Články Tomáše Molnára velmi oceňuji pro jejich pokus o nahlédnutí situace celku církve i pro to, že za svého majitele "nesou kůži na trh".
K tématu v těchto článcích pojednaných si dovoluji učinit několik poznámek:
1. Stav celku církve se jen odhaduje, není-li podkladem pro zhodnocení DŮKLADNÁ ANALÝZA současného stavu. Ta by se možná dala nejlépe provést na základě výročních zpráv sborů a seniorátů a statistických dotazníků sborů několik let zpátky. Osobně se v posledních měsících setkávám častěji spíše s kladnými ohlasy na práci sborů a jejich farářů. Nejen v Praze, kde nyní působím, ale i na jiných místech. Přesto mám pocit, že teze o současné krizi celku naší církve je pravdivá. Jeden údaj za všechny: Průměrná účast na evangelických bohoslužbách v období let 1993 – 2004 klesla ze zhruba 15.000 na přibližně 13.000.
2. Jádro problému pak v této situaci spatřuji na obecnější rovině než Tomáš M. Ten krouží především kolem financí. Podle mně bychom měli jít o patro výš. Pokud nám něco chybí, pak RADOSTNÉ A ODVÁŽNÉ VYZNAVAČSTVÍ A OSOBNÍ ANGAŽOVANOST VÍRY. Prostě velmi prakticky vyjadřovat respekt a lásku jak Pánu Bohu (Bible, modlitba), tak bližním (nejprve ve sboru, ale i misijně nebo diakonicky potřebným ve společnosti). Takto osobně angažovaný křesťan pak věnuje církvi pro její službu Bohu i bližním nejen peníze, ale i svou energii, schopnosti, čas, nápady…
3. Mám za to, že nejvýrazněji je mnou/námi tušená krize rozpoznatelná na naší MISIJNÍ IMPOTENCI. Dokážeme skvěle kritizovat metody druhých, vlastní alternativu však nenabízíme. Začít bychom mohli třeba už jen tím, že "zdnešníme" vše, co se v církvi "zdnešnit" dá - vzhled našich budov, vybavenost kanceláří a kluboven, jazyk a dikci našeho zvěstování, organizaci a vedení církevní práce na všech úrovních…
4. Klíčovými osobami našich sborů jsou jejich KAZATELÉ. Ne pro nějakou zásadní odlišnost od laiků, ale pro množství energie a času, který mohou ve sborech odevzdat nebo zadržet. Každý pokus o vyvedení z krize pak musí logicky začínat u nich. Podobně jako lékaři nebo učitelé i my potřebujeme určitě standardy a vedení, např. v těchto oblastech: 1. Schopnost navazování a budování vztahů 2. Teologické vzdělání 3. Komunikační schopnosti atp…
5. Zde na
Evangnetu je pojednávání tématu krize
ČCE z velké části jen RÉTORICKÝM CVIČENÍM. Pokud toto téma neuchopí výrazně nějaký konvent, synod nebo (nová?) synodní rada, mnoho se nestane. A i pokud tak někdo učiní, změna přijde jen nesmírně pomalu. Po důkladné analýze bude potřeba stanovit směr (vizi?) a kroky k jeho naplnění. Přesto to podle mně má cenu, a jsme tím těhotní:-). Proto ještě jednou oceňuji angažovanost těch, co tomuto tématu nedají usnout, zde Tomášovi M. Přinutil mně alespoň trochu myslet a reagovat…:-)
