Kalich

Průvodce Českobratrskou církví evangelickou > Kalich

Křesťanská víra nalézala v průběhu téměř dvou tisíciletí nejrůznější symboly znázorňující její sebevyjádření. Jejich rozmanitost je dána nejčastěji svérázem prostředí, jemuž byly blízké a srozumitelné. Starokřesťanský „dobrý pastýř“ a „ryba“ se zvěstným kryptogramem (řecky ichthys – složeno z počátečních písmen slov Ježíš Kristus boží Syn Spasitel) jsou dobrými příklady takového přístupu. Ve 4. století nastala v dějinách církve základní změna. Císař Konstantin dal po vítězství nad svým protivníkem Maxenciem roku 312 svému vojsku prapor s křížem (labarum) a roku 313 vydal známý edikt (vlastně reskript) milánský. V průběhu dalších desetiletí se vytvořila oficiální církevně-státní instituce, jejímž sebevyjádřením se stal jednoznačně symbol kříže. Stal se později ovšem i symbolem kruciát (křížových výprav) proti „nevěřícím“ – muslimům a kacířům.
Ve střední Evropě proběhlo první tažení v tomto znamení proti skupině křesťanů, kteří začali užívat jiného symbolu – svíce. Valdenští tím vyjádřili své přesvědčení, že „to světlo v temnostech svítí, ale tmy ho neobsáhly“ (J 1,5). Nepřáli si vytvořit nějakou „vzdorocírkev“, ale toužili vrátit se k základům církve prvních staletí. Středověká církevní instituce je jednoduše nemohla vyslyšet a na jejich podněty odpověděla vyloučením a snahou o likvidaci.
Na první reformační úsilí valdenských však navázala, byť vlastním osobitým způsobem, česká reformace. Její název někdy svádí k mylnému chápání jejího charakteru jako záležitosti nacionální. Jde však o označení typu reformace, jejímž jednoznačným symbolem se stal kalich. Ten je dodnes spolu s biblí prvkem vyjadřujícím vlastní nezkreslenou identitu ČCE. Ve srozumitelné zkratce podává svědectví o chápání křesťanské církve jako obecenství bratří a sester s osobním nezprostředkovaným vztahem k Bohu. Tato vertikála i horizontála, byť v různé hloubce pochopení, sjednocovala jednotlivé okruhy hlásící se k české reformaci, od nejradikálnějších táborů až k nejumírněnějším staroutrakvistům.
Jaký je význam tohoto symbolu, jaká je jeho výpovědní hodnota? Vychází z biblických textů ustanovení večeře Páně tak, jak bylo chápáno a přijímáno křesťany obecně až do IV. lateránského koncilu v roce 1215. Tehdy bylo podávání kalicha tzv. laikům v západní církvi přerušeno a potom Kostnickým koncilem oficiálně odmítnuto. Jakoubek ze Stříbra v roce 1414 u Martina ve Zdi prostě pouze obnovil původní praxi, která v přístupu k Bohu ještě nevytvářela zprostředkovatelskou mezivrstvu kleriků. Mistr Jan Hus mu tento čin nakonec schválil, i když si byl vědom riskantnosti takového jednání v dané chvíli. Hluboké vnitřní pochopení slov „Jeden jest Mistr váš, Kristus, vy pak všichni bratři jste“ (Mt 23,8) je základní devizou a zdrojem životnosti české reformace.
Tvoří také zřetelnou hranici odpovědného ekumenického rozhovoru. Dobře to vystihuje jednání zástupců husitů (v tomto případě velmi umírněných!) s bohoslovci císaře Zikmunda v roce 1420. Obě strany se snažily dohodnout, ale rozcházely se v tom, zda přijímání podobojí je nutné ke spasení či nikoli. Padl návrh, aby se v řešení této otázky obě strany zavázaly postupovat podle zásady, že ta z nich, která bude přemožena důkazy z Písma, odstoupí od svého názoru. Na to Zikmundovi bohoslovci dle svých zásad poctivě prohlásili: „Nesluší se, abychom s vámi disputovali o této otázce, kterou již vyřešil koncil, neboť nad všechny důvody platí zásada: koncil to usnesl, je tedy třeba tak věřit. I kdybyste nad námi svými důkazy zvítězili tak, že by i naše svědomí jednoznačně přitakávalo k tomu, co jste plně prokázali, přece bychom se proti církvi neodvážili s vámi souhlasit.“ (zpráva padovského humanisty Pietra Paola Vergeria) Na tom tehdejší jednání ztroskotalo. Křesťané, jejichž symbolem se stal kalich, rozpoznali kritický bod, za který už nelze ustoupit, nemají-li ztratit svou identitu.
Toto rozpoznání zůstalo trvale přítomné v církvi, hlásící se k odkazu české reformace, po více než půl tisíciletí. Teprve přelom 20. a 21. století svědčí o částečné ztrátě kontinuity, která zpochybňuje vlastní identitu. Symbol kalicha však nelze zakrýt ani obejít, nemá-li být ztraceno rozpoznání, které bylo pro službu církvi obecné dáno její částečce v české reformaci.
( Eva Melmuková)