To, od čeho bývá v našich filosoficky nepolíbených neněmeckých krajích ukvapeně hledána alternativa ke Kantovi, je při bližším nahlédnutí daleko výrazněji součástí interní post-kantovské diskuse. Včetně trefných Nietzscheho postřehů, rozvíjejících modus, že pozorovatel často zapomíná pojímat sebe jako součást svých pozorování a poznámek, do jaké míry zůstával Kant v zajetí různých neproblematizovaných osvícenských návyků, rekurzu k tělesnosti atd. A i ten fenomenologický proud přece zachovává všechny základní Kantova zadání, i když je důmyslně přeměňuje jako nějakou Rubikovu kostku.

Kantovec by vám ve zkratce odpověděl, že jaké má kdo mřížky, takový vidí svět. Ty mřížky vznikají z jeho potřeb. Tady se hodí buddhistický pojem "sámsára" - kdybych neměl žízeň, vůbec pro mě existence vody není otázkou, nevšimnu si vody. Až mám žízeň, vidím svět jako něco, co mi brání uchopit vodu, také jako něco, co naopak vede k vodě, hledám v něm cesty, které vedou k vodě.