ÚVODNÍ PRACOVNÍ MATERIÁL PETRA KREJČÍHO K TÉMATU: NĚKOLIK POZNÁMEK O MISII

1. Téma misie se vine celým starozákonním i novozákonním svědectvím, i když termín a institut misie se výslovně v Bibli nevyskytuje. (Dle některých pramenů se misie v našem významu stává frekventovaným slovem za Ignáce z Loyoly).

2. Jen stručně: Izrael věřil, že Hospodin stvořil člověka k obrazu svému (Gn 1,27), to znamená mimo jiné ke svobodě, k lásce a k vydělení se z přírody. To Izrael činilo národem zvláštním, povolaným tuto radostnou zvěst tlumočit národům ostatním (např. Iz. 49,6). K tomuto úkolu je zaslíbeno, že si nakonec Hospodin povolá mesiáše.

Ježíš na konci své pozemské pouti, kdy si plně uvědomil své poslání, posílá své účedlníky učit, křtít až do skonání světa (např. J 20,21, Mt 28, 18-20).

3. Misie se pak stává ve svém nejširším významu jedním z hlavních poslání církve mezi prvním a druhým příchodem Ježíše Krista. Spory o tom, do jaké míry jsou v této věci Ježíšovy výroky autentické, či zda spíše odpovídají reflexi ranné církve, jsou v kontextu dějin misie nezajímavé. Všechny křesťanské denominace toto poslání vzaly za poslání autentické, a také podle toho jednaly.

4. Otázkou nebylo, zda misie ano či ne, ale (bez pořadí důležitosti) komu je misie určena, co je jejím obsahem a jak ji provádět.

5. Komu? Novozákonní svědectví ukazují na pořadí Jeruzalém, Judea, Samaří. Pavel židovská komunita Malé Asie, Řekové, italská hospoda a pomyšlení na Hispánii. Zkrátka Římská říše a její nejbližší okolí. To byl tehdy veškerý svět.

Co? Vše, co Ježíš přikázal.

Jak? kázali, přesvědčovali a když neuspěli, vyrazili prach z pláště svého, či z noh a šli dále (Sk 13,51 a 18,6) Vše pak povětšinou za své a po svých, s podporou přátel, bez podpory státní moci.

6. Doba se změnila. Křesťanství se rozšířilo po skutečně celém světě. Církev nabyla rigidní podobu a podporu světské moci. Křesťanství se šířilo pokojnou a obětavou službou, ale i ohněm a mečem a korupcí. Na druhé straně Štěpán, první mučedlník Páně, měl nesčíslně mnoho následovníku.

Odlišně myslet se často příliš nevyplácelo. Spor o to, co má být obsahem učení se viditelně poprvé objevil v rozštěpení církve na východní a západní kvůli "Filioque" (1054) a byl dokonán v reformaci ve sporu, kdo je naším Pánem. Zde se pak objevilo něco, co dnes nazýváme vnitřní misií.

7. Nyní jsme v jednadvacátém století. Česká republika se těžko může považovat za stát s převážně křesťanským obyvatelstvem, i když každá vláda ve svém vládním prohlášení mluví o nezastupitelné roli církví a odkazuje na křesťansko - židovské tradice. To, nad čím hořekujeme, není však záležitostí 21. století, ale má plíživý začátek daleko dříve.

Pro osvěžení paměti: 3.synod Českobratrské církve evangelické, Praha 1925: 1. Proti Římu. Synod jednomyslně se usnáší k návrhu komise (ref.kons.Josef Čapek z Třebechovic) na tomto projevu: Synod českobratrské církve evangelické vidí s hlubokým politováním, jak roste neoprávněná moc Říma v našem státě a národě. Řím svou organisací lidové strany víc a více poutá a omezuje svobodný rozvoj duchovní a kulturní našeho lidu a ohrožuje svobodu svědomí a náboženství. Za takových poměrů nelze doufat ve spravedlivé rozřešení poměru mezi církvemi a státem. Jest nebezpečí, že budou přijaty zákony nespravedlivé a menšiny náboženské tísnící. Toto nebezpečí jest tím větší, že ostatní strany politické nemají žádného jednotného programu náboženského a proto na konec rozhodne strana lidová ve prospěch Říma a k utlačení náboženských menšin v národě Husově a Komenského.

