Diskuze k článku: Krize Českobratrské církve evangelické a jak z ní ven?

Je ČCE v hluboké krizi? Pokus o analýzu vystřelený z koltů hluboce zavěšených - hříchy farářů i laků, opovržení společnosti, hříchy vlastní i cizí. Je to pravda, nebo není? A jestliže ano, jak z toho ven?

Odpověď na příspěvek: Re: O krizi v církvi z pohledu obyčejné věřící

Od: Anonym: Tomáš Molnár <> ( ---.static.adsl.vol.cz )
Kdy: 09. 01. 2009 13:42
Předmět: Re: O krizi v církvi z pohledu obyčejné věřící

Děkuji Vám, bratře Cvrčku, že jste mne ušetřil odpovídání. Máte naprostou pravdu. Nadto je naše církevní zřízení - presbyterně synodní - věcí natolik závažnou a základní, byť jen případnou jenže ze služebných vycházející a podstatnou se řídící, že hledání řešení u rozhodné synodní rady, je nepřípadné a nepřípustné. V takové základní věci, jakou je misie, je každý odpovědný sám za sebe. Nepotřebuje direktiva od SR, když takovou direktivu již obdržel v onom citovaném místě Mt 28, 19. Způsob je pak na zvážení a na jeho moudrosti, kterou každodenně procvičuje osobně.
Volání po tvrdší ruce se zde ozývá, a také v dalších hovorech, které jsou s touto diskuzí svázány, poměrně často. Ale to je omyl, o tom jsem přesvědčen. O správnosti postoje ve věci moci v církvi souhlasím s dnešní SR. Jistě je pravdou, že se v takovém provádění moci, respektive neprovádění, projevuje naše neschopnost tím markantněji. Ovšem tím spíše můžeme dojít k probrání se ze sna, že někdo udělá něco za nás.
Totéž, obávám se, platí i v otázce personálního fondu. Tenhle pláč je známý. Ale nezbývá, než se zeptat, jaká je úroveň salární kázně v těch tak zvaně chudých sborech - a to nikoli u nově příchozích. O nutnosti provázanosti celé církve a odpovědnosti bohatých sborů i za ty chudší, netřeba pochybovat a nijak zvlášť debatovat - to by mělo být, a také vzhledem k právnímu uspořádání církve, samozřejmostí. Ale aby se v obětavosti liknaví v "chudém" sboru xy domnívali, že jim beze všeho a ochotně budou pomáhat obětaví ze sboru yz, je čirá fikce a dokonce vypočítavost Ananiáše a Zafíry.
Přinejměnším podivné mi připadají obrazy faráře - farníků = pastýře - ovcí v příspěvcích sestry Okurky. Farář má jistě také pastorační úkoly ve sboru. Ale jeho první úkol je teologický a proto si ho také sbory volí. Představa faráře pohrabovače trávy, zedníka, kulturtrégra a já nevím čeho ještě, je sice dojemná a namnoze dnes dokonce naplňovaná, a přesto nikoli nutná a základní (abych nebyl napaden - s pochybnostmi se dívám za sebe na kupky sena, metry zdiva a obklady a kvantum uspořádaných kulturních pořadů). Také nevím nic o tom, že by pes na procházce s farářem byl spasitelem sboru (psa mám a ne prvního, míval jsem časem svým i dva). A tak, jakkoli je farář v naší církvi také pastorem, platí u nás předně model: "Ale vy nebývejte nazýváni mistři; nebo jeden jest Mistr váš, totiž Kristus, vy pak všickni bratří jste." Mt 23,8, který také nazýváme všeobecným kněžstvím. Nediskutuji o tom, že farář by měl být člověkem vyrovnaným, který dovede mluvit a vycházet s lidmi atd.
Stran prvních kapitol Geneze se mi chce říci jen toto: nemyslím, že jde o mýty, ale už vůbec se nedomnívámn, že bychom zde mohli argumentovat jakýmsi "tajemstvím". Tajemství je slovo, které bychom měli používat až skutečně na nejzazších místech a velmi s ním šetřit. Je to slovo velmi náboženské a můžeme být při jeho používání snadno přichyceni při nepatřičném zjednodušování a pokusu o manipulaci s fakty. Blízká je mi formulace Jakuba Dvořáka, který mluví o existenciálních výpovědích. Nepochybně jsou tyto výpovědi neseny mytickými obrazy doby, ve které vznikly - ta je ostatně klíčem k porozumění - poučí jistě rád místní bratr farář, který od toho na sboru jest - ale mytičnost není prvoplánová. Je výrazovým prostředkem doby. Snad by také šlo říci, že prvních jedenáct kapitol Písma je výpovědí o nás, o mně samém, o světě, ve kterém žijeme, rozestavění kulis světa, do kterého vkročí Abram, který je ovšem také předně postavou, která nese osobní svědectví o každém z nás více, než archiválií. A tak to platí více méně pro celé Písmo.
Nevím, Martine, co si myslet o obrazu církve, jaks jej předložil - ti černí ptáci uprostřed umakartu, co staví své zvěstování na negativním vymezování se. Kdyby to tak mělo být, bylo by to špatné. Ale takto to zas příliš moje zkušenost není. Ani tak to nevnímám, Jakube, že bychom kázali okolo vánoc nějak antikonzumentsky - to je takový hřích mládí, který každého, kdo zjistí, že to takto nemá příliš význam, přejde. To musí být boj, který si každý odbude v sobě samém. Ale souhlasím docela s bezradností, o čem že vlastně kázat, bezradností, která souvisí s nedostatkem reality a tedy reálnosti. Pán Bůh do ničeho teoreticky nevstupoval a Ježíš nikam teoreticky nešel.
Znovu připomínám radu, kterou jsem si dovolil napsat na konci prvního článku. Radu, která se tak mnohým nezdá a která tudíž zapadá v množství jiných - institučních či náboženských - návrhů - zříci se oněch restitučních peněz a postavit se do průvanu času - nikoli jen faráři, ale církev celá. Zkuste k tomu třeba Lk 18, 18-27.

Přidat příspěvek:


















Ověřovací kód