Téma: Komu patří země Izrael? Část 1

Od: Anonym: Bohemian Anonymus <> ( ---.net.upc.cz )
Kdy: 16. 06. 2007 21:14
Předmět: Komu patří země Izrael? Část 1

Navigace: link | přehled | fórum
Izrael z hlediska Bible a Koránu. Historie, geografie, eschatologie-pokus o odpovědi na nejvíce frekventované otázky z této oblasti. Část 1.
Národy světa, které si nárokují právo na zemi Izrael, nemají pro svá tvrzení opory ani v Bibli, ani v Koránu. U některých křesťanů kteří přijali tzv. „teologii náhrady“ (též tzv. substituční teologii,nebo teorii) tj. učení, že se církev stala novým vyvoleným lidem, se objevují současně (což není náhoda), i snahy zpochybnit právo Izraele na jeho území, které mu vymezil a daroval Hospodin.
Důležitými prameny, pomocí nichž lze objasnit tento problém, je Bible, Korán, dále křesťanská a židovská bohoslužba, pokud tedy z čistého biblického učení vycházejí. Smyslem této práce je poukázat na nebezpečí tohoto křesťanského bludného učení, které by mohlo za určitých okolností vyústit v nepřátelské postoje vůči Izraeli vůbec.
Izraelský národ se jen na svém území dočká své duchovní renesance, na kterou budou s úžasem hledět národy světa. V této souvislosti však musím uvést i jeden můj závěr, který vyplývá z mého seriózního studia tohoto problémového okruhu- totiž oprávněný předpoklad, že snahy ŘKC o ovládnutí Svaté země neskončily s křížovými výpravami, ale trvají dodnes.
Jsem si vědom toho, že si toto moje tvrzení najde mnoho rozhořčených oponentů z řad věřících ŘKC a jejích zjevných, či skrytých sympatizantů argumentujících vším možným i nemožným; ale je třeba vydat svědectví pravdě. Jsem si tím, že pokud čtenář začne poctivě pod vedením Ducha studovat fakta, dojde k podobnému, ne-li stejnému závěru. Pokus o biblický pohled na problém obsahuje tento příspěvek, který bude určitě zatížen určitými nepřesnostmi a neobvyklostmi vyplývajícími jednak z komprimace mé rozsáhlejší práce, jednak v důsledku mých vidění budoucnosti, která nejsou ve shodě se „standartními“ poznatky, které lze získat studiem na nejrůznějších TF. Národy světa, které si nárokují právo na zemi Izrael, nemají pro svá tvrzení opory ani v Bibli, ani v Koránu. U některých křesťanů kteří přijali tzv. „teologii náhrady“ (též tzv. substituční teologii,nebo teorii) tj. učení, že se církev stala novým vyvoleným lidem, se objevují současně (což není náhoda), i snahy zpochybnit právo Izraele na jeho území, které mu vymezil a daroval Hospodin.
Důležitými prameny, pomocí nichž lze objasnit tento problém, je Bible, Korán, dále křesťanská a židovská bohoslužba, pokud tedy z čistého biblického učení vycházejí. Smyslem této práce je poukázat na nebezpečí tohoto křesťanského bludného učení, které by mohlo za určitých okolností vyústit v nepřátelské postoje vůči Izraeli vůbec.
Izraelský národ se jen na svém území dočká své duchovní renesance, na kterou budou s úžasem hledět národy světa. V této souvislosti však musím uvést i jeden můj závěr, který vyplývá z mého seriózního studia tohoto problémového okruhu- totiž oprávněný předpoklad, že snahy ŘKC o ovládnutí Svaté země neskončily s křížovými výpravami, ale trvají dodnes.
Jsem si vědom toho, že si toto moje tvrzení najde mnoho rozhořčených oponentů z řad věřících ŘKC a jejích zjevných, či skrytých sympatizantů argumentujících vším možným i nemožným; ale je třeba vydat svědectví pravdě. Jsem si tím, že pokud čtenář začne poctivě pod vedením Ducha studovat fakta, dojde k podobnému, ne-li stejnému závěru. Pokus o biblický pohled na problém obsahuje tento příspěvek, který bude určitě zatížen určitými nepřesnostmi a neobvyklostmi vyplývajícími jednak z komprimace mé rozsáhlejší práce, jednak v důsledku mých vidění budoucnosti, která nejsou ve shodě se „standartními“ poznatky, které lze získat studiem na nejrůznějších TF.