4.synod Českobratrské církve evangelické, Praha 1927: 4. Evangelizační činnost nekoná se všude stejně a není také řádně organisována. Evangelisační odbory mají jen některé senioráty, v některých se potřeba takových odborů vůbec neuznává. Není jasno, jak má býti rozdělena práce mezi evangelisační odbory seniorátní a evangelisační odbor všecírkevní. Pokud nebude jasného programu a dohody o prostředcích i cíli, bude evangelisační naše činnost ochromena. Jeví se naléhavě nutným, aby mezi seniorátními výbory a synodním výborem byla zjednána harmonická spolupráce také na poli evangelisace a náboženské práce vůbec. Doporučuje se proto zavedení pravidelných konferencí konseniorů, resp. zástupců seniorátních výborů se synodním výborem, na nichž by byla sjednána direktiva, jak se má v naší církevní práci postupovati.

8. O mnoho let později 23. synod ČCE roku 1983 schvaluje text daleko odlišnější. V prohlášení Praxe církve jako nástroj misie se říká: "Církev tu není sama pro sebe. Její Pán jí uložil zvěstovat všem lidem evangelium. Jde o jejich spásu, nikoliv o sebezáchovu církve. Misie se proto neřídí zákonem nabídky a poptávky". Nelze také nezmínit Misijní poslání církve z roku 1981. Z doby poslední (2009) pak máme Čtyři misijní artikuly , Evangelicky evangelizovat a 12 neuralgických bodů misie.

9. Čtyři misijní artikuly:

I.. Slovo (Matouš 28,18-20): Věříme, že předním úkolem církve bylo, je a bude hlásání evangelia Ježíše Krista. To je centrum našeho života i víry. Evangelium je to nejlepší, co můžeme nabídnout.

II. Čin (Matouš 25,35-36): Evangelium se zvěstuje nejen slovy, nýbrž i činy. Slovo musí následovat čin, za činem musí následovat slovo.

III. Ekumenicky (Jan 17,21): Evangelium přinášíme ekumenicky. Sesterské církve považujeme za své koaliční a alianční spojence, přátele, bratry a sestry. Jakkoli jsme si vědomi svých tradic a historie, nepovažujeme se za "rovnější mezi rovnými".

IV. Důstojně (1. Petrova 3,15-16): Evangelium, nejlepší zprávu v tomto světě, zvěstujme důstojně.

Na prvé přečtení překrásný text. Po druhém čtení otázky.

10. Slovo: Máme privilegium hlásat radostnou zvěst o tom, že Království Boží se přiblížilo, ba co, již se do tohoto světa vlamuje. Ale alespoň tušíme oč jde, nebo je to pro nás jednohodinová ukolébavka pro nedělní den?

Čin: Jsou milosrdní jen křesťané? Zastávají se ponížených jen křesťané? Rozdělí si poslední skývu chleba s bližním jen křesťané? Na druhou stranu: kolik českých veřejných činitelů hlásících se ke křesťanství zanechalo za sebou pozitivní stopu (nemyslím tím úspěch a prospěch)?

Ekumenicky: Skutečně máme považovat všechny církve za své koaliční a alianční spojence, přátele, bratry a sestry? Máme vždy a ve všem s nimi "držet basu"? Není někdy na místě napomenutí či distanc?

Důstojně: Je důstojná podbízivost nebo táhnutí s hlavním proudem všemi zákruty do močálu bezbřehosti?

11. Luther údajně řekl, že křesťan je vzácný pták. Souhlasím s ním. Křesťan věří - ve smyslu Pavlovského vymezení: Víra pak jest nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných (Žd. 11,1) Křesťan důvěřuje Hospodinu. Křesťan ví, že následování Krista je cesta ke Království Božímu. Je to něco nepřirozeného. A tak ne každý, kdo se vydává za křesťana je křesťanem.

