Krize/Vize ČCE

Otevřená diskuze - jakýsi evangelický think tank, který se pokusí dlouhodobě a systematicky zaobírat situací ČCE.

Odpověď na příspěvek: Misie (materiál R. Mazura)

Od: Kazatel ČCE Roman Mazur <>
Kdy: 16. 11. 2010 11:51
Předmět: Misie (materiál R. Mazura)


PŘEKÁŽKY MISIE A EVANGELIZACE
Konat evangelickou misii v našich českých podmínkách jistě není snadné. Společně jsme hledali důvody, proč tomu tak je. Zde jsou v rychlém přehledu:
A. Český sekularismus. Český národ se odklonil od křesťanství a ještě více od církví. Hlavním důvodem je zřejmě ne úplně kladná role většinové Římskokatolické církve v uplynulých stoletích českých dějin. Po Bílé hoře např. mocensky zcela vytlačila protestanty. Částečně se jí to „vrátilo“ po první světové válce v hnutí „Pryč od Říma!“ Dvě totality – nacismus a komunismus – tuto a podobné tendence rády podpořily. Není proto nač navazovat a předporozumění veřejnosti vůči církvi je spíše negativní. Chybí např. obecné vzdělanostní povědomí o Bibli, dějinách církve, o Ježíšově postavě…
B. Nezkušenost evangelické církve. Před misijním úkolem podobným tomu dnešnímu jsme jako evangelíci nikdy nestáli. V našich končinách evangelická církev nikdy nekonala misii v tak „pohanském“ prostředí. V reformačním období 1457 (1517) – 1620 získávali protestanté své členy jen „přestupy“ z většinové římské církve. V období 1620 – 1781 žili v hluboké ilegalitě. Období 1781 – 1939 bylo – přes postupné proměny – stále ještě podobné prvnímu zmíněnénému, reformačnímu. Další „totalitní“ úsek 1939 – 1989 byl také naprosto nenormální. Proto teprve od roku 1989 stojíme před úplně novou situací: Jako protestanté jsme menšinou vedle většinové římsko-katolické církve. S katolickou církví jsme menšinou v naší sekularizované a zároveň náboženský svobodné zemi.
C. Nízké sebevědomí křesťanů a církve. Snad by se dalo nazvat defenzivním postojem: Když je kolem mně tolik nevěřících nebo necírkevních lidí, neznamená to nakonec, že jsem divný já? Mám jako křesťan nevěřícímu okolí vůbec co nabídnout?
D. Ghettovitost – uzavřenost – naší církve. Sociologická, ale také kulturní a další… Jak vzdálený je obvykle svět běžné evangelické bohoslužby např. vnímání a prožívání dnešního mladého člověka!
E. Jsme málo křesťané Jen ten, kdo sám hoří, může zapalovat druhé. Není-li pro mne víra v Boha hlavní životní prioritou, jak chci o jejím významu přesvědčit druhé?
Evangelikální křesťané by uvedli – možná na prvním místě – také: Osobní stydlivost, bázlivost, zdrženlivost, lenost. Tento názor nesdílím. Nechci totiž vzbudit dojem, že hlavně musíme „zlomit“ sami sebe a od nynějška hovořit o víře podobně agresivně jako např. nebojácní svědkové Jehovovi. Hledáme-li moudrý model misie, musíme najít takový, do kterého budou moci vstoupit i běžní členové naší církve, tedy včetně těch osobně zdrženlivějších a stydlivějších.

