Odkazem Kanta ale nebyla evidentnost závěrů, ale naopak zjištění, že tvrdou evidentnost pojmů a tvrzení způsobem, jakými ji požadují dogmatikové, doložit nemůžeme. Lze pak nabídnout různé důvodové analýzy, takové, ve kterých hraje zásadní roli poznávající vědomí a jeho hledání pravdy, nikoli naivní postulování světa, jak (prý) je ("protože proto"). Další hledání pravdivých závěrů (vždy zcela provizorních, také dosti relativních, fragmentárních) se musí napříště odehrávat na poli reflexe vědomí, které si konstruuje různé obrazy, symboly, mřížky, schémata, metody, aby pomocí nich aspoň něco uchopilo. Jako když australský domorodec hodí do buše svůj bumerang a ten mu třeba něco přinese, tak i vědomí hází své více nebo méně plodné koncepty do nerozlišitelnosti a ty mu pak přinesou nějakou více nebo méně zdařilou reflexi. Věda znamená tedy velmi dokonalý a důmyslný způsob orientace ve světě, který však také není absolutní, také se jedná o svým způsobem provizorium, příslib, neváhám hovořit přímo o "hře", hravosti. Objevuje se také netušený prostor pro víru, která si ale nehraje na protivníka vědy nebo její náhražku, ale zakládá se právě na nejistotě všeho. Viz Kantův výrok, že vyvrátil důkazy Boží existence, aby poskytl prostor víře. Krásně protestantské: Víru nejde opřít o vědu ani o data světa. Víra sídlí někde, kam věda tohoto světa nejde a nemůže. Věda víru nepotvrzuje, ale ani ji nemůže popřít.

Tohle všechno ovšem odkazuje na rozvíjení původních podnětů Kanta v pozdějším novokantovství, Kant zde formuloval několik základních podnětů, bylo třeba v promýšlení pokračovat dále.