12. Volání po změně stylu a formě církevní práce je nepochybně správné. Evangelium je třeba tlumočit srozumitelně. Třeba se zamyslet na liturgií, formou katecheze, diakonie, sborovou strukturou i strukturami mimo sbor či církev. Ale vše to jsou věci služebné nebo případné. Podstatné je: "A přistoupiv Ježíš, mluvil jim, řka: Dána jest mi všeliká moc na nebi i na zemi. Protož jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého, učíce je zachovávati všecko, což jsem koli přikázal vám. A aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa. Amen". (Mt. 28,18-20) Pro někoho je oním světem nejbližší okolí, pro někoho oblast mezi jeho domem a Nairobi. Každý podle svého obdarování. Ví-li se proč, ví se jak.

13. Růst a úpadek každého přirozeného lidského společenství, jako je společenské, politické nebo náboženské hnutí, lze popsat matematickou rovnicí. Tytéž rovnice platí pro šíření infekční nákazy. Manipulace nebo naopak imunizace jen modifikují průběh tohoto běhu, nikoli jeho charakter: vzrůst a pád. Následování Krista se vymyká tomuto přirozenému řádu běhu věcí. Království Boží není něco přirozeného, byť do tohoto přirozeného světa zasahuje. Naštěstí není vše v našich rukou. Mnohé dostáváme jako dar. Záleží však na nás, zda ten dar zakopeme, nebo zmnožíme. A pokud u toho nebudeme my, budou to jiní. Naše škoda.

Petr Krejčí 11.11.10

PŘEKÁŽKY MISIE A EVANGELIZACE

Konat evangelickou misii v našich českých podmínkách jistě není snadné. Společně jsme hledali důvody, proč tomu tak je. Zde jsou v rychlém přehledu:

A. Český sekularismus. Český národ se odklonil od křesťanství a ještě více od církví. Hlavním důvodem je zřejmě ne úplně kladná role většinové Římskokatolické církve v uplynulých stoletích českých dějin. Po Bílé hoře např. mocensky zcela vytlačila protestanty. Částečně se jí to „vrátilo“ po první světové válce v hnutí „Pryč od Říma!“ Dvě totality – nacismus a komunismus – tuto a podobné tendence rády podpořily. Není proto nač navazovat a předporozumění veřejnosti vůči církvi je spíše negativní. Chybí např. obecné vzdělanostní povědomí o Bibli, dějinách církve, o Ježíšově postavě…

B. Nezkušenost evangelické církve. Před misijním úkolem podobným tomu dnešnímu jsme jako evangelíci nikdy nestáli. V našich končinách evangelická církev nikdy nekonala misii v tak „pohanském“ prostředí. V reformačním období 1457 (1517) – 1620 získávali protestanté své členy jen „přestupy“ z většinové římské církve. V období 1620 – 1781 žili v hluboké ilegalitě. Období 1781 – 1939 bylo – přes postupné proměny – stále ještě podobné prvnímu zmíněnénému, reformačnímu. Další „totalitní“ úsek 1939 – 1989 byl také naprosto nenormální. Proto teprve od roku 1989 stojíme před úplně novou situací: Jako protestanté jsme menšinou vedle většinové římsko-katolické církve. S katolickou církví jsme menšinou v naší sekularizované a zároveň náboženský svobodné zemi.

C. Nízké sebevědomí křesťanů a církve. Snad by se dalo nazvat defenzivním postojem: Když je kolem mně tolik nevěřících nebo necírkevních lidí, neznamená to nakonec, že jsem divný já? Mám jako křesťan nevěřícímu okolí vůbec co nabídnout?

D. Ghettovitost – uzavřenost – naší církve. Sociologická, ale také kulturní a další… Jak vzdálený je obvykle svět běžné evangelické bohoslužby např. vnímání a prožívání dnešního mladého člověka!

E. Jsme málo křesťané Jen ten, kdo sám hoří, může zapalovat druhé. Není-li pro mne víra v Boha hlavní životní prioritou, jak chci o jejím významu přesvědčit druhé?

