Zjevení Janovo stěží patří k těm biblickým knihám, ve kterých by se mělo listovat jako v prvních, vynoří-li se otázka křesťanského a etického obstání v každodennosti, v normalitě nebo v běžné míře starostí a bolestí. K tomu třeba různé zasutější epištoly mají co říct šířeji. Tady stojí otázka ne tak, jak přestát běžný koloběh starostí, ale skutečně nápor něčeho zdrcujícího, smrtného, zásadně přesahující běžnou zkušenost zla: apokalyptické zlo. Zkouší nabídnout útěchu ve světě, ve kterém zlo zpupně triumfuje a vůbec se nechystá odejít ze scény, zatímco zbožní trpí a hrají o přežití. Vypracovává teologii dějin (jako právě něco, co dalekosáhle přesahuje nemoc rodičů a hádky s manželkou a nutnost pár let se svatou trpělivostí snést a unést to, jak všude ve veřejném prostoru machrují Babiš, Ovčáček, Kalousek, Topolánek a podobné etické figury): "hle, vše tvořím nové" (Zj 21,5), "Bůh jim setře každou slzu z očí, a smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo“ (Zj 21,4).