Myslím, že je poněkud nevěcné řešit vztahové problémy jiných lidí takto na dálku.

Ale když už: jde tady v té debatě o svátostech o to, kdo "má pravdu" (nevhodný výraz, vím):

jestli "my", kteří věříme (snažíme se o to, pokoušíme se to přijmout atd.), že to, co se označuje tradičně jako manželství, není svátost (nemá to co činit s rozdělováním milosti), ale jak řekl Luther "ein weltlich Ding", světská záležitost, záležitost "stvořeneckých řádů", a tedy římští katolíci a pravoslavní "nemají pravdu" (jakkoliv je dobré o jejich postoji přemýšlet a nechávat se zneklidňovat tím, že a proč na tom trvají) a tudíž, přivedeno do důsledku, ani to, o čem oni věří, že je svátost, svátost ve skutečnosti není (aniž by si to oni uvědomovali).

A nebo "mají pravdu" oni, a tedy i ta manželství, která spolu uzavírají ostatní "nekatoličtí" křesťané (a možná i nekřesťané) jsou svátostmi, aniž by si to ti lidé uvědomovali.

Z druhé strany viděno u fenoménu ordinace: zda "máme pravdu" "my", kteří věříme (snažíme se o to, viz výše), že pro ordinaci (a udílení svátosti VP) není potřebné stát v tom, čemu se tradičně říká apoštolská posloupnost, a nebo římští katolíci (pravoslavní), kteří věří, že to nutné je. Do důsledku promyšleno: jestliže v to věříme, věříme, že ve skutečnosti římsko- katolický klerus NENÍ díky ordinaci v nějakém zvláštním stavu milosti (oproti těm, kdo jsou "jen" pokřtěni resp. biřmováni), jakkoliv oni si to může o sobě myslet. A z druhé strany viděno: potom ani evangeličtí duchovní nejsou z římsko-katolického pohledu v tomtéž "stavu milosti" jako kněží římsko-katoličtí, jsou to tedy laikové, jakkoliv si evangeličtí duchovní mohou myslet opak.

Tady je dle mého soudu se možné rozhodnout jen pro jednu či druhou variantu.