Evangelikální křesťané by uvedli – možná na prvním místě – také: Osobní stydlivost, bázlivost, zdrženlivost, lenost. Tento názor nesdílím. Nechci totiž vzbudit dojem, že hlavně musíme „zlomit“ sami sebe a od nynějška hovořit o víře podobně agresivně jako např. nebojácní svědkové Jehovovi. Hledáme-li moudrý model misie, musíme najít takový, do kterého budou moci vstoupit i běžní členové naší církve, tedy včetně těch osobně zdrženlivějších a stydlivějších.

NÁVRH MISIJNÍHO MODELU: VZHŮRU PO STUPNICI!

Misijní úkol je obtížný. Má ovšem řešení.

Odrazme se od úvahy nad misijní strategií největšího biblického apoštola: U koho Pavel vždy začínal svou misii? U Židů a u tzv. „bohabojných“ – pohanů, kteří měli blízko k židovství. Proč? Pravděpodobně proto, že byli nejsnadněji zasažitelní. Rozuměli základnímu pojetí Boha (monoteismus). Byli z podobného kulturního a myšlenkového prostředí jako Pavel. Právě bohabojní byli základem většiny nových sborů. Za dalších 300 let zaplnily takto vzniklé a rozšiřující se sbory první církve celý svůj svět.

Zkusme si lidi kolem nás přibližně rozdělit podle toho, jaký vztah mají k věcem víry, k Bibli a církvi. Použijme pracovně tzv. Englovu stupnici. Jde o škálu, na jejímž počátku je bod 0 a na konci bod 10. Užijeme-li tuto stupnici pro naši potřebu, tak u bodu 1 najdeme člověka s naprosto negativním až agresivním předporozuměním. U bodu 10 je člověk, který se vědomě rozhodl stát křesťanem a ví, co to obnáší. Právě zvoní na farní zvonek nebo píše e-mail s žádostí, že chce být pokřtěn a dobře ví, co žádá!

Zde jsou ukázky vět lidí na různých bodech takto vytvořené stupnice, seřazeny zhruba podle její logiky: Nikdy nebudu moci věřit v Boha! Všichni věřící jsou omezení fundamentalisté a fanatici. Křesťané jsou jenom pokrytci. Křesťané jsou jen staří lidé a kostely jsou velmi nudná místa. Kdo je věřící, nesmí dělat mnoho skvělých věcí. Bůh není spravedlivý, protože se o nikoho nestará. Bůh je vesmírná energie. Mám věřící kamarádku, která je skvělá! Sem tam chodím poslechnout si kázání do kostela.

Menšina Čechů je ateistická a agnostická, většina ostře proticírkevní! Nejvíce lidí by asi patřilo do úseku 0-5 Englovy stupnice. To si musíme uvědomit před vytvořením strategie! Naše obvyklá představa misie – ovlivněná novějšími církvemi – je totiž taková, že pohovořím s člověkem a on hned uvěří. To je nešťastné. K takovému zlomu je přece připravena naprostá menšina lidí. Ti, kteří jsou někde u bodu 9. Navrhuji proto vytvořit si novou pracovní definici misie: Misie je jakákoli služba církve, která posouvá lidi po „misijní stupnici“ nahoru.

Sociologický výzkum v anglosaském prostředí ukázal, že konvertita – člověk, který se obrátil k Bohu a víře z původně nevěřícího prostředí - potřeboval před svým životním zlomem průměrně 5-7 pozitivních zkušeností s církví.

TŘI DRUHY AKTIVIT

Englova stupnice má deset bodů, my si ji potřebujeme ještě dále zjednodušit. Rozdělme si ji proto na tři úseky.

Setkám-li se s člověkem s negativním postojem k víře a církvím (těch je nejvíce!), stačí v něm vzbudit – svými postoji i slovy – tento dojem: „Ti křesťani – aspoň někteří – můžou být nakonec fajn lidi. I když věří v Boha!“

Lidé uprostřed stupnice (těch je méně) už jsou ochotni pohovořit a přemýšlet o tom, co křesťanská víra obnáší. Ve vztahu s takovými lidmi máme úkol přiblížit jim vhodným způsobem obsah křesťanské víry: Půjčit jim kvalitní knihu – rozhovory, beletrii, křesťanskou apologetiku (obranu). Připravit ve sboru kvalitní program, který by je mohl zaujmout. Zkusit třeba i osobně vysvětlit, jaký význam přisuzujeme v našem životě otázce lidského hříchu a spásy v Ježíšově příběhu…