NÁVRH MISIJNÍHO MODELU: VZHŮRU PO STUPNICI!
Misijní úkol je obtížný. Má ovšem řešení.
Odrazme se od úvahy nad misijní strategií největšího biblického apoštola: U koho Pavel vždy začínal svou misii? U Židů a u tzv. „bohabojných“ – pohanů, kteří měli blízko k židovství. Proč? Pravděpodobně proto, že byli nejsnadněji zasažitelní. Rozuměli základnímu pojetí Boha (monoteismus). Byli z podobného kulturního a myšlenkového prostředí jako Pavel. Právě bohabojní byli základem většiny nových sborů. Za dalších 300 let zaplnily takto vzniklé a rozšiřující se sbory první církve celý svůj svět.
Zkusme si lidi kolem nás přibližně rozdělit podle toho, jaký vztah mají k věcem víry, k Bibli a církvi. Použijme pracovně tzv. Englovu stupnici. Jde o škálu, na jejímž počátku je bod 0 a na konci bod 10. Užijeme-li tuto stupnici pro naši potřebu, tak u bodu 1 najdeme člověka s naprosto negativním až agresivním předporozuměním. U bodu 10 je člověk, který se vědomě rozhodl stát křesťanem a ví, co to obnáší. Právě zvoní na farní zvonek nebo píše e-mail s žádostí, že chce být pokřtěn a dobře ví, co žádá!
Zde jsou ukázky vět lidí na různých bodech takto vytvořené stupnice, seřazeny zhruba podle její logiky: Nikdy nebudu moci věřit v Boha! Všichni věřící jsou omezení fundamentalisté a fanatici. Křesťané jsou jenom pokrytci. Křesťané jsou jen staří lidé a kostely jsou velmi nudná místa. Kdo je věřící, nesmí dělat mnoho skvělých věcí. Bůh není spravedlivý, protože se o nikoho nestará. Bůh je vesmírná energie. Mám věřící kamarádku, která je skvělá! Sem tam chodím poslechnout si kázání do kostela.
Menšina Čechů je ateistická a agnostická, většina ostře proticírkevní! Nejvíce lidí by asi patřilo do úseku 0-5 Englovy stupnice. To si musíme uvědomit před vytvořením strategie! Naše obvyklá představa misie – ovlivněná novějšími církvemi – je totiž taková, že pohovořím s člověkem a on hned uvěří. To je nešťastné. K takovému zlomu je přece připravena naprostá menšina lidí. Ti, kteří jsou někde u bodu 9. Navrhuji proto vytvořit si novou pracovní definici misie: Misie je jakákoli služba církve, která posouvá lidi po „misijní stupnici“ nahoru.
Sociologický výzkum v anglosaském prostředí ukázal, že konvertita – člověk, který se obrátil k Bohu a víře z původně nevěřícího prostředí - potřeboval před svým životním zlomem průměrně 5-7 pozitivních zkušeností s církví.

TŘI DRUHY AKTIVIT
Englova stupnice má deset bodů, my si ji potřebujeme ještě dále zjednodušit. Rozdělme si ji proto na tři úseky.
Setkám-li se s člověkem s negativním postojem k víře a církvím (těch je nejvíce!), stačí v něm vzbudit – svými postoji i slovy – tento dojem: „Ti křesťani – aspoň někteří – můžou být nakonec fajn lidi. I když věří v Boha!“
Lidé uprostřed stupnice (těch je méně) už jsou ochotni pohovořit a přemýšlet o tom, co křesťanská víra obnáší. Ve vztahu s takovými lidmi máme úkol přiblížit jim vhodným způsobem obsah křesťanské víry: Půjčit jim kvalitní knihu – rozhovory, beletrii, křesťanskou apologetiku (obranu). Připravit ve sboru kvalitní program, který by je mohl zaujmout. Zkusit třeba i osobně vysvětlit, jaký význam přisuzujeme v našem životě otázce lidského hříchu a spásy v Ježíšově příběhu…
Lidé třetí fáze (těch je nejmíň, ale stále dost!) jsou už evangeliu velmi otevření. Povedeme s nimi dlouhé hovory o víře. Budeme je – se střídavými úspěchy – pozývat na setkání typu Sjezd mládeže, setkání mládeže, setkání střední generace… V pravou chvíli je pak máme nasměrovat k důvěryhodné osobnosti (nejčastěji faráři či farářce), kteří je povedou v předkřestní nebo obdobné přípravě.

