplývat, že Ježíš a Marie nezemřeli, ale jsou nadále živi v nebi. Srv. k tomu výklad 4: 159/157.
Konec první části
Bohemian Anonymus