Lidé třetí fáze (těch je nejmíň, ale stále dost!) jsou už evangeliu velmi otevření. Povedeme s nimi dlouhé hovory o víře. Budeme je – se střídavými úspěchy – pozývat na setkání typu Sjezd mládeže, setkání mládeže, setkání střední generace… V pravou chvíli je pak máme nasměrovat k důvěryhodné osobnosti (nejčastěji faráři či farářce), kteří je povedou v předkřestní nebo obdobné přípravě.

PRAKTICKÉ NÁPADY PRO VŠECHNY FÁZE

Misii člověk nemůže dost dobře konat sám. Ideálním kontextem misijního úsilí jednotlivce je aktivní sbor s živou a příjemnou atmosférou. Něco zmůže i osamocený jednotlivec, ale vše je pak mnohonásobně těžší. Jak prakticky se mohou jednotlivci i sbor nasadit v misijním úsilí?

I. Aktivitami prvního typu se pomáhá všem lidem z nevěřícího okolí. I těm, kteří církev s jejími hlavními atributy (víra, bohoslužby, kázání…) odmítají. A každý křesťan na to stačí!

II. Aktivity druhého typu jsou pro lidi, kteří čekají od církve už i něco dobrého. Jsou schopni se o víře či Bohu i běžně pobavit. Nebojí se někdy do sboru i přijít, např. na nějakou speciální akci. Při přípravách těchto aktivit se opět mohou angažovat všichni, i když je to již těžší a přináší to s sebou větší míru zodpovědnosti.

III. Aktivity třetího typu jsou pro lidi, kteří už vážně uvažují o křesťanské víře jako o alternativě pro svou životní cestu. Pomáhají jim k definitivnímu rozhodnutí. Toto rozhodnutí by mělo podle Bible vyvrcholit křtem nebo veřejným přístupem do sboru. Tyto aktivity by měli vést lidé, kteří k tomu mají od sboru plnou důvěru.

OPTIMISTICKÝ ZÁVĚR

Naše dobře fungující sbory nabídnou svému okolí aktivity všech tří typů. Výsledkem pak bude to, že budeme svědky nových a nových přístupů i křtů – dospělých i dětí.

Dobrý příspěvek, Romane, klidně by se mohl stát základem nějakého celocírkevního materiálu. Má v sobě ale jedno čertovo kopýtko - že budeme dělat dobré věci ne proto, že jsou dobré, ale abychom někoho "posunovali na stupnici" a postupně obraceli na víru. Není pak správnější na někoho vybalit evangelium na rovinu? Většinou narazíme, ale bude to fér. Anebo prostě dělat dobré věci, aniž bychom tím něco postranního (nějakou strategii) sledovali?

To je asi věčné etické dilema misie. Pokud budeme umět aplikovat naznačený postup tak, že sama láska (nikoli chladně promyšlená a vědomá taktika) nás k němu automaticky vede, pak to teprve bude ta správná misie. Nechť se církev zamýšlí, "jak na to", a podobný "manuál" rozhodně potřebuje. Ale mělo by to být zároveň vyváženo touto jasně řečenou výhradou.

Ahoj Honzo,

tvůj postřeh je přesný a odhalil asi největší slabinu předložené koncepce.

Pokusím se uvést polehčující a vysvětlující okolnosti:

1. To, co jsem tu vložil, je jen výtahem z celku. Chybí teologicky nejdůležitější odstavce Biblické pojmy a Proč konat misii?. Jen by opakovaly to, co výše napsal P. Krejčí.

Takže z toho zůstaly jen ty tak-trochu-technokratické "praktické nápady" a "Englova stupnice". Ale diskuse na Evangnetu to snad unese:-).