PRAKTICKÉ NÁPADY PRO VŠECHNY FÁZE
Misii člověk nemůže dost dobře konat sám. Ideálním kontextem misijního úsilí jednotlivce je aktivní sbor s živou a příjemnou atmosférou. Něco zmůže i osamocený jednotlivec, ale vše je pak mnohonásobně těžší. Jak prakticky se mohou jednotlivci i sbor nasadit v misijním úsilí?
I. Aktivitami prvního typu se pomáhá všem lidem z nevěřícího okolí. I těm, kteří církev s jejími hlavními atributy (víra, bohoslužby, kázání…) odmítají. A každý křesťan na to stačí!
Být mezi příbuznými, spolužáky a spolupracovníky tak nějak normální, a při tom se nebát zmínit o kostele, mládeži, Bohu… / Pěstovat hluboké vztahy a přátelství i s lidmi mimo církev. / Podle situace v okolí se veřejně a občansky angažovat. Např. v Libni se sbor ujal zdevastovaného dětského hřiště, které dnes slouží široké veřejnosti. / Pronajímat církevní prostory a při tom vhodně prezentovat své aktivity. / Zasáhnout moudře regionální média (městské zpravodaje atp.) / Zakládat organizace typu Diakonie, klub seniorů, které slouží celé veřejnosti. / Psát příspěvky – nepovýšené a neagresivní! – do internetových diskusí o víře a církvích. / Poskytovat sousedskou a přátelskou výpomoc, např. při hlídání dětí, bytu při dovolené… / Spojovat velmi přirozeně svůj křesťanský i nekřesťanský svět (např. při oslavách narozenin atp.). / Být otevřený a pohostinný vůči sousedům, spolupracovníkům… / Podpořit lidi procházející životní krizí. / Angažovat se velmi přirozeně podle svých zájmů v různých organizacích, např. sportovních, skautských, jiných zájmových…
II. Aktivity druhého typu jsou pro lidi, kteří čekají od církve už i něco dobrého. Jsou schopni se o víře či Bohu i běžně pobavit. Nebojí se někdy do sboru i přijít, např. na nějakou speciální akci. Při přípravách těchto aktivit se opět mohou angažovat všichni, i když je to již těžší a přináší to s sebou větší míru zodpovědnosti.
Pořádat ve sboru kvalitní generační setkávání: Klub pro maminky s předškolními dětmi. Dětský klub. Dorost. Mládež. Střední generace. Senioři. / Dát o sobě vědět kvalitním webem, zajímavými letáčky či novinami do schránek v okolí. / Uspořádat programy s přesahem pro veřejnost: Dětský karneval. Besedu se zajímavým hostem, např. lékařem, vědcem, věřící „celebritou“. / Pozvat do sboru na zvlášť zajímavé bohoslužby – s hostem, s vánočním divadlem. / Pozvat na kvalitní vánoční nebo velikonoční programy (např. „misijně“ připravená půlnoční). / Pozvat na víkendové a týdenní pobyty mládeže, rodin, seniorů…
III. Aktivity třetího typu jsou pro lidi, kteří už vážně uvažují o křesťanské víře jako o alternativě pro svou životní cestu. Pomáhají jim k definitivnímu rozhodnutí. Toto rozhodnutí by mělo podle Bible vyvrcholit křtem nebo veřejným přístupem do sboru. Tyto aktivity by měli vést lidé, kteří k tomu mají od sboru plnou důvěru.
Nabídnout předkřestní katechezi nebo kurs podobného typu (např. kurzy Alfa). / Zapojit do sborového nebo rodinného prostředí, kde je modlitba a vztah s Bohem považován za něco běžného a přirozeného. / Příp. osobně duchovně vést – učit číst Bibli, modlit se…

OPTIMISTICKÝ ZÁVĚR
Naše dobře fungující sbory nabídnou svému okolí aktivity všech tří typů. Výsledkem pak bude to, že budeme svědky nových a nových přístupů i křtů – dospělých i dětí.
Výše predložený materiál vznikl původně pro jeden z programů na Sjezdu (nejen) evangelické mládeže v roce 2007 v Litomyšli. Program měl název „O misii v ateistickém Česku – teď anebo nikdy!“ a zde je předložen výtah.

Přidat příspěvek:


















Ověřovací kód