V Koránu jsou za největšího nepřítele muslimů označeni Židé a křesťané. Židé na muslimský svět nikdy nezaútočili, podobně jako křesťané, kteří se zpočátku muslimské expanzi pouze bránili (Byzanc). Křesťanstvo se spojilo pouze při dobývání Svaté země. Křížové výpravy byly zcela určitě proti duchu našeho Spasitele; neboť On je knížetem pokoje (Iz. 9:6). Křižáci byli nakonec za dvě stě let ze Svaté země vyhnáni a postavení nemuslimského obyvatelstva na tomto území se navíc zhoršilo-nehledě už vůbec k masakrům nevinného obyvatelstva (ať už bylo jakékoli víry), v průběhu války.
Jaký byl tedy výsledek těchto výprav ? Nehledě k utrpení na všech stranách naprosto nulový. Proč? Protože Svatá země byla přidělena Panovníkem Hospodinem dědičně jen izraelskému národu který v ní má vládnout.
I. Předizraelské osídlení zaslíbené země – pokus o netradiční pohled na problém.
O předizraelském osídlení je málo zpráv. V (1M.14:7) se mluví o Kedorlaómerovi, králi Élamu, který s koaliční armádou 3 králů pohubil krajinu Amálekovců (přesněji „pole Amálekovců“, tj. kmenů) a krajinu Emorejců. Abram bydlel v Kananejské zemi a Lot na Jordánské rovině až k Sodomě (1M. 13:12). Lot byl Kedorlaómerem zajat (1M. 14:12). Amálekovci a Emorejci tedy bydleli též v oblasti Kanánu.Tento děj spadá do doby před narozením Ezaua, asi do doby 18–17 stol. př. Kr. (Heger). Arabské kmeny pocházející z Izmaele a Ezaua vznikly později.
Tito Amálekovci usazení v Kanánu tedy byli jiného původu než ti, kteří bojovali s Izraelem při jeho exodu, tedy o asi o pět století později. Po původních Amálekovcích zůstal patrně jen název pohoří na území, které později obsadil kmen Efraim (Sd. 12:15), protože během záboru Kanánu s nimi Izrael nebojoval; Amálekovci pocházející z Ezaua bydleli na jihu v Negebu (4M. 13:29), po záboru země Kanán útočili na Izrael zvenčí jako spojenci moábského krále Eglona (Sd. 3:12,13) a Midjánců. (Sd. 6:3).
II.Národy pocházející z Abrahama.
Abram se svým otcem Táre, se svou ženou Sarai a synovcem Lotem podnikl cestu z Uru Kaldejského přes Cháran, kde zemřel jeho otec ve 205 letech (1M.11:31,32) do Egypta přes Kananejskou zemi (1.M. 12:6,10). Po návratu z Egypta, kde byl Abram jako host (1M 12:10; 1M 13:1), přišel Abram se synovcem Lotem do země Kananejské, kde vznikly nesnáze mezi pastýři Abrama a Lota (1M 13:7). Abramovi se pak z egyptské Agar narodil Izmael (1M 16:15). Potom s Abramem učinil Hospodin smlouvu, kde mu dává jméno Abraham, jako otec mnohých národů (1M 17:5), dává mu zemi Kananejskou k věčnému vládnutí (1M 17:8), slibuje mu, že jeho žena Sára porodí syna, kterému má dát jméno Izák (1M 17: 9; 21:3), slibuje rozmnožení Izmaele, kterému požehná a náramně ho rozmnoží (1M 17:20) – ale smlouvu utvrdí Hospodin s Izákem kterého porodí Sára (1M. 17:21).
Abraham pak propustil Agar s Izmaelem (1M 21:14); Izmael pak bydlel na stepi Páran (1M. 21: 21); jeho potomci od Chavíly až do Šúr, při cestě do Asýrie (1M. 25:18).
Potom si vzal Abraham za ženu Ketúru, která mu porodila šest dětí, mezi nimiž byl i Midján, praotec jednoho z mnohých kmenů Midjánských (1M. 25:1,2 1Par.1:33). Syny pocházející s Ketúry propustil (v textu : od Izáka) s dary do země východní (1M 25:6).