2. To, co pojmenováváš slovy "na někoho vybalit evangelium na rovinu", dnes nemá ohlas právě kvůli chybějícímu kontextu dlouhodobě otevřených a zájem a lásku projevujících křesťanských společenství. Kdysi někdo spočítal, kolik hodin potřebují svědkové Jehovovi postávající na ulici připraveni "vybalit evangelium na rovinu" na získání jednoho nového člena. Bylo to šíleně vysoké číslo…

3. Ještě jednou odkazuji na apoštola Pavla: Když někde misijně působil, nechodil obvykle jen tak po ulicích, ale působil nejprve ve společenství židovské diaspory. Nebo aspoň kázal (v Aténách) na místě, kde se scházeli lidé, kteří si chtěli poslechnout nějakou novou spirituální nauku…

Takže si dobře uvědomuji, že to pro mnohé bude příliš metodické nebo dokonce "technokratické", ale je to tak proto, že křesťanské evangelium není jen souborem vyslovených dogmat o Bohu, ale také prokazováním zájmu, úcty a lásky. A to nejlépe funguje právě v kontextu živých, ale zároveň svému okolí velmi otevřených sborů, které dnes ovšem spíše nemáme. Moje koncepce je vlastně především snahou napovědět, jak sbory poměrně snadnou a přirozeně otvírat…

Já nevím, ono to nejde obojí najednou? Já myslím, že to celkem dělám…a funguje to, ale je to o tom, že se s těma lidma rád bavím, že jsem rád s nima…že bych to dělal proto, abych si odškrtával lidi na nějakém žebříčku, jak se posunujou nahoru…to je dobrá hovadina :D. Jinak já bych zas řekl, že nejvíc je těch lidí na tom prostředku. Málokdy se setkám s ostře nepřátelskou reakcí, spíš jde o to, že lidi o víře mají zkreslené představy, ale rádi se něco dozvědí.

Díky za reakci.

Ano, právě proto, že to jako věřící takhle děláte, a aniž byste to věděli nebo plánovali, tak se díky tomu nějací lidi posunujou po nějakém žebříčku:-), tak se církev zmenšuje jen pomalu…

Mám ovšem za to, že v možnostech a v bohatství naší církve je ukryt mnohem větší misijní potenciál než jen brzdit zmenšování církve.

A takové obyčejné a prosté věci - jako přátelit se s něvěřícími nebo přirozeně propojovat svět své víry s nekřesťanským okolím - jsou v mém materiálu především proto, abychom si uvědomili, že misie je něco velmi přirozeného, na čem se mohou podílet všichni křesťané a co je navíc ještě bude těšit a bavit.

Pekne napsany. Ten bod C u prekazek, to je takova docela zajimava vec (ty ostatni ctyri body me zase tak neprekvapily - ostatne ani ten bod C ne, ale cloveka to uderi do oci, kdyz srovnava tu ceskou situaci se situaci tady v Americe - tady krestani nizkym sebevedomim urcite netrpej). Cim to je? Je to jen v poctech? Ja myslim, ze ne, ze by se naslo v minulosti mnoho pripadu krestanskych minorit, ktere byly odhodlane a ze sve mensinove pozice mindrak nemely. Je to v tom, ze nam komunisti tak dlouho meldovali, ze jsme zastydly pambickari, az nas to samotny nahlodalo?

Je pravda, ze kdyz dnes clovek zacne mluvit pred nekym otevrene o vire, tak na nej casto koukaj - ne snad nutne agresivne nepratelsky, s tim jsem se ani moc nesetkal - ale spis tak jako soucitne, jako by rikali "ty jeste veris na Jeziska?".

TC

Já bych si dovolil přispět do diskuze třemi citáty z mých aktuálních studijních materiálů do předmětu Teologie v sociální práci:

"…- Církev je církví jen pokud je tu pro druhé. - Tato pregnantní formulace evangelického teologa D. Bonhoeffera je odrazem skutečnosti, že "diakonicita" není jedním z mnoha poslání církve, ale úkolem základním a podstatným…"

"…Církev by zradila sebe sama, kdyby v trpících a chudých neviděla primární adresáty svého poslání. Stejně jako Kristus i ona se musí konkrétně inkarnovat do utrpení, bídy, bolesti a smrti lidí, kterým má sloužit. Bez toho by eklesio-logika nebyla christo-logická a duch církve by již nebyl Duchem Božím…"

