Na stránkách Radio Vaticana mě zaujal článek "Kardinál Koch: ordinariát pro luterány je možný, požádají-li o něj". Že by další krok ekumenismu?

"Současná sekularizace vyrůstá z rozkolu západního křesťanství v 16. století. Tehdy se náboženství stalo soukromou záležitostí – připomíná kard. Kurt Koch. Podle předsedy Papežské rady pro jednotu křesťanů je třeba uvědomovat si tyto negativní důsledky reformace, když se připravujeme na její pětisté výročí. Cesta smíření s luterány ještě daleká, dodává kardinál Koch. Největším problémem zůstává samotná koncepce církve u protestantů. K překonání těchto překážek je nutný solidní teologický dialog.

Předseda papežského úřadu pro ekumenismus nevylučuje nicméně určité „zkratky“, například v podobě ordinariátu pro luterány, tedy struktury analogické k té, jakou dostali v katolické církví bývalí anglikáni. Jak ale dodává, iniciativa by musela vyjít od luteránů, kteří by chtěli přejít do katolické církve a zároveň zachovat své tradice a obyčeje."

(http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17352)

"Luteráni, kteří by chtěli přejít do katolické církve, a přitom si zachovat své tradice a obyčeje" - to je paradox jak Brno. Zásada sola scriptura, tedy maximální oproštění od tradic a obyčejů ve prospěch Písma, to jsou ty "tradice a obyčeje"? Nebo jde o tvar kolárku a používání trošku jiného typu liturgického oděvu? Případně o celibát?

Jestli je to tak, že luteráni pročistili Písmem tradice v 16. stol. a potom už je nechali bujet volně (i Písmu navzdory), pak má žádost o návrat logiku. A dost možná by to byl i krok ve směru "sola scriptura". Ale přece doufám, že luteři svým tradicím pouštějí žilou trošku častěji.

Víc by se mi líbilo, kdyby katolíci luteránům uznali tzv. apoštolskou posloupnost ve svěcení biskupů a uznali tedy jejich bohoslužby a svátosti za platné i pro katolíky (pokud to již neučinili - nemám o tom informace). Případně kdyby "dosvětili" jejich biskupy, aby tato posloupnost nastala a nadále nebyla zbytečně přerušována.

Taky to prohlášení Vatikánu beru jako zajímavé, ale celkem nicneříkající. Pokud by tohle byla budoucí oficiální vatikánská linie ekumenismu, tak by "po helvétsku reformovaní" a protestanti jiných konfesí měli holt smůlu…

V minulosti mě ale více oslovilo "Společné prohlášení k nauce o ospravedlnění" z r. 1998. Dokonce jsem si ho knižně i koupil. Teologicky to, dle mého, pracuje více k jednotě než prohlášení o katolickém ordinariátu pro evangelíky.

Píšete o "celkem nicneříkajícím" prohlášení. Vidím v tom rozdíl mezi vnímáním katolíka, pro kterého je organizační struktura církve velmi důležitou věcí, a vnímáním protestanta, kterého zajímá více teologická jednota. (Nakonec i kardinálova myšlenka o "soukromé víře" jako cestě k sekularizaci dokládá totéž: katolík se pohybuje s polaritě soukromé - společné (a víra je samozřejmě záležitostí sdílenou, spoluprožívanou), my jsme na pólech osobní - společenské (přičemž víra je navýsost osobní záležitostí)).

Ale i ČCE má zkušenost s vytvářením "ekumenické unie", dokonce je tato unie naším organizačním základem. Z tohoto pohledu bychom mohli posoudit i možnost existence luterské spirituality v rámci katolické církve - možná by museli přivírat někde oči teologicky, na druhou stranu by nikdo nezazlíval faráři to, že vyměňuje barevné dečky na obětním stole, jak se to dělo nškdy luteránům u nás.

Já bych pod vlivem této zkušenosti doporučil luteránům spíš zůstat samostatní (nebo v uniích, ve kterých už jsou), ale minimalizovat vlastní tradici a "vynášet ze svého pokladu věci staré i nové". Prostě být co nejméně luterán a co nejvíce křesťan. Ale chápu, že pro katolíka to může být třeba málo.

Asi jste uhodil hřebík na hlavičku svým výrokem, že "…rozdíl mezi vnímáním katolíka, pro kterého je organizační struktura církve velmi důležitou věcí, a vnímáním protestanta, kterého zajímá více teologická jednota." Přesně tak to chápu já.

Organizační struktura církve - ve smyslu hierarchickém - se mi osobně jeví druhem mocenskéhoh mechanismu, jak ze svobodného křesťana, který slyší Boží slovo, udělat "poslušné kolečko ve stroji". Společenství, které není založené na nasloucjání Božího slova a vzájemném respektu a úctě mezi jednotlivými údy církve - ať už jsou to jednotliví křesťané či jednotlivé konfese, je jen nástrojem náboženské a sociální kontroly. Kdo koho pak kontroluje a za jakým účelem (a komu tím vlastně slouží), to už je na další úvahu.

Pak už je bezpečnější pro křesťana ona protestantská "soukromá či osobní víra", jak ji nazval krd. Koch. :)

Tolik k ekumenismu a církevní jednotě