Aleši, uvádíš, že za minulého režimu by církve byly bývaly rády, kdyby bylo možno uzavírat církevní sňatek. Katolíci určitě, ale u protestantů to zdaleka tak jednoznačné nebylo. Prakticky hned za reformace se zejména v luterství ustálil náhled, že svatba je světská věc a lze ji dobře provést bez církve. Následné požehnání manželství je žádoucí, ale žehná se produktu, který vzniká jakožto necírkevní souhlas snoubenců. Proto se luteráni velmi snadno smířili s tím, že se svatba koná na úřadě, respektive před notářem. Pokud vím, ve většině západních zemí je povinný civilní sňatek, jestli potom novomanželé vyrazí do kostela, je státu jedno. Paradoxně praxe za dob komunismu byla většinovému pojetí svatby v Evropě bližší nežli současná praxe. Řada farářů to vůbec nepovažovala za problém, leckteří naopak měli v devadesátých letech problém s integrací sňatečného úkonu do bohoslužeb s požehnáním sňatku. To jenom na okraj.

Jinak souhlasím, že s požehnáním obecně a s jeho teologickou reflexí si moc nevíme rady. Což se promítá i do nynějších úvach o stejnopohlavních párech.

Jirko, děkuji za reakci. Sám jsem se snažil dohledat, jak to po změně režimu v devadesátkách bylo. V diplomce M. Opočenského jsem našel, že synod 1993 chtěl iniciovat novelu Zákona o rodině, doplnění paragrafu, který se týkal uzavření manželství. Předpokládám, že právě ve smyslu, aby byl možný církevní sňatek.

Pokud vím, církevní sňatky byly uzákoněny ještě za federace (zkraje roku 1992?), hlavním hybatelem byli slovenští poslanci, spjatí s katolickou církví. Zákon přežil v obou částech rozdělené federace, takže my a Slováci jsme v evropském kontextu rarita svou vstřícností vůči církvím v tomto ohledu.

Ano, dohledal jsem, máš pravdu, od novelizace 1992. Asi rozumíš, že tady mi šlo o to, ukázat, že naše církev o tu možnost stála, že najednou odpalo to zřejmě páně Smolíkovo zdůvodňování proč ne.

…a ještě jsem dohledal, že taky v počátcíchh naší církve, až do roku 1950, církevní sňatek možný byl.