"Pokud se organizovaná podoba institucionalizované diakonie poskytne alibi diakonické abstinenci jednotlivých farních komunit a sborů, tedy pokud se delegace diakonického závazku z roviny jednotlivců a komunit přesune jen na organizované diakonické subjekty, bude to znamenat ohrožení podstaty křesťanského života jak jednotlivých věřících, tak celých komunit. Neboť jak může být ve farních sborech a společenstvích správně hlásáno evangelium, vysvobozující a vykupující poselství, když trpící a chudí uvnitř (možná i vně? - pozn. DG) životního prostoru komunity jsou věřícím neznámí?"

My protestanti - evangelikálové stejně jako evangelíci - jsme se léta soustředili na ZVĚST EVANGELIA …a mínili jsme tím hlavně její "slovní pojetí". Zaměřeni jsme byli hlavně na kvalitu. I když někteří hleděli často jen na kvantitu.

Jenže… jenže nejde o kvalitu či kvantitu "našeho slova". Tady jde o "zvěst evangelia". Evangelium bylo, je a vždy bude nejen SLOVEM BOŽÍM, ale i ČINEM BOŽÍM v Kristu. Ve 20. století se však vlivem různých modernistických vizí v církvi novozákonnímu pojetí církve (jako inkarnované zvěsti) moc nedařilo. Je dost dobře možné, že trendy v protestantismu dnes(např. hnutí Emerging Church) mohou být takovou "připomínkou potřeby inkarnace církve".

Vždyť i Kristus sám nás učí, že "…sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal." (Jan 13:16)

Misie dle mého názoru musí být pojata celostně. Protože pak je "pole zúrodněno a semeno snadněji vyklíčí…"

Vážený bratře Mazure, Vaše misijní strategie je jistě technologicky zajímavá. V předchozím materiálu bratra Krejčího mně však z duše promluvila otázka či pochybnost č.10:

Máme privilegium hlásat radostnou zvěst o tom, že Království Boží se přiblížilo, ba co, již se do tohoto světa vlamuje. Ale alespoň tušíme oč jde, nebo je to pro nás jednohodinová ukolébavka pro nedělní den?

Možná je to můj osobní problém, že moc netuším, a jako takový není pro církev zajímavý, ale snad je příznačné alespoň to, že člověk, který celý život tráví v prostředí ČCE (v dětství CB) to moc netuší. Třeba mám přehnaně mystická očekávání o působení Ducha Svatého, ale když se vrátím k Vámi zmiňovanému apoštolu Pavlovi, tak na samém počátku jeho misijního působení stálo docela drsné obrácení u Damašku (nebo kde to bylo), dalo by se říct znásilnění Kristem. Nevím, jak na tyto nevysvětlitelné záhady nového zákona, pohlíží dnešní teologie ve světle moderní vědy. Mně však připadá, jako naprostý základ veškeré další Pavlovy činnosti. Myslíte, že tento bod obratu, má ČCE za sebou a nyní je čas vyrazit do světa? Nebo je to jen trapný předpoklad šoustlých charismatiků? Technologie je jistě dobrá věc, ale pokud nemá obsah, Logos, Sperma (četl jsem a chápu, že jste neměl v úmyslu se obsahu ve svém příspěvku věnovat) je sterilní. Vzpomínám na postesknutí jedné farářky CČSH, když jsem chválil jejich kostel. Prvorepubliková stavba s úžasným zázemím. Divadelní sál, tělocvična ap. Jak to měli ti bratři husiti pěkně propracované v době, kdy se k tomuto sboru hlásilo 6tis. věřících. Ona mi na to řekla: "Víte, co je na tom nejsmutnější? Že zbylých dvacet pamětníků té velké slávy dnes vzpomíná pouze na to, jak si v kostele pěkně zahráli pinec.

Jak jsem to různě doplňoval, nějak se mně pomíchaly čárky. Tož sa omlouvám a doufám, že i tak je to srozumitelné.

Jsem si jistý, že pro většinu naší církve není evangelium jen ukolébavkou pro nedělní den.

Více později…

OK, budu se těšit.

Já taky.