Poté se Izák ve čtyřiceti letech oženil s Rebekou (1M. 25:20) a po narození svých synů Ezaua a Jákoba (1M. 25:26) odešel do Geraru, na jihu Kananejské země (1M 26:1,6). Ezau byl praotec Edómců (1.M. 36 : 19, 43) z něhož pocházel i Amálek, pozdější nepřítel Izraele (1M. 36:12, 16; 1Par. 1:36). Sídla synů Ezau byla hora Seir (1M. 32:4) a jeho potomci přemohli původní Chorejce (1M. 14:6; 1M. 36:20; 5M. 2:12). Z Izáka, Ezaua, a Elifaze povstal Amálek, který se usadil na jih od Kanánu v Negebu - sousedil s Kenaanci.(4M. 13:29, 30; 14:25).
Jákob získal místo Ezaua prvorozenství (1M. 25:33), uchvátil požehnání prvorozeného (1.M. 27:27- 29). Ezau pak odešel k Izmaelovi a vzal si jeho dceru (1M. 28:9). Jákob odešel do Rovin aramských (1M. 27:43; 28:10) (kral. do Pádan Syrské) (1M. 28:7); Ezau se ještě před příchodem svého bratra odebral do země Seír (1M. 36:6,8). Když se Jákob s oběma svými ženami a majetkem vracel, zápasil s Hospodinem a obdržel od něj jméno Izrael (1M 32:29) a poté se setkal s Ezauem (1M. 33:4-11). Poté se od něj odpoutal a Ezau odešel zpět do Seíru (1M. 33:16). Jákob se odebral do Sukótu a městu Šekem, kde koupil pole a na něm postavil oltář Hospodinu (1M. 33:17–20).
Odchodem Lota k Sodomě, propuštěním Agar s Izmaelem a synů z Ketúry od Abrahama a Izáka i odchodem Ezaua do Seír (tedy praotců Moábců, Amónců, Izmaelců, Dedanců, Midjánců a Edómců) byla země Kanán připravena pro Izraele: při pozdějším záboru byli tito příbuzní vně Kanánu, uvnitř zůstalo původní obyvatelstvo. Jsem si jist tím, že bylo záměrem Hospodinovým, aby při dobývání zaslíbené země nedošlo s těmito příbuznými k válečnému konfliktu.
V kananejské zemi tak vznikly izraelské i arabské kmeny, ale jen jednomu z nich byla tato země zaslíbena; na oba kmeny by byla velmi malá – viz níže. Arabové (Izmaelci, Midjánci), byli Abrahamem odesláni mimo Kananejskou zemi. Z Ezaua pak pošli Edómci a Amálekovci. Amálekovci a Midjánci se stali nepřáteli Izraele kteří měli být vyhlazeni (2M. 17:14; 4M. 25:17). Paralela: Jak Izrael (2M. 3:8; 3:17), tak náš Spasitel (Oz. 11:1; Mat. 2:5; 19, 20) byli povoláni z Egypta.
III. Základní předpoklady koexistence národů.
Žádný jednotlivec ani národ nemůže žít mimo prostor. Mezi pastýři Abramovými a Lotovými (1M. 13:7) docházelo ke konfliktům. Kmeny (budoucí národy) potřebují k životu i určitý prostor. A právě toto si Abram uvědomil. Dále v tomto přehuštěném prostoru bydlili již Kenaanci a Perizejci (1M. 13:7). Abram jistě věděl od Hospodina, že Lot, budoucí praotec Moábců a Amónovců (1M. 19:37, 38) bude potřebovat pro národy, které z něho vzejdou, nezbytný životní prostor a proto navrhl Lotovi rozchod, přičemž mu velkoryse poskytl právo první volby (1M. 13:9). Lot si zvolil rovinu na východ od Jordánu (1M. 13:11). Abram bydlil v zemi kenaanské (1M. 13:12). Tímto moudrým krokem Abram zabránil vystupňování konfliktu a vzniku vzájemného nepřátelství. To si jistě uvědomoval později i Jákob, který se po návratu z Cháranu odpoutal od Ezaua (viz výše).
Tím, že Abraham propustil Izmaele i syny z jeho druhé ženy Ketúry, a když Ezau odešel k Izmaelovi (1M. 28:9), se uvolnila země Kanán pro potomky Jákobovy. Národ prostě potřebuje ke své existenci určitý životní prostor. Země izraelská je pro izmaelce velmi malá – ani by se do ní nevešli. (viz část XI.). Jinak by se národy směšovaly a tím ztratily svou individualitu, nebo by jeden pohltil druhého a tím by lidstvo bylo o specifiku druhého národa ochuzeno. Druhý případ zná i naše česká historie. Jde o zločiny Přemyslovských knížat : vyvraždění Slavníkovců v r. 995 Boleslavem II. Pobožným, vraždění Vršovců v r.1003 Boleslavem III. a jejich vyvraždění Svatoplukem v r. 1108.
Panovník Hospodin zvolil pro lidstvo model národů, na jejichž počátku stáli patriarchové, kteří dali národům z nich pocházejícím nejen požehnání které od něj dostali, ale také i své osobní vlastnosti. Bůh tedy nechtěl lidstvo beztvaré, uniformní, lidi v ničem se od sebe nelišící. To, že stvořil nejrůznější rasy a i to má určitě svůj důvod – přinejmenším ten, že jejich existence je Božím záměrem.
Izraelský národ má tu zvláštnost, že těžko může žít mimo prostor který mu vymezil Hospodin - důkaz tvrzení je v 5M. 28:65,66: „Mezi těmi pronárody nebudeš mít klidu, ani tvá noha si neodpočine. Hospodin ti tam dá chvějící se srdce, pohaslé oči a zoufalou duši. Tvůj život bude viset na vlásku, v noci i ve dne se budeš chvět strachem a nebudeš jist svým životem.“
Tento národ byl mnoha národy světa přijat nepříznivě; odevšad byl vyháněn, nikde nebyl doma a v bezpečí – nikam nepatřil, všude byl cizí, nevítaný, nežádoucí - čehož dokladem jsou i mnohé pogromy, kterými musel projít. Na základě prožitého utrpení se od konce druhé světové války Židé navracejí do Izraele. Jejich zemička je malá – jen státy na Arabském poloostrově mají 179 x větší rozlohu. Na první pohled by měl být problém vyřešen, ale opak je pravdou: věc se má tak, že ten, kdo upře Židům právo na vlastní území, automaticky jim upírá právo na život, protože pak už by pro Židy nebylo nikde ve světě místa.
Snahy okolních národů o vyhlazení Izraele jsou velice staré – provázejí Izrael prakticky od doby, kdy obsadil zaslíbenou zemi. Na tuto skutečnost reaguje žalmista v Žalmu 83, který je připsán Azafovi. Ve verších 7–9 jsou vyjmenováni nepřátelé Izraele – Edómci, Izmaelci, Moábci, Hagrejci, Gebalci, Amónci, Edómci, Amálekovci, Pelištejci, obyvatelé Týru a Ašúru. Jako tehdy, tak i dnes stojí Izrael proti početní převaze.
Ve verších 3–5 jsou ti, kdo kladou léčky Izraeli a usilují o jeho vyhlazení nazváni nepřáteli Božími a to nezávisle na jejich státní příslušnosti. Verš 7 nám vypovídá o tom, že přes všechny náboženské odlišnosti a mnohdy konfliktní politické zájmy se tyto národy dokázaly v úsilí o zničení Izraele sjednotit. Je vidět, že s tímto principem musí Izrael počítat dodnes.
IV. Země Kanán v Bibli .
Když bylo dáno zaslíbení Abrahamovi, bydlelo v prostoru zaslíbené země 10 národů: Kénijci, Kenazejci, Chetejci, Perizejci, Refájci, Emorejci, Kenaanci, Girgašejci a Jebúsejci. (1M. 15:18-21). nejmocnějšími byli Emorejci (1M. 15:16).
Země, která byla Hospodinem zaslíbena Mojžíšovi a Izraeli byla země v níž bydlelo 7 národů, totiž Kanaanci, Chetejci, Emorejci, Perizejci, Chivejci a Jebúsejci , Girgašejci a Perezejci. (2M. 3:8, 17, 5M. 7:1, Joz. 3:10) Mezi těmito národy bydleli i obři zvaní Anákovci, kteří byli pokládáni za Refájce (4M. 13:33, 34; 5M. 2:11). Jako nejmocnější jsou zde uvedeni Chetejci. (5M. 7:1).
Země zaslíbená Izraeli jako Hospodinův dar. (1M. 12:7; (13:15); 15:7; 15:18; 26:3; 28:13; 35:12; (48:4); 50:24; 2M. 3: 8; 3:17; 13:5; 13:11; 23:23; 23:31; 33:1, 2; 34:24; 3M. 18:3; 25:38; 4M. 13:18–30; 5M. 1:8; 30:18–20; 31:7; 31:20-22; 34:4; Joz. 1:6; 3:10 a další). Těchto zaslíbení, mnohdy daných dědičně (podtrženo); na věky (v závorce); a s přísahou (tučně); je celá řada. Snad toto základní setřídění textů pro orientaci postačí.
Pro přehlednost zde uvedu z každého tematického okruhu jeden text.
IV. A) země jako Hospodinův dar. 1M. 12:5–7 „Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam. Abram prošel zemí až k místu Šekemu, až k božišti Móre; tehdy v té zemi byli Kenaanci. I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: „Tuto zemi dám tvému potomstvu.“ Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal.
IV.B) země darovaná na věky. 1M. 13:15–17 „…neboť celou tu zemi, kterou vidíš, dám tobě a tvému potomstvu až navěky. A učiním, že tvého potomstva bude jako prachu země. Bude-li kdo moci sečíst prach země, pak bude i tvé potomstvo sečteno. Teď projdi křížem krážem tuto zemi, neboť ti ji dávám.“
IV.C) země daná s přísahou Hospodinovou. 2M. 13:5 „Až tě Hospodin uvede do země Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Chivejců a Jebúsejců, o níž se zavázal tvým otcům s přísahou, že jí dá tobě, zemi oplývající mlékem a medem…“
IV.D) země darovaná dědičně. 5M. 1:8 „Hleď, předal jsem vám zemi. Jděte obsadit zemi, o níž Hospodin přísahal vašim otcům Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že ji dá jim a jejich potomstvu.“
IV.E) Prostorové určení této země. (2M. 3:8; (17); 13:5; 13:11; 23:23; 23:31; 33:2; 4M. 34:1–13; Joz. 1 :1- 2)
2M. 3:17 „a prohlásil jsem: Vyvedu vás z egyptského ujařmení do země Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců, do země oplývající mlékem a medem.“
V. Národy s kterými uzavřel Izrael smlouvu proti příkazu Hospodinovu.
Chivejci bydleli za doby Jákobovy v Šekemu (1M. 34:2). Za časů Jozue obývali město Gibeón. Od nebezpečí střetu s Izraelem se zachránili pomocí lsti. (Joz. 9:15). To, že s nim Jozue uzavřel smlouvu bylo porušením Hospodinova příkazu uvedeného v (2M. 34:15). Tento závazek má být dodržen i v budoucnu, jak je zřejmé z textu (Sd. 2:2). Je vidět, že tento příkaz je stále aktuální, jak se o tom stát Izrael již mnohokrát přesvědčil. Chivejci tvořili spolek měst Gibeón, Kefíra, Beerót a Kirjat-jearím. (Joz. 9:17). Jiní Chivejci bydleli u Chermónu (Joz. 11:3), jiní v pohoří libanonském (Sd. 3:3) a na severu země (2Sam. 24:7).
VI. Národy, proti kterým nesmí Izrael bojovat,
neboť jejich země mu nebude patřit, tj. rody Ezau (dostali do vlastnictví od Hospodina horu Seír) (5M. 2:4), Moáb (dostali do vlastnictví město Ar) (5M. 2:9) , Ammon (5M. 2:19).
VII. Obyvatele, které Izrael nevyhnal,
tj. Gešúrejce, Maakaťany, Bet-šeán a jeho vesnice, Dór a jeho vesnice, Jibleám a jeho vesnice, Megido a jeho vesnice, Kenaance z Gezeru, obyvatele Kitrónu a Nahalólu, obyvatele Aka, Sidónu, Achlábu, Akzíbu, Chelby, Afíku, Rechóbu, Bét-šemeše, Bét-anaty, Emorejce, 5 pelištejských knížat, Kenaance, Sidóňany, Chivejce. Ti zůstali, aby skrze ně byl Izrael zkoušen (Sd. 3:4). (Joz. 13:13; Sd. 1:27–33; 3:1–5).
Je tedy zřejmé, že zábor zaslíbené země nebyl chaotický ani živelný, ale že se řídil určitými pravidly, byl řízen Bohem skrze lidi, kterým byl tento úkol svěřen. (Jozue), přičemž zvláštní ohledy byly předepsány vůči rodům Ezau, Moáb a Ammon. Že Hospodin váhal s přísnými tresty kananejských modlářů svědčí i 1M. 15:16 kde se praví, že až čtvrtá generace Izraelců se do Kaanánu navrátí, neboť ještě není doplněna nepravost Emorejců. Tento kmen obětoval svým bohům novorozence i dospělejší děti.
Konec první části Bohemian Anonymus